Článek
Politika by měla být především službou lidem. Měla by být místem, kde se hledají řešení, kde se diskutuje, kde se někdy ustupuje a jindy zase přesvědčuje. Ale vždy by měla stát na jedné základní hodnotě, na slušnosti.
Možná to dnes zní až naivně. Jenže já jsem přesvědčený o jedné věci: s úsměvem a slušným slovem člověk vždy dosáhne víc než křikem, urážkami a provokacemi.
Stačí se podívat kolem sebe.
Ve společnosti, na sociálních sítích, ale bohužel i v politice se vytrácí schopnost normálně spolu mluvit. Jedna strana obviňuje druhou, druhá útočí zpět. Místo argumentů nastupují nálepky, místo dialogu osobní útoky.
A přitom je to vlastně jednoduché.
Když se lidé hádají, většinou to není proto, že by neexistovalo řešení. Hádkám často předchází něco jiného, neschopnost nebo neochota se domluvit. Neschopnost ustoupit ze svých požadavků. Neschopnost hledat kompromis.
Jenže kompromis není prohra. Kompromis je základ fungující společnosti.
Když se neumí domluvit dva lidé, vzniká hádka.
Když se neumí domluvit politické elity, vznikají hluboké společenské konflikty.
A když se neumí domluvit státníci, vznikají války.
Proto by měli politici jít příkladem. Měli by ukazovat, že se dá diskutovat i s někým, kdo má jiný názor. Že respekt není slabost. Že slušnost není póza, ale charakter.
Bohužel mám pocit, že se z české politiky tato elementární slušnost pomalu vytrácí.
Ukázkou může být nedávná situace ve Sněmovně během projevu prezidenta Petra Pavla. Zatímco prezident mluvil o bezpečnosti a obraně země, předseda Motoristů Petr Macinka demonstrativně listoval archivním vydáním komunistického deníku Rudé právo a opodál sedící Filip Turek měl na stole další podobný tisk.
Možná to někomu připadá vtipné. Možná to někdo považuje za „tvrdou politiku“. Mně to ale připadá jako něco úplně jiného.
Ztráta základní politické kultury.
Politika totiž není soutěž v tom, kdo dokáže být hlučnější, drzejší nebo provokativnější. Politika je především o odpovědnosti. O tom, že člověk reprezentuje nejen sám sebe, ale i občany, kteří mu dali důvěru. A právě proto je tak důležité, jak se politik chová. Někdo může být ostrý v argumentech, a přitom zůstat slušný. Někdo může nesouhlasit, a přitom zachovat respekt.
Ale existuje i druhá cesta. Cesta permanentní provokace, osobních výpadů a politického hulvátství. A přesně tento styl podle mého názoru dlouhodobě reprezentují právě Filip Turek a Petr Macinka. Takové chování není otázkou jednoho dne nebo jedné situace. To je povaha. A jakmile se takový člověk dostane k moci nebo do centra pozornosti, tato povaha se projeví ještě silněji.
Moc totiž nezkazí charakter. Moc ho pouze odhalí.
A právě proto dnes vidíme stále častěji politiku, která není postavená na argumentech, ale na provokacích. Politiku, která spíš rozděluje než spojuje. Přitom naše země nepotřebuje další konflikty, potřebuje rozum, klid a schopnost se domluvit. Potřebuje politiky, kteří chápou, že slušnost není slabost. Naopak, je to síla, která dokáže spojovat lidi.
Protože když z politiky zmizí respekt a základní lidská slušnost, nezůstane z ní nic jiného než křik. A křik nikdy nic dobrého nevyřešil.
Autor: Pavel Černý
Pavel Černý, člen Výkonné rady hnutí Přísaha
