Článek
Otázka, zda se Filip Turek stane ministrem životního prostředí, už dávno překročila hranice běžného koaličního vyjednávání. Nejde jen o jedno jméno v kabinetu, ale o to, jaké standardy chceme v české politice hájit a kde leží hranice politické odpovědnosti.
Premiér dává najevo, že nominaci považuje za součást politické dohody a že by měl Turek dostat šanci. Prezident naopak opakovaně upozorňuje na jeho problematickou minulost, výroky i chování a naznačuje, že takového kandidáta jmenovat nechce. Právě chystaný novoroční oběd prezidenta a premiéra může být klíčovým momentem celého sporu.
Část veřejnosti tvrdí, že nejlepší cestou je nechat Turka projít vládní zkušeností a nechat realitu ukázat, zda na funkci má. Pokud by selhal, odpovědnost by nesl on i ti, kteří ho nominovali. Tento přístup ale nese riziko oslabení důvěry ve stát i v samotné ministerstvo.
Druhou variantou je nejmenování. Ta však skrývá jiné nebezpečí, vznik politického mučedníka. Člověka, který se může dlouhodobě stylizovat do role oběti „systému“, prezidenta, nebo elit. A právě tato role bývá často politicky výnosnější než skutečný výkon exekutivní funkce.
Z pohledu Přísahy je klíčové říct, že nejde o osobní sympatie ani o mediální přestřelky. Jde o respekt k pravidlům, k zákonům a k institucím. Ministr má být člověk, který ctí ústavu, nedevalvuje demokratické hodnoty a je schopen Českou republiku reprezentovat bez neustálých omluv a vysvětlování.
Pokud někdo dlouhodobě posouvá hranice slušnosti, relativizuje extremistické projevy a místo sebereflexe volí konfrontaci, pak nejde o otázku šance, ale o základní způsobilost pro výkon veřejné funkce.
Česko nepotřebuje ani kontroverzní experimenty, ani politické mučedníky. Potřebuje klid, odbornost a důvěru v to, že pravidla platí pro všechny stejně.
Autor:
Pavel Černý, PŘÍSAHA občanské hnutí
FCB: Pavel Černý - politik, předseda jihomoravské krajské organizace
