Článek
Všimli jste si, jak se v posledních letech změnily veřejné debaty?
Mám pocit, že se čím dál míň bavíme o tom, kam směřujeme, a čím dál víc o tom, kdo má navrch. Kdo je hlasitější, kdo dokáže lépe pracovat s emocemi, kdo nabídne rychlé řešení – klidně i za cenu toho, že se neptáme, co přijde potom.
Často reagujeme spíš reflexivně než promyšleně. Obrazovky nám servírují témata v krátkých úsecích, bez souvislostí. A v tom hluku se hrozně snadno ztratí podstata.
Možná proto mi dává smysl zkusit se na svět podívat přes role, které se v něm opakují. Ne přes konkrétní jména, ale přes způsoby chování, které systém dlouhodobě podporuje.
Architekti
Architekt není ten, kdo řeší jen dnešní problém. Je to člověk, který přemýšlí, jestli to, co dnes postavíme, obstojí i za deset nebo dvacet let.
V politice, ve firmách i v běžném životě hledá souvislosti. Klade si nepohodlné otázky. Ví, že svoboda není zadarmo a že bez odpovědnosti se rychle mění v chaos. Často pochybuje – i sám o sobě.
Možná právě proto architekti nepůsobí jako ti, kteří dnes určují tempo. Nemluví nahlas, neslibují zázraky a jejich řešení nebývají rychlá. V dnešní době zkratek a emocí jsou snadno přehlédnutelní.
Správci
Pak jsou tu správci.
Lidé, kteří udržují systém v chodu. Hlídají postupy, pravidla, tabulky, procesy.
Správce řeší především to, jestli to funguje, ne jestli to dává smysl. A to samo o sobě není špatně – žádný svět se neobejde bez správy. Problém nastává ve chvíli, kdy správa začne nahrazovat myšlení. Kdy se „takto to je nastavené“ stane odpovědí na všechny otázky.
Když se přestaneme ptát proč, zůstane už jen jak.
Ti, kteří se v systému naučili pohybovat
A pak existuje ještě třetí skupina.
Lidé, kteří systém ani nestaví, ani nespravují – ale naučili se v něm výborně chodit.
Ne nutně porušováním zákonů. Spíš jejich chytrým využíváním. Vědí, kde jsou mezery, co projde a co se dá vysvětlit. Často pracují s jednoduchými slogany a silnými emocemi. Zatímco se většina hádá o viditelná témata, oni tiše posilují svou pozici.
Není to otázka zátračné geniality. Spíš pochopení toho, jak systém funguje, kde se dá ohnout a jakési píle při realizaci posilování té své pozice mezi ostatními, sobě podobnými parazity. Tato činnost by se dala s humorem a nadsázkou pojmenovat například jako Stavba hnízda pro čápa.
Slovo „suverenita“
V poslední době se často mluví o suverenitě. O tom, že větší celky berou svobodu těm menším. Toto zaznívá i ze směru „ohýbačů systému“. Zkusme si ale položit jednoduchou otázku: je obec méně svobodná proto, že dodržuje zákony státu? Nebo je naopak silnější, protože sama by nikdy nezvládla postavit silnice, zajistit bezpečnost nebo infrastrukturu?
Mám pocit, že těm, kteří systém využívají hlavně pro sebe, často vyhovuje roztříštěnost. V malém prostoru se konkurence likviduje snáz a kontrola je jednodušší. V globálním světě je rozhádaný a izolovaný stát spíš snadnou kořistí než skutečně suverénním hráčem.
Máme ještě čas myslet?
Možná největší problém dneška není nedostatek peněz, ale únava. Únava z přemýšlení, z hledání souvislostí, z nejistoty. Je lákavé nechat se ukolébat jednoduchými řešeními a krátkodobými výhodami od těch, kteří zamávají papírem grafem, který nikdo nečte, nebo mu nerozumí.
Jenže pokud přestaneme rozlišovat mezi těmi, kdo staví základy, a těmi, kdo ze systému hlavně těží, riskujeme, že se sami staneme jen zdrojem. Nebudeme účastníkem, ale materiálem. Nebo už jsme?
Nejde o to změnit celý svět.
Možná úplně stačí začít znovu přemýšlet sami za sebe.
Jak to vidíte vy?
Zajímá mě váš pohled. Pletu se, zjednodušuji, nebo na tom něco je?
