Článek
Dnes jsem po náhodném setkání seděl v kavárně se svým známým. Přišel mi unavený, šedivý, jiný než ho znám. Přitom je to člověk, kterého společnost vyhledává a má ho ráda. Zeptal jsem se, jak se mu daří a on odpověděl tak, jak jsem nečekal. V momentu slabosti přiznal:
„Víš co? Venku to hraju na sto procent, všichni mě mají rádi, ale uvnitř se cítím unavený, prázdný a osamělý. Jako bych zapomněl, kdo vlastně jsem. Je to vyčerpávající.“
Zamyslel jsem se nad jeho posteskem a zkusil mu odpovědět:
„To, co říkáš, zní, jako bys pořád nosil masku. Venku tě drží ‚nahoře‘, ale uvnitř tě vysává. A když o tom přemýšlíš, cítíš se sám, nepochopený. Možná je to signál, že něco hlubšího v tobě chce ven – něco, co je jen tvoje a co skrýváš, abys nemusel čelit ‚nahotě‘ a odmítnutí. Nejsi vadný kus. Jen jsi naladěný na klidnější frekvenci. A možná nejsi sám. Možná, že lidé na téhle frekvenci jen bývají tišší.“
Ten jeho příběh tak nějak znám a věděl jsem, že odpovídám i sám sobě.
Zajímalo by mě, jak to máte vy…
#hloubka #osamění #autenticita #ticho
