„Šumperák“: legenda českého bydlení, kterou jedni milují a druzí zatracují

Fenomén zvaný „šumperák“ je víc než jen typ rodinného domu. Je to architektonický symbol jedné éry, ztělesnění dobových aspirací a zároveň zrcadlo české vynalézavosti a svépomocné tvořivosti. Jeho příběh, balancující mezi nadšeným obdivem a odbornou kritikou, začíná nenápadně v šedesátých letech v malém moravském městě, aby se následně rozšířil po celém Československu.

Za zrodem domu, který se v odborných kruzích označoval jako „rodinný dům typu V“, stojí šumperský projektant Josef Vaněk (1932–1999). Vaněk, původním povoláním vyučený zedník, navrhl dům tak, aby byl jednoduše realizovatelný i svépomocí. To bylo v socialistickém Československu, kde byl nedostatek stavebních firem a kvalifikovaných řemeslníků, naprosto zásadní. Jeho první dva domy, navržené v roce 1966, nebyly postaveny přímo v Šumperku, jak by název napovídal, ale v nedaleké obci Rapotín. Až třetí realizace v roce 1967 byla postavena v samotném Šumperku, na ulici Kocourkova 5, pro ředitele tamní nemocnice. Přestože se dům proslavil pod lidovým označením „šumperák“, byl to právě Vaněkův projekt, který se stal ikonickým.

Projekt se okamžitě trefil do dobového vkusu, neboť nesl zřetelné ozvuky takzvaného „bruselského stylu“. Tento styl se stal symbolem modernosti a otevřenosti po úspěšné československé expozici na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Šumperák v podstatě přenesl tuto mezinárodní modernu do formy dostupného a realizovatelného rodinného domu, čímž nabídl obyčejným lidem pocit, že jsou součástí pokrokového světa, a to i v jinak rigidním a šedivém socialistickém prostředí.

Lavinové rozšíření „šumperáku“ nebylo náhodné, ale pramenilo z hlubokého paradoxu socialistického bydlení. Zatímco stát propagoval kolektivní život a velkokapacitní panelovou výstavbu, zároveň toleroval svépomocnou výstavbu rodinných domů jako způsob, jak zmírnit chronickou bytovou krizi. Šumperák se stal dokonalou odpovědí na tuto situaci. Plány na dům se prodávaly za velmi dostupnou cenu, méně než 900 Kčs. To byla klíčová výhoda, protože najmout si architekta nebo specializovanou firmu bylo pro většinu obyvatel buď nemožné, nebo finančně nedostupné. Vaněk tak nabídl detailně rozkreslené plány, které zjednodušily celý proces stavby a umožnily lidem splnit si sen o vlastním bydlení.

Ekonomická dostupnost byla dalším zásadním faktorem. V době svého vzniku se náklady na stavbu pohybovaly mezi 120 tisíci a 150 tisíci Kčs. Vzhledem k průměrné měsíční mzdě, která se tehdy pohybovala mezi 1 500 a 2 000 Kčs, bylo možné si na takový dům našetřit v řádu několika let. Tato dostupnost je v příkrém rozporu s dnešní situací, kdy se ceny zrekonstruovaných šumperáků na realitním trhu pohybují v řádu milionů korun.

Charakteristické rysy šumperáku jsou natolik výrazné, že si jej dodnes nelze splést s jiným typem domu. Jeho design však vyvolával a stále vyvolává silné emoce, přičemž se v něm střetává vnímání široké veřejnosti a názory odborné komunity.

Šumperák je typický dvoupodlažní dům s plochou střechou, kde se hlavní obytné prostory nachází v prvním patře. Přízemí slouží jako zázemí s garáží, technickými místnostmi a často i se sklepem na brambory. Nejvíce ikonickým prvkem je vystupující prosklená čelní stěna prvního patra, která je doplněna úzkým balkonem. Boční strany balkonu jsou zakončeny šikminami s kruhovými průzory, které se staly poznávacím znamením celého typu. Tento design evokuje moderní a odvážnou estetiku, která se výrazně odlišovala od tradiční venkovské zástavby. Domy si brzy vysloužily lidové přezdívky v Čechách „televizor“ a na Moravě „rádio“. Tyto názvy nejsou náhodné; odrážejí fakt, že dům byl v té době symbolem moderní techniky a spojení se světem. Stejně jako televizor zprostředkovával obraz vnějšího světa, šumperák představoval pro své majitele „moderní schránku“ a touhu po pokroku.

Odborná kritika šumperáků byla od samého počátku ostrá a měla existenciální podtext. Pro profesionální architekty, kteří se v té době potýkali s omezením své profese, dům Josefa Vaňka nepředstavoval žádnou skutečnou architekturu. Považovali ho za designově naivní a nepromyšlený výtvor, který ohrožoval serióznost jejich oboru. Památkáři a úředníci stavebních úřadů se zase obávali, že masová výstavba těchto domů „zkazí charakter tradiční české vesnice“. Je ironií, že některé stavební úřady nakonec výstavbu šumperáků povolily, ale s podmínkou, že si ho postaví všichni na jedné ulici, čímž paradoxně vytvořily uniformní zástavbu, kterou původně kritizovaly.

Kritika směřovala i k otázce originality. Jak uvádí teoretik umění Tomáš Pospěch, šumperák nebyl zcela originálním projektem, ale byl inspirován starším návrhem architekta Vladimíra Kalivody z roku 1959. Vaněk sice Kalivodovy plány zásadně upravil, nicméně Kalivoda dokonce zvažoval žalobu. Od žaloby nakonec upustil, a tak se stalo, že se kopie stala daleko slavnější než originál. To dává vzniknout otázce, co vlastně v architektuře znamená originalita a autorství, zejména v době, kdy se plány masově šířily a každý si je přetvářel podle svého.

Zatímco odborníci kritizovali, majitelé na své šumperáky nedali a dodnes nedají dopustit. Pro ně dům nebyl jen stavbou, ale symbolem hrdosti, houževnatosti a splněného snu o moderním bydlení. Postavit si jej vyžadovalo obrovské úsilí, obstarávání nedostatkového materiálu a často i celoživotní projekt, což z domu učinilo osobní narativ a projev vlastní kreativity v restriktivním režimu. Tento individuální přístup vedl k fenoménu, který Tomáš Pospěch nazývá „ztráta plánu“. Přestože byl plán původně jednotný, lidé si jej upravovali podle svých možností a vkusu. Měnili počet kulatých otvorů na fasádě, přidávali přístavby, měnili střechy. Díky tomu se původně sériová stavba proměnila v nekonečnou sérii variací, která přesně vypovídá o lidské kreativitě, dostupnosti materiálů a zručnosti v dané době. Dům se tak stal otiskem doby a svého majitele.

Přestože šumperák zažil po svém vzniku dvacetiletou éru obrovské popularity, po pádu komunismu na něj dolehla vlna zapomnění a odmítání. V devadesátých letech, kdy se otevřely hranice a na český trh se dostaly nové architektonické trendy, začal být šumperák vnímán jako symbol „starého režimu“ a estetického nevkusu. Mnozí majitelé se ho snažili „modernizovat“, což často vedlo k necitlivým rekonstrukcím. Oblíbeným trendem bylo přistavování sedlových střech, bourání ikonických balkonů nebo změna fasád, čímž dům ztrácel svůj původní a jedinečný charakter. Vlna zájmu o jiné typy rodinných domů vedla k tomu, že se šumperák na dlouhá léta ocitl na okraji zájmu.

Dnes se však karta obrací. Šumperák zažívá obrovský comeback, který je typickým příkladem cyklické povahy vkusu. Dům již není posuzován jako současná architektura, ale jako cenný historický artefakt, který se stal součástí kulturního dědictví. Z kýče se stal retro klenot a jeho vnímání se zcela změnilo. Tento návrat na výsluní je poháněn nostalgií generace, která v těchto domech vyrůstala, a zároveň celkovým trendem obliby takzvané „mid-century modern“ architektury a retro estetiky. Díky sociálním sítím se šumperák stal internetovou ikonou, kterou si lidé fotografují a sdílejí. Jeho nově objevená estetická hodnota je doprovázena i růstem ceny na realitním trhu, která se srovnává s cenami luxusních bytů v Praze. Původně dostupný dům pro masy se tak proměnil v luxusní, vyhledávaný „sběratelský artikl“.

S renesancí zájmu o šumperáky se architekti a majitelé musejí vypořádat s jedním zásadním problémem: původní domy nesplňují dnešní nároky na energetickou efektivitu. Původní prosklené plochy a nedostatečné zateplení vedou k obrovským tepelným ztrátám.

Jedna z dokumentovaných rekonstrukcí ukázala, že roční spotřeba na vytápění se u původního šumperáku pohybovala na úrovni 86 MWh ročně. Po komplexní a promyšlené renovaci, která plně respektovala původní vzhled, se spotřeba podařila snížit na pouhých 7,5 MWh za rok, což představuje úsporu přes 90 %. To dokládá, že i „šumperák“ může být s moderními technologiemi plně funkční a úsporný dům pro 21. století. Kvalitní renovace mu dávají nový život a zároveň ho povyšují na architektonicky hodnotné dílo. Tyto modernizace často zahrnují instalaci rekuperace, podlahového vytápění a venkovních žaluzií, které zamezují přehřívání interiéru.

Renovace se však neomezují pouze na energetickou stránku. Moderní přístupy často pracují i s interiérem. Příklad jedné z rekonstrukcí ukazuje, jak se původní dvougenerační bydlení proměnilo v otevřený, vzdušný prostor, ve kterém hlavní roli hraje brazilská žula a další luxusní materiály. Kvalitní rekonstrukce, například navržené architektonickými ateliéry v Přerově , dokazují, že je možné respektovat původní ráz domu a zároveň jej adaptovat na moderní potřeby bydlení, čímž se uzavírá kruh a šumperák je architektonicky rehabilitován.

Příběh šumperáku, který se zrodil z jednoho plánu pro ředitele nemocnice, aby se stal symbolem celé generace, je mnohem složitější než pouhé posouzení jeho estetické hodnoty. Tato ambivalence, na jedné straně milovaná a hrdá vzpomínka, na druhé zatracovaný kýč a nearchitektura. Je odrazem hlubokých společenských proměn. Šumperák nám vypráví příběh o době, kdy byl moderní design vyvážen s praktičností a dostupností. Představuje houževnatost a vynalézavost lidí, kteří si v éře byrokratických a materiálových omezení dokázali splnit svůj sen o vlastním moderním bydlení. Jeho proměna z lidového a dostupného domova na luxusní a sběratelský artikl pak odráží změny ve vnímání architektury, historie a v neposlední řadě i v našem vztahu k nostalgii a minulosti. Ať už ho vnímáme jako kýč, nebo jako klenot, jedno je jisté: šumperák je a nadále bude nesmazatelnou součástí české kulturní krajiny, která nás nutí zamýšlet se nad tím, jaký je náš skutečný domov.