Z Bali zpátky do čekárny: duševní zdraví digitálních nomádů v české realitě

Digitální nomád už dnes není exotická postava s batohem a notebookem v hostelu. Je to běžná profese v technologiích, marketingu, designu i freelance ekonomice. Většina narativů kolem nomádů ale stále zůstává u stejného obrázku: tropická pláž, latte v coworkingu, flexibilita, která má vyřešit všechno, co v kancelářském životě nefungovalo.

Výzkum posledních let i výpovědi samotných nomádů ukazují jinou vrstvu. Za estetickým obrazem stojí život, ve kterém se postupně rozpouštějí kotvy, na které jsme byli zvyklí. Neexistuje stabilní domov, sousedé, kteří vás znají, praktický lékař, ke kterému chodíte od dětství, ani komunita, kde by se dala přirozeně sdílet tíha náročnějších období.

Akademické texty jako The Dark Side of Digital Nomadism nebo novější studie Alone on the Road: Loneliness among Digital Nomads upozorňují právě na tento moment. Mobilita sama o sobě není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy se stane strukturou života a člověk nemá kde přistát, když se psychicky zlomí.

Na první pohled je digitální nomád obklopen lidmi. Coworking, coliving, meet-up, skupinový výlet, náhodné známosti. Sociologicky je to ale spíše katalog slabých vazeb. Vztahy, které fungují, dokud sedíte v jedné kavárně, v jedné zemi, v jednom časovém pásmu, ale které se po třech týdnech rozpustí do feedu.

Studie Alone on the Road (Miguel, C. a kol., 2024) popisuje, jak se u digitálních nomádů kombinuje vysoký počet kontaktů s nízkou mírou skutečné opory. V diskusích na redditu a v nomádských Slack skupinách se opakují věty podobné této:

„Sedím v coworku plném lidí a připadám si, jako bych tu pro nikoho neexistoval. Kdyby se mi něco stalo, nevím, komu bych tady vlastně zavolal.“

Hyperpropojenost na sítích tak maskuje něco, co je ve skutečnosti velmi staré a prosté. Psychická odolnost je postavená na silných vztazích, které vydrží přesun do jiné země, ztrátu práce i nemoc. Nomádský životní styl tyto vztahy spíše rozpouští, než by je podporoval.

Ve chvíli, kdy chybí stabilní zázemí a profesionální péče, stávají se přirozeným ventilem online komunity. Slack skupiny, nomádské kanály na Discordu, facebookové skupiny, subreddity, soukromé chaty. Tyto prostory na sebe často přebírají roli krizové linky, ale bez ochranných mechanismů, které krizové linky mají. Objevuje se fenomén popisovaný jako trauma dumping. Lidé sdílejí nevyfiltrovanou psychickou tíseň, často velmi intimní, někdy v opilosti, někdy úplně anonymně. Komunita reaguje chvíli empaticky, chvíli podrážděně, občas ironicky.

Po určité době je v takových komunitách znát únava. Opakovaná volání o pomoc sklouzávají mezi ostatní příspěvky. Objevuje se i toxická pozitivita typu „stačí změnit mindset, stačí být vděčný, stačí si uvědomit, jaký máš privilegovaný život“. Pro člověka v reálné krizi to může působit spíše jako invalidace než jako pomoc. Nomádský narativ je navíc silně zaměřený na úspěch a výkon. Přiznat, že tahle volba nefunguje, že peníze docházejí, že se člověk psychicky rozpadá, je těžké. Selhání je v tomhle diskurzu vnímáno jako osobní chyba, ne jako důsledek toho, že systém kolem je nastavený na sedavý život s trvalým bydlištěm a spádovým lékařem.

Vyhoření u nomádů často nevypadá jako klasická kancelářská krize. Není to jednorázový kolaps po letech v jedné firmě. Spíše pomalé odpadávání energie, kdy se hromadí logistické drobnosti. Stěhování každých pár týdnů, střídání časových pásem pro klienty, neustálé hledání ubytování, kde je klid alespoň na jednu videokonferenci denně, hledání kaváren s internetem, řešení víz, neustálé nové kontexty. Do toho tlak, že když už člověk žije v zahraničí, měl by přece cestovat, objevovat, být vděčný.

Výsledkem je situace, kdy tělo jede v dlouhodobém stresu, ale okolí to vnímá jako krásný cestovní život. Jediná kotva je práce, která zároveň platí pobyt v další zemi a často neumožňuje skutečný odpočinek. Pojem travel burnout tento stav zachycuje poměrně přesně, objevuje se jak v akademických textech, tak ve výpovědích samotných nomádů, ale zatím nepronikl do běžné řeči. Často se proto interpretuje jako individuální slabost, ne jako předvídatelný důsledek konkrétního nastavení života.

Další vrstva problému se objevuje ve chvíli, kdy už nejde jen o psychickou nepohodu, ale o akutní stav, který by v domovské zemi znamenal zásah krizového týmu, hospitalizaci nebo intenzivní péči.

Cestovní pojištění zaměřené na dlouhodobé pobyty vypadá na první pohled jako řešení. Kryje úrazy, infekce, některé typy hospitalizace. Při bližším čtení podmínek se ale ukazuje, že oblast duševního zdraví je často z pojištění vyňata. Sebepoškození, pokus o sebevraždu, akutní psychotické stavy, dlouhodobé deprese. To všechno bývá buď explicitně vyloučeno, nebo velmi omezené. Ukazují to analýzy pojistných podmínek globálních produktů pro nomády, jako jsou SafetyWing nebo WorldTrips.

V praxi to znamená, že nomád v krizi stojí před volbou, která by v domácím kontextu vůbec neměla nastat. Buď riskovat finanční kolaps sebe i rodiny, nebo pomoc nevyhledat. Repatriace s lékařským doprovodem se pohybuje v částkách, které jsou mimo možnosti většiny jednotlivců. Přidá se časový tlak, jazyková bariéra, rozdílné kulturní vnímání duševních nemocí v dané zemi. Tuto situaci je možné chápat jako pojistnou past. Smlouvy jsou napsané pro svět, kde je duševní zdraví stále vnímáno jako okrajová oblast, kterou lze jednoduše odříznout z tabulky rizik.

Psychická krize v zahraničí není jen zdravotnický problém, ale také imigrační. V některých státech může kontakt se záchrannou službou a psychiatrickou péčí spustit procesy, které ohrozí pobytový status člověka. Nejasné informace o tom, co přesně se stane, když někdo otevřeně řekne, že má suicidální myšlenky, vedou k tomu, že lidé raději mlčí.

Obavy se týkají nejen nucené hospitalizace, ale i deportace nebo zákazu návratu. Nomád, který žije v dané zemi na turistické vízum a současně pracuje pro klienty po celém světě, je už tak v určité šedé zóně. Představa, že k tomu přidá ještě viditelnou psychiatrickou diagnózu v systému, může být děsivá. Výsledkem je ticho. Krize se odehrává v chatovacích aplikacích s kamarády z jiných zemí, často bez jasného plánu, jak by vypadala reálná pomoc.

Ve chvíli, kdy se člověk rozhodne vrátit do Česka, protože cítí, že už na cestě psychicky nedává, naráží na realitu domácího systému. Česká republika dlouhodobě patří k zemím s vyšší mírou dokonané sebevražednosti v rámci Evropy. Podle dat Národního ústavu duševního zdraví se ročně jedná o více než tisíc případů, v posledních letech kolem 1250 osob.

Zároveň má Česko chronický nedostatek kapacit v oblasti psychiatrie a psychoterapie. Čekací doby na terapii hrazenou z veřejného systému se běžně pohybují v řádu měsíců, v některých regionech je dětská psychiatrie prakticky nedostupná. Mnoho poskytovatelů nepřijímá nové klienty. Tento stav dokládají opakované zprávy odborných společností, zdravotnických zařízení i médií, které mapují čekací doby v různých krajích.

Pro člověka, který se vrací z kolapsu v zahraničí, je tato situace velmi tvrdá. Po letech hypermobility je najednou statický, ale systém, do kterého by měl vstoupit, je plný ještě před tím, než se přihlásí. Často se tak namísto kontinuální péče rozpadá cesta na sérii improvizovaných kroků, od krátkodobé podpory v rodině až po opakované pokusy dovolat se někam, kde je volné místo.

V českém prostředí hrají klíčovou roli krizové linky a neziskové organizace zaměřené na prevenci v oblasti duševního zdraví. Linky důvěry, projekty jako Loono nebo Nevypusť duši, kampaně typu Dobré nitro.

Tyto iniciativy výrazně přispěly k tomu, že se o duševním zdraví mluví jinak než před deseti nebo dvaceti lety. Zároveň se ale nacházejí v podobné situaci jako nomádské komunity. Zájem o jejich služby roste rychleji než kapacity. Dobrovolníci a pracovníci na krizových linkách jsou vystaveni dlouhodobé emoční zátěži a riziku vyhoření.

V recenzích a komentářích na internetu se navíc objevuje vnímání „naskriptované empatie“. Část volajících má pocit, že narazila na dobře naučený protokol, ne na živý vztah. To samozřejmě nemusí odpovídat realitě práce na linkách, ale ukazuje to na hlubší problém. Když se celý systém ocitá pod tlakem, je stále těžší udržet autenticitu a lidskost, kterou si lidé s krizí spojují s představou opravdové pomoci.

Na globální scéně se objevují projekty, které se snaží tyto problémy řešit technologicky. Americká iniciativa Mission Daybreak, vyhlášená ministerstvem pro záležitosti veteránů, ukazuje, jak vážně začínají některé instituce brát prevenci sebevražd. Mezi oceněnými řešeními jsou jak nástroje pro lepší výcvik krizových pracovníků, tak projekty využívající pasivní data k včasné detekci rizika.

ReflexAI například používá simulované konverzace s umělou inteligencí pro trénink lidí, kteří pracují na krizových linkách. Umožňuje to oproti klasickému výcviku bezpečně cvičit náročné situace a zvýšit počet školených pracovníků, jak popisují materiály projektu ReflexAI v rámci Mission Daybreak.

Black Box Project, spojený s organizací Stop Soldier Suicide, analyzuje digitální stopy lidí, kteří spáchali sebevraždu. Snaží se identifikovat vzorce chování v měsících před samotným aktem a přetavit je do nástrojů, které by v budoucnu mohly varovat před zvýšeným rizikem. Využívá k tomu metodologii digitální forenziky, která pracuje s daty z mobilních telefonů, komunikace a dalších digitálních stop.

Tyto přístupy otevírají důležitou, ale ne úplně pohodlnou debatu. Jak daleko jsme ochotni jít v analýze osobních dat ve jménu prevence. Kdo má mít přístup k tak citlivým informacím. Jak zajistit, aby se z nástroje pro pomoc nestal nástroj pro kontrolu. V kontextu digitálních nomádů, kteří žijí velkou část svého života online, je tato debata ještě výraznější. Na jedné straně právě u nich existuje potenciál pro sofistikované sledování signálů. Na druhé straně je to skupina, která si velmi cení své autonomie a má tendenci k nedůvěře vůči institucím.

Digitální nomádství tak neukazuje jen individuální příběhy svobody nebo selhání. Odhaluje trhliny v pojišťovnictví, zdravotnických systémech i v tom, jak přemýšlíme o duševním zdraví v globalizovaném světě. Upozorňuje, že žijeme v době, kdy se model člověka připoutaného k jednomu místu pomalu rozpadá, zatímco většina institucí s ním stále počítá jako s normou. A právě v těchto trhlinách vznikají situace, kdy se lidé ocitají daleko od domova, bez opory a bez jasné cesty k pomoci.

Zdroje:

Aroles, J. a kol. (2020). The Dark Side of Digital Nomadism.

Miguel, C. a kol. (2024). Alone on the Road: Loneliness among Digital Nomads.

Data Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) o sebevražednosti v České republice.