Článek
Lidi milují iluze. Třeba Češi se na sebe rádi dívají optikou Čapkovské či Werichovy člověčiny. Nebo Hrabalových pábitelů. Jak by se tito smířili s právě vznikající českou vládou?
Ve 30tých letech minulého století fungovali na naší politické scéně chlapci s účesem na Hurvínka, podobným jaký nosil Himmler, a dnes se jím často zdobí jim podobní pornoherci. Tenkrát to byl třeba jistý pán jménem Rozsévač řečený Rys. Vygooglete si ho. A kolem něj – hnutí Vlajka. Byl Vlajkař. Podobně jako dnešní „vlastenci“. A stejně jako pornoherci hlásal tenkrát on, že demokracie je přežitek a že vláda pevné ruky v sousední zemi je lepší. Naplní víc korýtka a nárůdek má pak větší bříška. Jistě, pevná ruka jim rozdala lopaty a krumpáče, platila je – obrazně řečeno: za kopání do země, a oni tloustli. To, že si celý národ kope hrob, jim ale pevná ruka zatajila. Tenkrát to byla pevná ruka v Německu. Dnes obdivují vlajkaři pevnou ruku ze země, která začala 2 světovou válku, a to až do roku 1941, jako spojenec nacistického německa – obdivují pevnou ruku putinova russka.
Když slyším, že na Ukrajinu se máme vykašlat, říkám si – jistě. Jistě mnichovská dohoda nebyla zrada, lidi, kteří takto dnes mluví o jiném, si asi nic jiného nezaslouží.
Nejsou to pábitelé, nejsou to človíčkové. Jsou to rozsévači. Rozsévači malosti.
Stejní jací psali anonymní dopisy Čapkovi s Werichem – aby přestali mediálně urážet skvělého pana Hitlera.
Vlastenec Rozsévač řečený Rys je dnes vnímám jako vlastizrádce. Jenže ti dnešní jsou z podstaty sejná parta. Rys se taky sám deklaroval jako ten největší vlastenec.
Stejně jako on adorují pevnou ruku, nezáleží na tom, jestli jde o fýrera nebo oligarchu.
Jejich hypnotické našeptávání je dnes stejně účinné jako tenkrát. Bohužel. Protože byli zameteni pod koberec a moc se o nich nemluví. To abychom nepřišli o iluzi pábitelů, asi.
Lidé jim pořád skáčou na stejnou vějičku – fýreři i oligarchové nejsou jejich spása, jsou to parazité. Na celé společnosti.
Ti co velí, mají oči hada. Ti co hada poslouchají, mají oči krysy.
U nás máme oligarchu, východního souseda. Vlastence však hraje do roztrhání naší budoucnosti. Jeho suitu známe. Vláda, kterou skládá je excelentní výkvět rozsévačů jeho vůle. Proč by ale oligarchu měla zajímat republika.
Jenže bohužel – zástupy lidí v pěkných autech zaparkovaných před supermarkety překládajíc nákupní košíky do kufrů, uvěřili, že je tady bída, od které nám pomůže had, coby spasitel.
Tito lidé navíc uvěřili jeho našeptávání, že – stát je superrodič, který nám dává kapesné, a my se nemáme starat. Ani jedno není pravda. Není bída. A had pomáhá vždy jen sobě. Na úkor naší budoucnosti. Proč by ho, proboha, měla zajímat? A stát není náš rodič – je to naše děcko.
Neexistuje zvíře, které by si do čela smečky postavilo tak vadné kusy, jak to dokáží lidé.
Máme rádi iluze. Vláda pevné ruky jednou z nich. Jak je ale možné, že hadi dokáží být tak úspěšnými hypnotizéry?
Začalo to dřív – Poté, co se ukázalo, že idol českých rozsévačů míru – šikovný pan hitler, lepší než demokracie, poněkud zklamal, vystřídala jeho armádu na našem území armáda jeho bývalých spojenců. Rudých spojenců, kteří mu od září 1939 až do roku 1941, kdy je podrazil, pomáhali například s dělením Polska. Takže v roce 1945 jen hasili požár, který zapálili. A když tedy jedni okupanti vystřídali druhé, nastolili u nás státní kapitalismus pod dohledem úzké skupiny vyvolených – komunistické mafie. Ano, všechno fakticky patřilo státu. A ten zas komunistické partaji – jejím bossům. Dělníkům v této éře nepatřilo nic. A socialismus je možný maximálně na úrovni družstva, na úrovni státu je to čirá chiméra.
Když režim státního komunisticko-mafiánského zmaru vyžral sám sebe (jedna generace stát ukradla, druhá vyžrala a třetí to prohlédla), uvědomili si bossové, že je konec. A přišla „sametové revoluce“. Jenže oni bossové stihli prosáknout, bohužel, i do struktur nového systému. Do normální demokracie, která se k nám vrátila. Vrhli se na státní majetek a privatizovali. Jistě, že ne všichni, kdo začali podnikat, patřili k této kastě. Ale hadi ano. O tom ale později. Smutné bylo, že morálka a móresy bývalých soudruhů se staly inspirací pro mnohé, kdo původně do této kasty ani nepatřili. A tu na naší scéně vykvetli dva odpudivé květy. Dvě nejodpudivější chyby Václava Havla, za které ale nemohl sám, a nevím, jak tomu šlo zabránit. Těmi květy jsou, a otravují nám vzduch doteď – Klaus a Zeman. Oni, jako majetek nových kmotrů, stvořili parodii kapitalismu, systém zakázek a posléze dotací udělovaných podle klientských klíčů. Lobbying v jejich režii zdegeneroval do úplatné frašky. Vrcholem byla opoziční smlouva: abychom mohli řádit, potřebujeme být zvoleni – ty si vezmeš na vodítko ty zleva, já zprava, a až nás zvolí, jedno v jakém poměru, začne porcování státu! Hurá. A takto začala umírat pověst demokracie. Díky nim.
Jistě vznikali v této době i odlišné partaje, akorát že pod tlakem kmotříků, většinou bezzubé. A často se stávalo, že buď záhy zanikly, a jejich otrlejší členové vsákli do struktur, proti kterým se původně stavěli, nebo sice vytrvali a přizpůsobili se – tedy zdegenerovali do podoby příjemců státních příspěvků a tuto marnost zastírali deklarovanou ochranou přírody, menšin, či dokonce bojem proti autorskému zákonu – pod dětinským heslem: Já še chči baviť žadajmo, bů bé! A i když některé z těchto part, třeba piráti, doufejme, dospěli, jistá míry marné konformity v české zůstala pořád.
Společnost, která bohatne a stává se spokojenou – leniví. Zvlášť mentálně. Zapomíná vlastní dějiny, například. Viz nedostatek povědomí o rozsévačích. Například. A tento stav mentální letargie společnosti, kdy břicho převládne nad mozkem a srdcem, otevřel cestu populistům. Politickým podnikatelům. Obchodníkům se sliby, se strachem o talíř, který neohrožuje naše neschopnost, ale kdokoli zvnějšku. Populisté tím hrdě vytyčili směr – ochlokracie. Vygooglete si to. A oné představy, že stát je superrodič.
A do toho přišel woke progresivismus, který neznal míru. Vznikla spousta svazáckých part, které se vrhly na všemožné menšiny ve snaze něco na tom vytřískat, až dokonale otrávily veřejný prostor, a přišla reakce, která se dala čekat – populismus zavětřil neoblibu progresek a přihodil ji do svého arzenálu. Děkujeme všem progreskám za tuto infantilní krátkozrakost. Fakt dík. Za Trumpa, třeba.
A tak vznikla postmoderní, post faktická… a post-inteligentní bramboračka. Zprava doleva.
A plodem tohoto marasmu je i náš had. Jemu se nechtělo, kvůli zakázkám a dotacím, utrácet peníze za podplácení „politiků“, a napadlo ho: Lidi mají kmotrů plné zuby. Budu je kritizovat a oni mě zvolí a já je za to vysaju jak klíště. A jak si řekl, tak činí dodnes. Takže jeden parazit vystřídal druhé. Jenže tento má, bohužel, charisma.
Proč ho nemají i politici „demokratických“ stran? Nejsou populisté. Nedokáží komunikovat s lidmi na jejich úrovni, protože sami sebe uvěznili do skleníků politických sekretariátů a žvástů. Petr Fiala se ztrapní Nutelou a tím, když se v kvádru posadí vedle štaflí a kýblu barvy a k tomu si nechá přifařit text o tom, jak rád medituje prací, třeba malováním cimry. V kvádru, pane?
Stejně jalové PR mají ale i všichni ostatní. Směšné a trapné. Bezzubé. Upachtěné. Proč? Nedělají ho profesionálové, jako pro populisty, ale kamarádi kamarádů – jak už to tak u těchto part chodí.
U hadů ne? Ne. Had kamarády nemá. A v tom je jeho síla. Jistě mohla by v tom být i jeho slabina, že nemá kámoše. Ale o to se ještě nikdo nepokusil, ji využít.
A to je to nejmíň strašné – kamarádské PR. Horší jsou kamarádské vazby a vztahy prorůstající jako rakovinné podhoubí celou českou politiku už od kmotrovských dob opo-smluv. Blažek, například. Asi to nemusím dál vysvětlovat. Když už se 5 koalici povedlo dostat se k vládě, nezbavila se kostlivců ve skříni. Neposadila chytré, ale necharismatické lidi do kanceláří a před kamery nepostavila show many – tak se na to dnes musí. Bohužel - máme tady pavlač soc sítí, a na ní to tak chodí. Bohužel. A ani jejich vzájemné vztahy nebyly ideální.
Nešlo tak úplně o seriózní řízení země. Pořád v tom byl víc než zdravý podíl partajního konformismu. U všech. Bohužel.
A pak je tu jeden „kavárenský“ omyl, který se nejlíp ilustruje na Angele. Ta měla nápad, že když nacpe východnímu gosudarovi peníze za suroviny, bude ho bohatství kultivovat do gentlemana. Ne. Když dáte peníze gaunerovi, nevyrobíte gentlemana, vyrobíte bohatého gaunera. Čehož jsme svědky nejen na Ukrajině. A že ten Nord stream vyhodili do vzduch, do vody. No, a? Neměl nikdy vzniknout.
Jo, Ukrajina – skvělá záminka pro populisty ukázat, kdo nám ujídá z talíře a proč máme menší nadváhu, než bysme mohli ach mít, kdyby nám cizáci neujídali.
Takže – sankce fungují a zbraně pro Ukrajinu taky. U obojího jde o to, aby Ukrajina ztratila co nejméně území, než bude cccp donuceno jednat o míru. A to se daří. A chápu, že to cccp i jeho kolaborantům vadí, a tak omílají opak. Nene, holenkové, funguje to. Jinak by teď cccp ovládalo větší kus souseda a nemotalo by se jak nudle v bandasce furt na stejné ploše.
A o co gosudarovi jde? O zamrzlé imperiální choutky, o život v minulosti. O cccp. Jenže – kdo žije v minulosti, nemá budoucnost. A kdo minulost ohýbá, přijde o oboje. Howgh.
A EU – dotace jsou peníze daňových poplatníků z bohatých zemí, aby pomohli chudším, dorovnat je. Zjednodušeně. Nejsou to peníze pro východoevropské oligarchy. V principu. A uvědomte si, co všechno tu z dotací máme. A NATO? Záruka míru v Evropě. Smějete se? A už jste viděli, aby jedna armáda zaútočila sama na sebe? Ne. A to na něm právě nejvíc vadí cccp. Tohle. Nic jiného. Milí, rozsévači miru. Takže je to záruka míru, NATO.
Zpátky k hypnotickému hadu. Štěstí, že jsme ho neměli ve 30tých letech, složil by vládu z vlajkařů rozsévačů, z moravců… mladých úprků (vygooglete si je) a kamarádil by s vůdcem okouzlenými autokraciemi na východ od nás. No, zas takový rozdíl ode dneška to vlastně není, že.
Jeho lidové charisma však těží z toho, že mu neradí skleníkoví PR kámoši, ale profíci inspirovaní na ulici, v hospodách apod. Těží z toho, jak pavlač soc sítí rozbila fakty a nahradila je bramboračkou názorů. Těží z toho, že lepšolidi mají pocit, že gauneři se dají kultivovat, tím, že k nim budeme slušní, i když oni plivou. Ne. Berou takovou slušnost jako slabost, jako ponouknutí k rozsévání další špinavosti. Atd.
A nenávidět špínu nemá smysl. Špína se má utřít. Jenže s kým? S konformními politiky? Těžko. Su rád, že nemám děti. Vzhůru do ochlokracie! Hurá.
Howgh. Pg.
