Článek
Výmluvy na modernost…
Na herecké umění, řemeslo můžeme nahlížet z různých úhlů. Jednou možností rozdělit jej na to - kdy herec hraje, vytváří postavu zevnitř. To jest - ví, proč postava činí, nebo říká…realizuje svoje jednání, a toto vědomí ovládá jeho gesta, pohyby, mimiku, aniž by herec sám tyto vědomě ovládl - animoval. Při pohledu na tento typ hraní míváme pocit (když se to umí), že postava ožila, přestáváme si uvědomovat herce a baví nás to. Uvolněností, šarmem, charismatem… uměním. Tímto s většinou vyznačují profesionálové. Jiný přístup je (mimo mnohé další) - vycucat z paměti všechny možné šablony - jak vypadá radost, veselí, naštvání, zlost… a podle toho vědomě sázet na obličej grimasy, jako masky v obecní sokolovně. Jenže, co pak při tomto hraní s gesty - totéž. Máváme rukama… A s tělem? Každý, kdo má trochu cit, vidí, že takový herec si zatraceně dobře uvědomuje své bytí před kamerou a podle toho se i pohybuje, trošku jako loutka. Ochotníci, ti dobří prominou, ale tohle si obvykle spojujeme s nimi… Na prknech sokolovny to může být roztomilé. Na přehlídce amatérských filmů taky. V kině, či v tv, kde je dílo inzerováno, prodáváno a kasírováno coby profesionální, je to otravné. A je to podvod.
Občas se mě někdo zeptá - kam se poděli herci, kterým šly věřit postavy? Lidé jako Hrušínský, Kopecký… Umřeli. Zní jednoduchá odpověď. Osobností a umělcem se člověk nestává tak, že donekonečna kňourá nad tím, co všechno je námaha, a co všechno jej traumatizuje, a tím, že když se něco nenaučí - je toto neumětelství moderní. Není. Je to pořád neumětelství a lenost. Lenost naučit se řemeslu - uchopit postavu zevnitř, i když samo sebou s nadhledem, aby to nebyl kýč, jevištní mluva, ovládání hlasu, cit pro rytmus… práce s gesty a pohybem, atd. Když Bruce Willis řekne: „Dejte anihilátory na maximum!“, věříme mu. Když de fakto holka z ulice řekne cokoli o Zářivci, omyje nás stud. Proč asi. (I když - těžba viagry jakožto pohádkový motiv - super!) A psaní - vyprávět příběh se musí umět a ne to plácat, jak když košiška s pejskem klohnili dort. Příběh má začátek, prostředek a konec. A dialogy by měly mít únosnou délku, rytmus a hlavně - měly by mezi sebou jiskřit, nebo aspoň komunikovat, charakterizovat… a ne jen klopotně posouvat děj.
Schovávačka za módní zaklínadla typu - feminismus či multibarevnost a multipohlavnost… je tedy alibi. Tuší se, že toto zaklínání funguje, nikdo přece nechce být mačo, misogyn, rasista atd. Jenže příběhy, kterým vévodila chytrá samostatná děvčata nejsou novinkou… a když letošní Tři princezny vzbudily rozpaky, nebylo to feminismem, to je dětinská výmluva. Bylo to naprostou absencí hereckého umu. Vypravěčského umu… Bylo jako by se děti v kočárkárně domluvily na příběhu, bohatý tatík jednoho z nich to zaplatil a ony si to nějak odšaškovaly (včetně Melíškové), oddrmolily… Jenže pak to namísto kámošům v obýváku pustili i lidem mimo svou partu. A proč by tito, proboha, k nim měli být shovívaví? Aby jim nezpůsobili tjauma?
Ne není to žádný odlesk modernity, co dráždí - žádná tam není, všechno je i tak už obehrané. A líp. Je to absence umění a taky řemesla.
Mňau.
