Poledne bylo hladové

POLEDNE BYLO HLADOVÉ

Poledne bylo hladové stejně jako pan Hrubý. Restaurace byla čistá a úhledná. Všechny povrchy byly pečlivě sterilizovány, takže nikdo nemusel mít obavu posedět a občerstvit se. Pan Hrubý sundal ruky ze stolu a polknul. Číšník/ce před něj položil/a talíř kouřících brambor politých zlatavým máslem a křupavě zvlněný plátek kuřecího řízku v trojobalu. Pan Hrubý byl dobře vychovaným mužem dneška, byl oupenmajndyt a tak věděl, že si nesmí osoby z personálu restaurace příliš prohlížet, mohl by tím u nich způsobit úzkost a trauma z jejich dočasně poníženého postavení a sám se za to, že je osobou obsluhován, hluboce styděl. No, nestyděl, ale v rozpacích byl. Část jeho osobnosti, která ještě žila v nemilé minulosti, totiž postřehla, že lidská bytost pokládající na kytičkovaný ubrus bambusový talíř s obědem je ženského rodu a že se mu líbí. Cítil, jak rudne a raději zabodl chtíč pohledu do podlahy, která svým povrchem automaticky hubila jakýkoli pokus o invazi mikrobů, roztočů, bakterií i virů. Jeden z průduchů právě pšoukl fialkovou vůni, která to měla na starost. Obsluha jeho zrudnutí zaregistroval/a.

Pan Hrubý si to uvědomil a zamumlal: Léčil jsem se s alergií na fialky.

„Mám říct kolegovi/gyni, aby to přepnul/la na cesmínu, třeba?“

„Ne. Díky,“ oddechl si pan Hrubý, že pro tentokrát sepisování protokolu o nevhodném chování zažehnal. „Už mě přeléčili.“

„Gratuluji!“ zaševelila obsluha a otočila se ke vchodovým dveřím, jejichž roh zavadil o rolničku oznamující příchod dalších hostů. Byl to rodič 1 a malé dítě.

Dítě se vyjeveně zahledělo na pana Hrubého. A nelze se tomu divit. Pan Hrubý patřil k druhu, který už se často nevídal. Plešatící muž, ano na první pohled muž, s bříškem v mužských šatech, který zjevně nedbal o svou fyzičku a namísto decentních čoček uváděl svět do rozpaků brýlem.

„Jé, jedničko! Podívej – to je ciska? Žejo!“ Pištělo příjemným hláskem posvátné dítě.

„Ano Petře/Vivien, je.“ Vydechla jednička trochu znechuceně. Snila o tom, že bytosti a bytosťové, jako je tato/tento ciskam budou jednou nějak humánně odstraněno ze zorného úhlu nedotknutelně citlivých většin menšiny.

Petřík/Vivien však bylo panem Hrubým fascinováno. Zvlášť obsahem jeho talíře. Rozkošně přicupitalo na svých do kalhot i sukýnky oděných nožkách přímo k němu a vzalo do ručky navlečené do antiseptické rukavičky zlatavý kuřecí řízek a rozlomilo jej. A zděšeně se rozkřičelo melodickým hláskem plným skvělou budoucnost slibujících alikvot.

„Maso!“

„Necháš to, spratku!“ Vyjelo z pana Hrubého. Pozdě si uvědomil svou chybu. Pozdě se omlouval.

Jednička už volala personál. Už byla slyšet policejní houkačka.

Petřik/Vivien si dalo ruce v bok a vychutnávalo si svoje malé vítězství. Dneska už páté.

Osud pana Hrubého nás dál nezajímá. Dopadl, jak si zasloužil.

Na opačném konci planety v malém čínském městečku se právě probudila malá holčička Wu. Čína nebyla pokroková a tak o ní všichni mluvili jako o holčičce, přestože jí byla. Jejich domek měl prohnutou střechu, měla maminku a tatínka a kolem domku jim protékal potok, který mírně zapáchal po kanálu, ale ona to tu měla ráda. Nic jiného a u dětí to tak chodí, nevědí ještě, že věci mohou být jinak, a tak jsou s nimi spokojené. Teprve, když jim dospělí vedeni láskou ukáží možnosti, přestanou být šťastné.

Jenže Wu přestala to ráno být šťastná z jiného důvodu. Maminku s tatínkem vzbudili policisté a ona je od té doby neviděla.

Slavný Ňujorský influencer/ka ten večer vysvětloval v médiu, že Čína má svoje specifika, ale je na ní krásné, to jak odmítá kapitalismus.

Wu našla po rodičích jen maminčinu zástěru. Svírala ji v ručce a neplakala, i když se její mandlově šikmé oči leskly. Jenže voják stojící nad ní s krásným samopalem by pláč jistě neocenil konejšením. To věděla. A věděla taky, že ta kniha, kterou listuje jeho velitel, je Bible.

A kapitalismus byla věc, která trápila i Petra/Vivien. Studoval ho na univerzitě pod vedením marxistického učitele/lky. Právě byl/a v posledním ročníku a vedl/a si skvěle. Dokázal/a zcela nekompromisně obvinit se sexismu pět dnes už bývalých kolegů/gyň a pedagogů/gyň a podle ombudsmana/nky patřil/a k nejlepším studentům v ročníku.

Kapitalismus jeho-její diplomka s názvem: Zakroutíme vám krkem, nezlikvidovala, ale notně mu pustila žilou prostřednictví grantu, který na ni firmy a korporace byly nuceno poskytnout. Navíc vyšla v několika jazycích včetně čínštiny a stala se bestselerkou.

Rovněž měla velkou zásluhu na eliminaci a zapomenutí kompletního díla jistého zbytečného Shakespeara a sexisticky nepřijatelného Dylana.

Právě teď seděl/a Petr/Vivien u fakultního psychologa, aby se mu svěřil/a s nedávným traumatem.

„Představte si, že pohlavní přítel/přítelkyně mého dvojky přinesl k nám domů nějakou příšernou knížku pro děti z minulého století. Prý vzácnou! Cestopis pro děti z půlky minulého století. Prej dárek pro jedničku, která todle sbírá. Todle, ale ne! Představte si, že tam byly obrázky afro-Afričanů v bederních rouškách!“

„Proboha! Vždyť bylo dokázáno, že to nikdy nenosili!“ vyděsil se psycholog.

„Právě. Ale to není všechno – byli tam i Číňani s šikmýma očima! A s rýžovými kloboučkami… kloboučkoj?“ Petr/Vivien se zarazil/a, nejistota skloňování začala způsobovat arytmii.

Psycholog napřímil/a páteř. Věděl/a, že přichází jeho-její chvílo. „Dýchejte zvolna, prosím, ano – nic z toho nedělejte, to je jen slabé trauma. Hned dám pokyn, aby to slovo bylo přidáno na seznam traumatizujících alergenů! Obejdeme se bez něj. Vystačíme si s – pokrývkou hlav.“

To Petra/Vivien uklidnilo.

„A jak to bylo dál?“

„Normálně. Zavolalo jsem policii, přítel/přítelkyně byl/a odveden/a k nápravě a knížku anihilovali.“

„No, ještě, že tak,“ oddechl/a si psycholog/gyně.

Malé Wu bylo v té době taky zhruba 25 let a zírala na vojáky terakotové armády a jejich šikmé oči a netušila, že její národ, že lidé jako ona byli nedávno zachráněni od traumatizujícího faktu, že vypadají jinak než nejdokonalejší bytost/ka Petr/Vivien a její dokonalý/lé soudruzi/soudružky.

Ještě zírala, ale její šikmé oči už se pomalu zavíraly a její ústa, křehká jak lístek čajové růže, se naposledy otevřela, aby vydechla zapomenutí živé lidské krve.

Voják, který ji střelil do zad, měl v tašce čerstvě koupenou knihu, vonící ještě igelitem s názvem – Zakroutíme vám krkem, a zítra bude povýšen. Jenže dnes ho čeká ještě odklízení mrtvoly a to přitom už cítí, jak hladové začíná být poledne.