Článek
THE PARTY IS OVAR
Těžko říct jestli se na Andrejově výrazu podepsaly víc incesty předků, nebo jeho víra v sebe sama. Elegance s jakou vládl lopatou, mu poskytovala jistotu mudrce. Špička vlasů na psím čele mířící přesně mezi oči poutala pozornost posluchačů a byla pro ně zároveň dostatečným důkazem pravdivosti jeho slov. Víc nepotřebovali. Andrejovi nikdo neřekl jinak než Vendy, což byla zkomolenina od Vendelína, víc tu záhadu objasnit nedokážeme.
„A jak je ten čip veliký?“ zeptal se Vendyho kamarád Ruda a v jeho hlase zazněla, v rozporu s výše zmíněným, pochybnost. Ta ale mohla pramenit i z pouhé rozmrzelosti nad dalším prázdným půllitrem.
Vendy zalovil v paměti: „To záleží na frekvenci krvinek.“ Vyslovil tu větu jako dub na louce, jako menhir na obzoru.
„Sem to četl taky,“ přidal se k hovoru Pepa. „A přijde mě to jak kravina. Frekvenca je střídání nečeho, a co sa asi tak, prostitutka, střídá u krvinek?“
Vendy se nedá, zvedne špičku, přivře víčka: „Krvinky kmitajú! Všecko kmitá!“
„To je pravda, šak to dělá – ty frekvence má aj ten fén, co si s ním fůkám vodu z vodovoda, aby byla studánková,“ naklonila se k nim hospodská.
Životy všech, kdo se tu scházeli, připomínaly deštivé pohádky a nikdy se nenašel vypravěč, jemuž by jejich příhody působily potěšení, snad ani jako přelud spánku.
Restaurace Na proti Sosny, měla sice v názvu hrubku ale sosnu kolem sebe žádnou. Jen uprostřed trávníku naproti vchodovým dveřím se kroutil bejlomorkou navštívený tis. O jeho kmínek si právě brousil drápky potulný kocour a myslel si: „Mňau, mňau, mník, mňau,“ což bylo víc než trefné.
Interiér hospody tvořil obdélník. Stoly přiražené ke stěnám s židlemi po čtyřech. Plastová okna skýtala pohled na tis a kočičího filosofa. A když jste viděli o něco dál, zaostřili jste silnici na Slovensko a supermarket s náhražkami jídla.
„Ty si fénuješ vodu?“ zeptal se někdo hospodské.
Servírčina první myšlenka se dost podobala té kočičí, ale nahlas to neřekla, našpulila rty, jak to vídala u celebrit a slovo i s předložkou se snášelo k pivním táckům jako polibek podzimního listu do znaveného parku: „Nó, z vodovodu!“
„Moja to dělá taky, kůpila ten fén na fejsu!“ křikl klobouk z rohu pod televizorem oběšeným na konzoli. „Od teho, jak kandidovál na prezidenta, sem mu dál hlas.“
„Šak já taky,“ otočila se servírka a držíc v hlavě počet piv, odtančila k pípám.
„Takže ty tvrdíš, že všeci, co sme sa dali očkovat, máme včil v krvince čip?“ Vrátil se k původnímu tématu Ruda.
Andrej alias Vendy se nahrbil: „Netvrdím. Vím!“
A kocour pod tisem se ujistil v nedávno vyslovené myšlence a odešel za roh.
„A dál nám ho tam ten Gates?“
„Jo. Přesně ten.“
„Ten, jak chce vyhubit půlku lidstva, aby mohl tú druhů zotročit?“
„A proč rači nezotročí tú první?“
„Co – první?“
„Půlku, vole.“
„Co já vím. Tady ti eliti, kdoví jak to je, šak jim vidět do hlavy néni, to máš jak ten Soros.“
„A co s tyma čipama v te naší krvince dělajů?“
„Sledujú nás!“ usměrnil poněkud roztékající se debatu Vendy.
„Nás? Tady? Sledujú?“
„Jo!“ přisvědčil Vendy tak temně, až působil dojmem předsedy stínové vlády.
„A prostitutka!“
„Přesně!“
Jeden z návštěvníků restaurace, smutný z ceny piva, byl zmaten: „A kdože nás to tady teda jakože sleduje?“
Otázka způsobila ticho. Napjaté ticho, které si Vendy vychutnával těkáním očima z jednoho na druhého. Těkal jimi jako kocour, který přešlapuje kolem myší díry. Dokonce i servírce přetekla zvědavostí desítka.
„Sí Aj Ej,“ procedí Vendy mezi zuby jako bluesman. „Sí Aj Ej a Ufoni! To je jedna verbež. Aj když ze Sí Aj Ej včil ten Elon zamete. Ale Šediváci s tyma on je furt jedna ruka.“
„Jakože potom z teho čipu víja, kolik ste toho třeba vyslopali?“ podiví se hospodská poněkud impertinentně.
Vendy se ale nenechá vyvést z míry: „Mimo jiné…“ a tři tečky na koci této věty tiše vsákly do jeho přivřených víček jako dým z krematoria.
„Sakryš,“ nadechl se Pepa, „sakryš, já si úplně představuju, jak sedíja ti agenti v téj jejich centrále a zděšeně čumíja – Do paroma, Ruda už má šestý rum! Toš to možeme ten imperialismus aj s korporacama zabalit!“
„Ba,“ zasnil se klobouk pod televizorem, „…už abysme měli zas vládu v našich rukách!“
Tu a tam se oběma někdo zasměje, jako kdyby Pepa snad zrušil Vendyho hypnózu. Ten zpozorní. A v duchu si o Pepovi už začíná vést složku. Pak ale nasadí ten nejhedvábnější hlas: „Tomu ty nemožeš rozumět. Oni majú svoje plány a do tych my nevidíme. Dělajú na nás pokusy! Chců nás zotročit, abysme pro ně těžili kovy, keré u nich na jejich planetě už došly…“ řekne a sleduje, jaký účinek hedvábí jeho hlasu mělo. Obsah slov nikoli. Věděl, že o ten u těchto posluchačů nejde.
Přistály před nimi piva s panákama. Panáci vklouzli do děr pod nosy okamžitě. Piva byla srkána zvolna. O deset korun pomaleji než loni.
„A vláda o tom ví?“
„Baže! A eště jim pomáhá. Kolaboranti. Jediný, kdo toto može zachránit je Putin!“
Po vyslovení tohoto jména nastalo na okamžik útulně tísnivé ticho, ze kterého se společnost, s očima zapíchnutýma do stolu i piv, nevzpamatovala až do zavíračky.
„To by sa za komunistů nestalo. Já sem na internetu četl, že za nich sa třeba ani netrhaly zuby, dycky všecko vyléčili!“
„Jasné! Šak já si to pamatuju, děda měl luxusní klapačky už v padesáti!“
A tak dál…
Když odbila desátá, servírka ožila: „Zavíráme!“
A jak řekla, udělala. Nebyla už nejmladší, ale svoje něžné obnošení dokázala nosit s noblesou, která číhá na každého.
Chlapi se chviličku motali pospolu, u trafiky se však jejich cesty rozešly.
Vendy kráčel dál už sám. Jeho krok byl krokem proroka, ale chtělo se mu močit. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Keř s bílými bobulkami na travnatém plácku bokem chodníku rostl příhodně ve stínu. Vykročil k němu. Potřeba byla tak palčivá, že si ani nevšiml světel nad sebou. Blikla, kmitla, změnila směr, tak jak to žádná lidská technologie nikdy nesvedla a zaparkovala, levitujíce nad jeho nachýlenou močící figurou.
Takže, když světelný paprsek tloušťky stoletého dubu, vystřelil z břicha létajícího talíře a přisál se k Vendymu, vcucnul jej a odlepil mu botičky od trávníku, nestačil Vendy nijak reagovat a močil dát. Stoupal neviditelným výtahem a kropil trávník, travičku, keř i lavičku. Kdo by však čekal, že kmitajícím proudem vepíše do parčíku nějaké poselství, nedočkal by se.
Vystrašit se ale dal jen na chvilku. Úlek vystřídala bojovnost pěti piv, dvou rumů a šesti vodek. Vyštrachal v kapse mobil, naklikal foťák, video a začal své dobrodružství nahrávat!
A tak nemůže být divu, když ani nepostřehl, nezaznamenal, že celou tu dobu mu byl někdo v patách. Někdo malý, neslyšný a násobně chytřejší než on. Jistě, byl to kocour, který si značkoval tis, když Vendy ukájel svou důležitost plácáním slov, o jejichž blbosti byl sám sebou předem ujištěn. Kocourek se jmenoval Mikeš a byl potomkem slavného Mikeše Hrusického a měl tady poslání. Lidé ovšem, ve své dvounohé nadutosti, tuto chybu, ignorovat kočky, dělají pořád. Už tisíce a tisíce let. Lidé a pštrosi. Až na Egypťany, ale k tomu se dostaneme.
A tak, aniž by si ho Vendy všimnul, stoupal Mikeš do útrob létajícího talíře spolu s ním. Mikeš se však nelekal, natož aby se divil. Mikeš byl na talíři jako doma.
Sotva byl Vendy vcucnut. Přepravní paprsek se rozplynul a podlaha zavřela. Chvilku bezradně stál v něčem, co mu připomínalo předsíň u zubaře, jenže modře podsvícenou, a všechno natáčel na mobil.
„Proč natáčíš chodbu?“ poodešel Mikeš, tak aby ho Vendy mohl vidět, „Mňau?“
Vendy na něj švenkl objektivem: „Vagina, mluvící kočka!“
Mikeš si olíznul tlapku, zvednul hlavu a mrsknul uchem: „Naučil nás to Pepík Ševců z Hrusic. To bys mohl vědět. Naučil to mého praprapradědu a ten to předal, mňau, dál.“
„Aha.“
„Pojď za mnou,“ škubnul Mikeš prackou a zahnul anténu ocásku do otazníku.
„Ty to tu znáš?“
„Šéfuju tomu.“
V místnosti, které Vendy v duchu začal říkat sál, žádnou jinou tady beztak neviděl, čekalo už asi pět koček. Felis catus. Všechno tady bylo uzpůsobené jejich rozměrům. Přístroje měly ovládací prvky vhodné pro manipulaci kratičkými prstíky jejich tlapiček. Dizajn připomínal Expo zkřížené s prodejnou kočičích hraček, škrabadel a prolézaček a tak podobně.
Když Mikeš následován Andrejem řečeným Vendelín, vstoupili, kočky i kocouři otočili hlavičky, stříhli ouškama a nakrčili čumáčky: „Mňau, kdo to je?“
„Nevim,“ mrsknul Mikeš ocáskem nad zcela nemístnou otázkou, koho to zajímá.
„Mňau! Budem dělat pokusy?“ ozvalo se ale z několika potěšených tlamiček současně.
Vendelín ztuhnul ani nedutal.
Mikeš se usadil na zadek, ocas ovinul kolem natažených předních tlapek, přimhouřil oči a řekl: „Mňau!“
„Jestli je to, Mikeši, jako obvykle – tak to opravdu nic neznamená, že ho ostatní v hospodě poslouchají,“ otočila se po něm bílá kočička, která právě otvírala skříň plnou regálů s vzorně uspořádanými vědeckými aparátky.
Aspoň tak to Vendy vnímal, jako aparátky. Raději však opatrně mlčel a dál všechno natáčel na mobil a představoval si, kolik mu takové video hodí v bulváru.
K bílé kočičce se přidali další dva mňoukalové, aby jí pomohli s krabicí velkou asi, jako by byla od bot.
Kocour, který si až dosud prohlížel drápky, jim pokynul, ať ji postaví na nízký skleněný stolek a otočil se k Vendymu: „A ty si sedni tady, do křesílka, ukradli jsme ho v Ikei, takže se tam snad vsoukáš. Ten mobil klidně vypni. Stejně ti ho vymažeme a paměť taky. Máme na to tady magnetické pole s frekvencí 25Hz. A ten čip z krvinky ti vyoperujeme taky! Na to máme kleště. A v bulváru nedostaneš ani floka. A to, že s tebou mluvíme nahlas, neznamená, že ti nečteme myšlenky. Takže, ať neztrácíme čas – Šediváci nikdy neexistovali. Dycky jsme to byli my. Mňau. Už od Egypta. Naklonovali jsme vás z takových divných žab. Myslím,“ řečník znejistěl.
„Myslíš blbě. Bylo to jinak. Ale koho to, mňau, zajímá,“ skočil mu do řeči další kočičák: „Nikdo už ale neví proč, jsme to vlastně dělali. No, ale co už s váma. Vykašlat se na vás nemáme to srdce. I když od Egypta, když jste si nás vážili, to s váma pěkně fičí z kopce. A nahlas s tebou mluvíme, protože telepaticky to jde akorát jen s opravdu vyspělým druhem.“
Během tohoto proslovu, kdy si Vendy uvědomil, že toto asi bude skutečný šéf a že Mikeš nejspíš kecal, ale u kočky by ho ješitnost nepřekvapila, a u kocoura tuplem, rozložili ti dva krabici. Skrývala v sobě hlavolam z mateřské školky. Několik předmětů v pastelových barvách – krychličku, kouli, jehlan a ještě jeden, pro který neměl Vendy slovo. Což se snažil utajit, když si ale uvědomil, že kočky vidí do jeho mysli, zčervenal.
Postupně se k němu, sedícímu v křesle a zírajícímu na hračky a spodní díl krabice, který teď, odklopený, tvořila jakási matrice s otvory odpovídajícími pastelovým objektům, přesunuly všechny ostatní kočky, až na jednu. Ta zůstala u velké stěny plné obrazovek, na nichž zjevně ladila zpravodajské kanály snad ze všech světových televizí.
„Mňau, zkus raději ty jejich sociální sítě, to je teprv masakr, idiotská pavlač jedna báseň!“ radila jí Číča, která hupsla na stůl vedle krabice – matrice, pak ale hned seskočila a namířila si to ke stěně plné obrazovek. „Jedno po druhém, neboj, o sítě vás nepřipravím!“ odpověděla už od televizorů, které se plnily truchlivým obsahem soudobého lidství.
Ostatní se zvědavě uskupili kolem znervóznělého Vendyho. Jemně čmuchali čumáčkama, decentně stříhaly ouškama a číhaly fouskama, žlutá i zelená očka se štěrbinkami jako biblický had se přivírala očekáváním zábavy.
Promluvil Mikeš: „Tušíš, co se od tebe čeká?“
Vendy polknul. A uvědomil si, že pořád drží v ruce to nejchytřejší ze svého druhu a navíc zbytečně. Vypnul tedy nahrávání videa a položil mobil vedle krabice s různotvarými dírami: „Mám to poskládat. Teda, poskládat, jako mám nacpat, co kam patří?“
„Přesně!“ mlasknul Mikeš spokojeně a ostatní mindy protáhly krčky a naklonily se, aby líp viděli. Přejížděly přitom pohledy z Vendyho oduševnělé tváře na krabici, na předměty a zase zpátky.
Vendy chviličku zaváhal. Soustředil pohled na hromádku hraček. Zvednul ruku. Zamnul si prsty. Poté rozevřel dlaň a velmi opatrně uchopil modrou krychličku.
Kočky zatajily dech. Zírali na jeho tvář, pak jako jeden tvor pohlédly vzájemně na sebe, ale hned zpátky na Vendyho. Napětí se dalo krájet. Scházel snad jen cirkusový virbl na bicí. Kočka u obrazovek napínala oči.
Ne tak ale všichni. Jedna trojbarevná dáma zívla, otočila se k pokusnému objektu zády, kydla na zadek, vytrčila zadní nohu a velmi pečlivě a soustředěně ji začala olizovat.
Vendymu došlo, že všechno v talíři je buď modré, nebo žluté, snad by to považoval za ukrajinskou provokaci, ale s modrou krychličkou v ruce, jež pomalu mířila k otvorům ve svrchní desce krabice, neměl mozek na tolik souběžných úvah kapacitu.
„Vidíme jen modrou a žlutou a odstíny šedé,“ hlesla bílá kočička, a ostatní se po ní káravě otočily.
„Nepleť ho!“ sykl Mikeš.
Vzrušení připomínalo seance u Nikoly Tesly. Tedy dřív než projevil náklonnost k holubům, čímž nasral kočky, takže se na něj vykašlaly, přestaly mu radit a on upadl v zapomnění a průměrnou lidskou nicotnost.
Vendyho poznámka o kočičím vidění skutečně vyvedla z míry, narušila jeho soustředění a to ještě netušil, že všechna tato mimozemská stvoření zírají tak upjatě, neboť zaostřit na cokoli blíž, než půl metru, jim činí velkou potíž.
Mrknul tedy, pro jistotu do dlaně – ano, ležela v ní krychlička. Sjel tedy očima k šedivé desce s dvojrozměrnými negativními obrysy předmětů na stole.
Kočkám se pootevřely tlamičky. Jedné dokonce vyčouhnul rozkošně růžový jazýček.
Vendy si byl vědom své důležitosti, své zodpovědnosti za reputaci celého lidstva. Posunul krychličku v dlani, tak aby ji co nejlépe uchopil prsty a když se mu to povedlo, zastavil se s ní ve vzduchu, pár centimetrů nad otvory, přimhouřil oči, jako ostřelovač a kočky poposedly.
Pak konečně přiblížil krychličku k díře!
Kočky mrskly fouskama, vyměnily si poslední rychlé pohledy, ještě víc se naklonily nad děravou desku v krabici a Vendy zasunul krychličku do čtverečku!
Nadšení jaké v létajícím talíři zavládlo, se dalo srovnat snad jen s tím v Houstonu, když člověk Mikešova prastrejdy, hopkoval na Měsíci.
„Mňau!“
Některé kočky se od samého nadšení začaly navzájem očichávat.
Vendy byl hrdý. Hrdý a pyšný.
Číča u obrazovek sdílela nadšení o něco míň: „První vyhrání… Nechala bych ho doskládat ten zbytek, než dojdem k nějakému závěru.“ A zamyšleně přepínala, teď už docela dobře naladěné záběry ze zpravodajství.
Ostatní ztichly, ustalo i spontánní vrnění o frekvenci 25Hz. A kočičí pohledy se opět stočily k Vendymu, který nabuzen prvním úspěchem, s gestem frajera umístil žlutou kouličku do kruhové díry a jehlan do trojúhelníku! Záhadný kousek, pro který neměl jméno, nechal chytře na konec, vsunul jej do hvězdice! A ona tam skutečně pasoval!
„Génius!“ ozývalo se mezi kočkami a kocourky tiše obdivné předení.
Mikeš byl spokojený se svým výběrem tohoto vzorku: „Že bysme to s nimi tedy opravdu zkusily znovu?“
„Nevím…“ ozvala se pořád nejistější Číča od televizorů. „Tento je sice možná na jejich poměry génius. I když si myslí, že planeta je placka, a sní o byznysu s GPS přepočítanými na plochozem, ale ten zbytek? Podívejte se!“ A elegantním gestem heboučké tlapičky ukázala obrazovky. „Zaostřete, prosím, na toto!“
A kočky zíraly na Oranžového démona z USA, jeho teplákového syna, na hajlujícího Pižmoně postojem nabubřelého tučňáka, na mrtvého mloka s krysíma očima z Ruska, a na spoustu dalších opravdu ale opravdu hodně málo směšných komiksových parodií rozplevelených po celé planetě. Oranžový stál v Oválné pracovně Bílého domu a v dětinské hře na nejmocnějšího muže planety, která na něho prděla, žvatlal: „A místo hydrauliky jako je tomu u traktoru, která si poradí s čímkoli od hurikánu přes blesky až po cokoli, používají magnety, je to nová teorie, magnety budou zvedat letadla nahoru, ale nefunguje to.“ Liliput z Ruska do omrzení plakal: „Ja balšoj imperator!“ A tak dál.
„Svedou, kromě alchajmra i nějaké veselé kousky pro potěchu melancholiků? Třeba, mňau, s provázkem? Provázek je boží! Mňau.“
„Kdepak. Jsou zhola k ničemu.“
Jenže Mikeš, jak zaslechl zmínku o provázku, představil si šňůrku ba snad i špagátek! Přimhouřil světle zelená očka a slastně se rozvrněl. A protože zvuk kočičího předení má na celém světě, u všech čeledí felis catus frekvenci na chlup přesně 25 HZ, nakazil tím Mikeš všecky mindy a mourky na palubě létajícího talíře.
Vendelín tiše koukal a nenápadně si uvědomoval, že i když by se měl spíš bát, kouzlo této magické vrnící frekvence jej nebezpečně ukolébává a chlácholí. Měl totiž pro frekvence slabost. Věřil. Ano věřil, nemyslel. Že když někde jsou, nikdy to není náhodou. A taky si všim, když je přihodí do blábolů u stolu, stane se populárnějším. A to ho hřálo u srdce. Proto blábolil.
Ale jak už to tak bývá, Mikeš, jako když utne, přestal a spolu s ním i ostatní. Tu šklubly hlavičkou, stříhly ouškem, oblízly si tlapičku a pokračovaly v misi.
„Tak chytrý exemplář…“ ukázal po seanci vláčný Mikeš na Vendyho, „…a nechá toto, aby mu to vládlo? Planeta jim praská pod nohama, počasí připomíná papiňák a oni berou za nejdůležitější věc na světě honění ega několika starců, kteří svedou akorát žít v minulosti a srkat hlavy do písku? Je to s nima furt dokola. Dohrabou se k civilizaci. A když je jim jakž takž dobře, neví rozmazlenýma roupama, co dělat, a vymění rozum za sebestředné parazity. A furt a furt, dokola. Jeden aby z nich měl trauma. Mňau.“
„No,“ naklonila Číča hlavičku na stranu, „…a co teda s tím? Co s nimi? Chtěli jsme jim předat – víte co.“
Nastalo ticho. Kočky a kocouři se telepaticky radili.
Andrej, řečený Vendelín Vendy čekal a snažil se pochopit, co to všecko znamená a jeho nervozita se začínala ledově potit.
Pak se odpojil od chlupatého hloučku Mikeš a se vztyčeným ocáskem dokročil k Vendymu, přátelsky a shovívavě se o něj otřel: „Kašlem na vás. Letíme domů.“
Vendymu bylo smutno.
„Neboj…“ mňoukla Číča, „…za tisíc let vám možná dáme novou šanci. Ale do té doby – The Party is ovar!“
„Mňau!“
A jak řekly, udělaly.
The Happy End.
