Článek
Chlapec z Pelhřimova, který vyrůstal mezi barvami a divadlem
Když se 19. června 1923 v Pelhřimově narodil Jiří Lír, jen málokdo mohl tušit, že z nenápadného chlapce vyroste jeden z nejvýraznějších českých představitelů vedlejších rolí. Narodil se do rodiny, kde umění nebylo cizím pojmem. Jeho otec Josef Lír byl uznávaným malířem a výtvarným pedagogem. Právě od něj malý Jiří zdědil cit pro výtvarné umění, smysl pro detail i schopnost pozorovat lidi kolem sebe. O matce se dochovalo podstatně méně informací, ale rodina vedla syna ke vzdělání, kultuře a poctivé práci.
Domov Lírových nebyl hlučný ani okázalý. Vážilo se v něm vzdělání, četlo se a často se mluvilo o umění. Jiří tak od dětství přirozeně navštěvoval výstavy, zajímal se o kreslení a dlouhou dobu dokonce vážně uvažoval, že půjde v otcových stopách a stane se malířem. Barvy, štětce a plátna byly běžnou součástí jeho života.
Jenže vedle výtvarného umění ho začalo přitahovat ještě něco jiného: divadlo. Už jako školák rád napodoboval své učitele i sousedy a spolužáky rozesmával drobnými scénkami. Nebyl to typický třídní šašek. Spíš pečlivý pozorovatel lidských povah, který dokázal přesně vystihnout gesta i způsob řeči lidí kolem sebe. Právě tato schopnost se později stala jeho největší hereckou předností.
Kamarádství, které mu změnilo život
Osudovým okamžikem bylo setkání s budoucím hercem Lubomírem Lipským. Oba chodili od první třídy do stejné školy a dokonce seděli dlouhá léta v jedné lavici. Přátelství přetrvalo celé mládí a později i jejich herecké kariéry.
Lipský po letech vzpomínal, že byli nerozlučnou dvojicí. Společně hráli školní divadlo, vymýšleli scénky a trávili hodiny debatami o divadle i filmu. Právě Lipský později přiznal, že Jiří Lír byl jedním z jeho nejbližších přátel.
Atmosféra první republiky také nabízela mnoho ochotnických divadelních spolků a Lír se do jejich činnosti rychle zapojil. Nejen jako herec, ale také jako malíř kulis. Spojoval tak obě své velké záliby.
Válka změnila všechny plány
Po maturitě Lír úspěšně složil přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Zdálo se, že cesta k profesionálnímu herectví je otevřená.
Jenže v roce 1939 přišla druhá světová válka.
Uzavření vysokých škol i složitá situace v protektorátu mladým lidem zásadně změnily život. Ani Jiří Lír se svému vysněnému studiu nemohl naplno věnovat. Musel nastoupit do zaměstnání a divadlu se věnoval jen ve volném čase. Přesto na svou vysněnou profesi nikdy nezanevřel.
Možná právě tato nucená životní oklika z něj udělala herce, který nikdy nepůsobil školometsky. Nehrál naučené figury. Jeho postavy byly obyčejní lidé, které znal z vlastního života.
Začátky bez protekce
Po válce se začal objevovat na divadelních scénách. Nečekal na velkou příležitost ani na hlavní role. Bral téměř každou práci, která mu umožnila stát na jevišti.
Brzy se ukázalo, že jeho největší předností není vzhled filmového idola, ale mimořádný komediální talent. Nepotřeboval dlouhé monology. Stačilo několik vět, výraz obličeje nebo nenápadné gesto a diváci se smáli.
Režiséři si začali všímat jeho schopnosti vytvořit zapamatovatelnou postavu i z několika minut na plátně. Nikdy nepřehrával. Jeho humor byl civilní, nenásilný a vycházel z přesného pozorování lidských slabostí.
Vedle divadla se stále více prosazoval také v estrádách a kabaretech. Právě tam získal dokonalý cit pro rytmus komiky, práci s publikem i přesné načasování pointy. To všechno později zúročil před filmovou kamerou.
Herec, který nikdy neusiloval o slávu
Na rozdíl od mnoha kolegů netoužil stát se filmovou hvězdou. Sám později říkal, že malá role bývá někdy těžší než hlavní. Herec v ní nemá čas dlouze budovat charakter postavy, musí diváka zaujmout během několika okamžiků.
Tuto filozofii vystihl i názvem své autobiografické knihy Ve vedlejší roli Jiří Lír. Byl přesvědčen, že i malá role může být nezapomenutelná, pokud ji herec zahraje poctivě a s citem. A právě to se mu po celý život dařilo.
Muž, který dokázal zazářit i v několika minutách
Když se v padesátých a šedesátých letech začal Jiří Lír objevovat ve filmech stále častěji, málokdo tušil, že se z něj stane jeden z nejobsazovanějších představitelů vedlejších rolí. Nebyl typem herce, kolem něhož by se stavěly celé příběhy. Neměl vzhled romantického hrdiny ani hlas shakespearovského tragéda. Měl však něco jiného: mimořádný cit pro komiku, schopnost vytvořit uvěřitelnou postavu během několika okamžiků a talent, díky němuž si ho diváci pamatovali i tehdy, když byl na obrazovce jen několik minut.
Režiséři brzy zjistili, že Lír představuje ideálního představitele nejrůznějších úředníků, hospodských, řidičů, sousedů, vesnických mudrlantů nebo dobrosrdečných podivínů. Jeho postavy působily, jako by vystoupily přímo z běžného života. Diváci v nich poznávali své známé, sousedy nebo příbuzné.
Od „Já to tedy beru, šéfe…!“ k desítkám dalších nezapomenutelných postaviček
Sedmdesátá a osmdesátá léta představovala vrchol jeho filmové kariéry. Objevoval se ve filmech, které se později zařadily mezi klasiku české kinematografie.
Diváci si ho pamatují například z komedie „Já to tedy beru, šéfe…!“, kde opět dokázal vytěžit maximum z role, která nebyla hlavní, ale byla výrazná a nezaměnitelná. Podobně tomu bylo v celé řadě dalších filmů a televizních inscenací.
Lír měl vzácný dar. Nepotřeboval složité dialogy. Stačil výraz tváře, krátká poznámka nebo způsob, jakým vstoupil do záběru. Jeho komika nebyla prvoplánová. Vycházela z přesného pozorování lidských slabostí.
Mnozí režiséři později vzpomínali, že dokázal improvizovat a obohatit scénu drobnými nápady, které nebyly ve scénáři. Nikdy však neusiloval o to, aby na sebe strhával pozornost. Naopak. Snažil se sloužit příběhu a pomoci ostatním hercům.
Proto ho měli kolegové rádi.
Vesnická hospoda, kde vznikla legenda
Pokud však existuje jedna role, která se Jiřímu Lírovi nesmazatelně zapsala do života, pak je to hospodský Bedřich Rambousek ve filmu „Vesničko má středisková“.
Když Jiří Menzel natáčel podle scénáře Zdeňka Svěráka svůj dnes již legendární film, potřeboval obsadit řadu svérázných vesnických postaviček. Lír byl pro podobné role ideální.
Hospodský Rambousek nepatří mezi hlavní postavy příběhu. Přesto je jedním z těch, které si diváci okamžitě zapamatují. Vesnická hospoda totiž představuje jedno z center dění a Rambousek je jejím přirozeným vládcem.
Lír dokázal vytvořit postavu hospodského, který je současně bodrý, zvědavý, trochu mudrlantský a především dokonale uvěřitelný. Nepůsobí jako herec hrající hospodského. Působí jako skutečný hospodský, kterého by člověk mohl potkat v jakékoli české vesnici.
Právě v tom spočívalo jeho mistrovství.
Hypochondr před kamerou i za ní
Na Jiřího Líra vzpomínali kolegové jako na člověka s mimořádným smyslem pro humor, ale také jako na věčného hypochondra.
Jakmile ho někde píchlo nebo zabolelo, dokázal o tom dlouhé hodiny vyprávět. Měl obavy o své zdraví, pečlivě sledoval každý příznak a často byl přesvědčen, že trpí vážnější chorobou, než tomu ve skutečnosti bylo.
Právě proto kolegům připadala role vesnického hospodského ve Vesničce téměř symbolická. Scénka v ordinaci s Rudolfem Hrušínským, kde se Rambousek sebeprezentuje jako nevyléčitelně nemocný, zakončuje Hrušínský geniálním dovětkem o ( zcela náhodně i o Lírově rodném) městě, jehož název zní „překvapivě“ Pelhřimov, a v jehož srdci je umístěné „pěkné krematorium“. Na to Rambousek už neměl slova.
I ve skutečném životě Lír často rozebíral své zdravotní potíže a někdy dokázal celé natáčecí dny strávit debatami o nemocech, lécích a lékařích.
Herečtí kolegové si z něj kvůli tomu dobírali, ale vždy laskavě. Byl totiž oblíbený a málokdo se na něj dokázal dlouho zlobit.
Lubomír Lipský později vzpomínal, že Lír dokázal přijít na zkoušku s přesvědčením, že umírá, a za hodinu už rozdával vtipy a bavil celé divadlo.
Natáčení plné humoru
Na place „Vesničky, má středisková “panovala mimořádně přátelská atmosféra. Jiří Menzel byl známý tím, že kolem sebe soustřeďoval herce, kteří si lidsky rozuměli.
Lír se zde setkal s Rudolfem Hrušínským, Mariánem Labudou, Petrem Čepekem, Zdeňkem Svěrákem i dalšími výraznými osobnostmi českého filmu.
Přestože šlo o hvězdně obsazený snímek, nikdo se nepovyšoval nad ostatní. Naopak. Mnoho scén vznikalo v atmosféře přátelského humoru.
Lír býval jedním z těch, kdo mezi natáčením vyprávěl historky. Když se debata stočila na zdraví, dokázal dlouhé minuty líčit své aktuální obtíže. Kolegové jej poslouchali s pobavením, protože věděli, že za několik hodin bude vše zase jinak.
Právě tato kombinace věčného stěžování a laskavého humoru se stala součástí jeho pověsti.
Sláva ho nezměnila
Po premiéře filmu se „Vesničko, má středisková“ stala obrovským hitem. Snímek získal nominaci na Oscara a zařadil se mezi nejvýznamnější české filmy všech dob.
Lidé začali Jiřího Líra na ulici poznávat ještě častěji než dřív.
On sám však zůstával stejný.
Nadále hrál v divadle, natáčel filmy a televizní inscenace a nepovažoval se za celebritu. Když se ho novináři ptali na úspěch, často odpovídal s nadhledem a humorem.
Možná právě proto si ho kolegové tolik vážili. V době, kdy některé herce sláva změnila, zůstal Jiří Lír stále obyčejným člověkem.
Komik, který uměl zahrát i smutek
Přestože Lír bývá spojován především s komediemi, dokázal zahrát i vážnější polohy. V jeho postavách bývala patrná určitá lidská křehkost. Za úsměvem se často skrývala samota, nejistota nebo obyčejná lidská zranitelnost.
Právě tato vlastnost způsobila, že jeho role nikdy nebyly jen karikaturami.
Ať už hrál hospodského, úředníka, souseda nebo náhodného kolemjdoucího, vždy do postavy vložil něco ze sebe. Něco lidského a opravdového.
Malíř Jiří Lír
Kromě hereckého umění byl Lír i zdatným malířem. Své obrazy nazýval „omaly“ a dokonce je průběžně aktualizoval. Například namaloval nějaké ženě její svatební obřad. Když se později rozvedla a pořídila si psa, přemaloval ženichův obličej na jejího domácího mazlíčka.
Vteřina, která mohla všechno ukončit
Život Jiřího Líra se neodvíjel jen ve světlech reflektorů a před filmovou kamerou. Jedna událost ho poznamenala mnohem víc než jakákoli role. Stala se v době, kdy byl v plné síle a patřil mezi oblíbené herce českých divadel i filmu.
Při vážné dopravní nehodě v roce 1977, kdy těsně před ní spal na zadním sedadle, automobil vjel u Moravské Třebové do protisměru. Auto, v němž jel, se při tom střetlo s protijedoucím vozidlem. Lír vylétl skrze přední sklo. Pak ještě několik metrů, jak sám řekl, brzdil obličejem po silnici. Okamžitě pozbyl vědomí. Měl prasklou lebeční kost se zásahem do mozkového centra. Podle vzpomínek jeho přátel i pozdějších rozhovorů šlo o okamžik, kdy se ocitl na hranici života a smrti. Následovalo dlouhé léčení, operace a týdny strávené v nemocnici.
Pro člověka, který byl známý svou úzkostlivostí vůči vlastnímu zdraví, představovala nehoda mimořádně těžkou psychickou zkoušku. Jiří Lír patřil mezi lidi, kteří dokázali každé píchnutí nebo bolest dlouze analyzovat. Když tedy přišla skutečně vážná zranění, nebylo pro něj jednoduché zachovat klid.
Jeho přátelé se však rozhodli, že ho nenechají propadnout beznaději.
Vladimír Menšík nasadil neobvyklou léčbu
Mezi těmi, kdo za Jiřím Lírem pravidelně docházeli do nemocnice, byl i jeho blízký přítel a kolega Vladimír Menšík.
Menšík dobře věděl, že lékaři se starají o tělo, ale o psychiku nemocného se musí postarat někdo jiný. A právě zde nastoupila jeho pověstná schopnost rozesmát každého člověka.
Když přišel za Lírem do nemocničního pokoje, nezačal se vyptávat na diagnózy ani na výsledky vyšetření. Místo toho spustil proud historek, anekdot a hereckých příhod. Vyprávěl tak dlouho, až se nemocniční pokoj měnil v improvizované divadelní jeviště.
Podle vzpomínek kolegů dokázal Menšík během návštěvy rozesmát nejen samotného Líra, ale i sestry a pacienty v okolních pokojích. Humor se stal součástí léčby.
Lír později přiznával, že právě podobné návštěvy mu pomáhaly překonávat nejtěžší období. Menšík dobře chápal, že člověk, který se směje, alespoň na chvíli zapomene na bolest.
Manželství bez skandálů a pokračování hereckého rodu
Na rozdíl od mnoha hereckých kolegů nepatřil Jiří Lír mezi pravidelné hosty společenských rubrik. Nevynikal bouřlivými románky ani veřejnými konflikty.
Jeho soukromý život byl překvapivě klidný. Byl ženatý s herečkou Drahomírou Fialovou, se kterou se seznámil v Divadle pro mládež. Manželství pro něj představovalo důležitý životní přístav. Své soukromí si však pečlivě chránil a o rodině mluvil jen zřídka.
Na rozdíl od některých kolegů odděloval profesní a soukromý život velmi důsledně.
Lírova dcera Kateřina se však také rozhodla pro filmovou dráhu. Po vystudování DAMu v roce 1975 se nejčastěji objevovala v pohádkách v rolích princezen, později obyčejných žen z lidu, nebo charakterních dam.
Když se obavy proměnily ve skutečnost
Po většinu života bývala Lírova hypochondrie spíše úsměvnou vlastností. Ironií osudu však přišla doba, kdy jeho zdravotní problémy přestaly být domnělé.
Ve vyšším věku se začaly objevovat skutečné zdravotní komplikace. Lékaři mu diagnostikovali závažné onemocnění kostí, které se postupně zhoršovalo.
Pro člověka, který se celý život bál nemocí, to byla mimořádně krutá rána.
Navzdory tomu se snažil zachovávat humor a důstojnost. Přátelé vzpomínali, že i v těžkých chvílích dokázal vtipkovat a zajímat se o dění kolem sebe.
Poslední měsíce života
Zdravotní stav Jiřího Líra se v devadesátých letech postupně zhoršoval. Nemoc mu ubírala síly a stále více omezovala jeho pohyb i pracovní možnosti.
Přesto zůstával v kontaktu s přáteli a kolegy. Mnozí z nich ho navštěvovali a snažili se mu vracet optimismus, který on sám rozdával druhým po většinu života.
Dne 20. srpna 1995 Jiří Lír zemřel ve věku 72 let.
Jeho odchod zasáhl nejen rodinu, ale také mnoho kolegů a diváků. Český film přišel o herce, který dokázal i z malé role vytvořit nezapomenutelný zážitek.
Herec, který dokázal být nezapomenutelný i ve vedlejší roli
Jiří Lír nikdy nezískal popularitu hlavních filmových hvězd typu Vladimíra Menšíka nebo Rudolfa Hrušínského. Přesto měl v české kinematografii výjimečné místo.
Patřil k hercům, kteří dokázali vytvořit charakter během několika minut. Stačil pohled, úšklebek nebo jediná věta a divák si postavu zapamatoval.
Jeho filmografie čítá desítky snímků. Vedle Vesničky, má středisková zůstává připomínán také díky filmům „Vrchní, prchni!“, „Já to tedy beru, šéfe…!“, „Parta hic“, „Marečku, podejte mi pero!“, „Zítra to roztočíme, drahoušku…!“, „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ a mnoha dalším.
Diváci na něm oceňovali především přirozenost. Nepůsobil jako nedostupná filmová hvězda. Připomínal člověka, kterého by mohli potkat v hospodě, na nádraží nebo na ulici.
Odkaz Jiřího Líra
Dnes je Jiří Lír připomínán jako jeden z nejvýraznějších českých představitelů vedlejších rolí. Herec, který nikdy neusiloval o slávu, ale přesto se nesmazatelně zapsal do dějin českého filmu.
Jeho kolegové o něm často mluvili jako o laskavém, skromném a mimořádně vtipném člověku. Muži, který dokázal rozdávat humor i tehdy, když sám prožíval těžké chvíle.
A možná právě v tom spočívá jeho největší odkaz. Ne v počtu rolí ani v oceněních, ale ve schopnosti rozdávat lidem radost.
Když se dnes na obrazovce objeví hospodský Rambousek z Vesničko má středisková, málokdo si uvědomí, kolik životních zkoušek měl jeho představitel za sebou. Přesto se stále usmívá stejně jako před desítkami let – a připomíná dobu, kdy i malá role mohla vytvořit velkého herce.
Internetové zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/939-jiri-lir/
https://www.fdb.cz/osobnost/2417-jiri-lir/
https://www.kinobox.cz/osobnosti/20289-jiri-lir
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/4926/jiri-lir
https://www.vlasta.cz/celebrity/jiri-lir-herec-malir-nehoda-rakovina-kosti-galerie/
https://www.lifee.cz/malir-i-mistr-malych-roli-jiri-lir-po-tezke-nehode-se-podruhe-narodil-s-rakovinou-kosti-ale-bojovat-neslo-0293d
Knižní zdroje:
Siegel, Jiří; Lír, Jiří. Ve vedlejší roli Jiří Lír. Praha: HAK, 1994. 1. vydání. ISBN 80-900776-5-X.
Bystrov, Vladimír. Menšík. Praha: XYZ, 2009. 1. vydání. ISBN 978-80-7388-213-5.
Černý, František. Měna jménem herec. Praha: Mladá fronta, 1996. 1. vydání. ISBN 80-204-0580-8.
Bartošková, Andrea (ed.). Čeští herci a herečky. Praha: Nakladatelství Fragment, 2003. 1. vydání. ISBN 80-7200-748-2.
