Článek
Spalovač mrtvol, Panna a netvor, Deváté srdce nebo Upír z Feratu dodnes působí jako zjevení: vizuálně vytříbené, atmosférické, kruté i něžné zároveň. Když se člověk podívá na jeho životní příběh, pochopí, že tahle temnota nebyla póza, ale hluboká zkušenost, kterou si nesl od dětství.
Dětství: Kežmarok, židovská rodina a svět před válkou
Juraj Herz se narodil 4. září 1934 v Kežmaroku na východním Slovensku, tehdy v Československu, do židovské rodiny. Jeho rodiče byli Židé, ale v atmosféře narůstajícího antisemitismu a hrozby deportací se v roce 1943 nechali pokřtít. Nebyla to otázka náhlého náboženského obrácení, spíš zoufalý pokus uniknout osudu, který se vznášel nad všemi židovskými rodinami v regionu. Rodina Herzových se nějaký čas ukrývala v německé vesnici Eisdorf, kde je u sebe drželi němečtí sedláci – paradoxní situace, v níž němečtí civilisté zachraňovali židovskou rodinu v době, kdy nacistické Německo systematicky vraždilo Židy po celé Evropě. Po válce Herz opakovaně zdůrazňoval, že právě tihle sedláci mu zachránili život, a motiv „dobrých Němců“ se později vrátí v jeho filmu Habermannův mlýn.
Koncentrační tábory a věta: „pak už jsem nebyl dítě“
Navzdory pokřtění a skrývání se rodina nakonec neunikla. Po návratu do Kežmaroku je zatkli Hlinkovi gardisté a následoval transport do koncentračního tábora. Původně byli všichni umístěni v Ravensbrücku, později rodinu rozdělili: matku osvobodili Britové, otce Američané a malého Juraje, který byl mezitím přesunut do Sachsenhausenu, osvobodila Rudá armáda. Po válce se všichni tři zázrakem znovu našli a vrátili se domů. Jenže svět, do kterého se vraceli, byl jiný. Z gardistů se najednou stali „partyzáni“, Eisdorf už neexistoval a všichni Němci byli odsunuti. Ti, kteří jim kdysi zachránili život, zmizeli v dějinném víru.
Herz později v rozhovorech říkal, že prožitky z koncentračních táborů pro něj znamenaly předěl, který přehlušil všechny jeho dětské vzpomínky. V jedné z výpovědí použil větu, která se často cituje: po táboře „už nikdy nebyl dítě“. Tím nemyslel jen ztrátu bezstarostnosti, ale hluboké narušení vnímání světa. Dětství se mu rozpadlo na fragmenty, které nedokázal spojit, a místo nich se v paměti usadily obrazy strachu, bezmoci a absurdní brutality. V jeho filmech je to cítit: dětský úžas je vždycky kontaminovaný hrůzou, pohádka je vždycky na dosah noční můry, a postavy, které by v jiném filmu byly nevinné, nesou v sobě stín něčeho, co je přesahuje.
Cesta k filmu: fotografie, loutky, Semafor a Barrandov
Po válce Herz vyrůstal v prostředí poznamenaném nejen traumatem holokaustu, ale i rychle se měnící politickou situací. Přesto se v něm velmi brzy probudil zájem o obraz, světlo a vyprávění. V Kežmaroku bylo jediné kino a Herz později vzpomínal, že ho do něj pouštěli i na filmy, které byly „mládeži nepřístupné“. Fascinovalo ho, jak film dokáže vytvářet iluze, jak může být krutý i něžný zároveň. Tenhle raný kontakt s kinem se stal jedním z klíčových formativních zážitků.
V letech 1950–1954 studoval fotografii na bratislavské Vyšší uměleckoprůmyslové škole. Fotografie mu dala cit pro kompozici, světlo a vizuální atmosféru, která se později stala jedním z nejvýraznějších znaků jeho filmů. Poté odešel do Prahy, kde na DAMU studoval herectví a režii na loutkářské katedře. Loutkové divadlo, s jeho stylizací, groteskností a možností pracovat s „neživými“ bytostmi, mu bylo nesmírně blízké – možná i proto, že sám měl zkušenost s tím, jak se člověk v extrémních situacích stává jakousi figurkou v cizí hře.
Po vojně krátce působil v pražském divadle Semafor, kde hrál i režíroval, mimo jiné po boku svého spolužáka Jana Švankmajera. Semafor byl tehdy epicentrem nové, hravé, absurdní a lehce podvratné kultury. Herz se tu naučil pracovat s ironií, nadsázkou a groteskou, což později přenesl do filmu. K filmu se dostal nejprve jako herec epizodních rolí a poté jako asistent režie a pomocný režisér ve Filmovém studiu Barrandov. Podílel se mimo jiné i na oscarovém filmu Obchod na korze, což pro něj byla škola nejen filmařského řemesla, ale i toho, jak se dá o tragických tématech vyprávět s lidskostí a bez patosu.
Režijní začátky: Znamení raka a první úspěchy
Jeho cesta k samostatné režii vedla přes krátké filmy a asistentské práce. Prvním celovečerním filmem, který natočil jako režisér, bylo Znamení raka (1966). Už v něm se objevují motivy, které budou pro Herze typické: zvláštní, lehce znepokojivá atmosféra, postavy na hraně normality, pocit, že pod povrchem běžné reality něco temně kvasí. Film sice nebyl tak průlomový jako jeho pozdější díla, ale ukázal, že na scénu vstupuje režisér s výrazným rukopisem, který se nebojí kombinovat psychologii, grotesku a vizuální stylizaci.
Skutečný průlom ale přišel o dva roky později. V roce 1968 natočil film, který ho navždy zapsal do dějin světové kinematografie: Spalovač mrtvol. Adaptace románu Ladislava Fukse je hororovou komedií, psychologickým portrétem i mrazivou alegorií nástupu totalitní moci. Herz dokázal z příběhu nenápadného zaměstnance krematoria, který se postupně stává fanatickým služebníkem nacistické ideologie, vytvořit dílo, které je zároveň fascinující i odpudivé. Atmosféra filmu je dusivá, klaustrofobní, přitom vizuálně vytříbená. Kamera Stanislava Miloty, expresivní střih, zvuková práce a herecký výkon Rudolfa Hrušínského v hlavní roli vytvořily jedinečný celek. Film byl navržen na Oscara a získal řadu ocenění, mimo jiné Trilobita za režii.
Spalovač mrtvol: natáčení, atmosféra, trezor a nalomená kariéra
Natáčení Spalovače mrtvol probíhalo v atmosféře relativního uvolnění druhé poloviny šedesátých let, kdy se zdálo, že československý film může svobodně experimentovat. Herz využil této situace naplno. Spolu s kameramanem Stanislavem Milotou vytvořil vizuální styl, který kombinuje expresivní kompozice, deformované perspektivy a klaustrofobní interiéry krematoria. Hudba Zdeňka Lišky podtrhuje pocit, že se realita postupně rozpadá a mění v halucinaci. Rudolf Hrušínský v roli Kopfrkingla předvádí jeden z nejděsivějších výkonů českého filmu: jeho laskavý hlas a zdánlivě mírumilovné chování se postupně mění v chladnou fanatičnost.
Film měl potenciál stát se mezinárodním průlomem. Jenže rok 1968 byl také rokem okupace Československa. Spalovač mrtvol, se svou jasnou metaforou zla, manipulace a poslušnosti, se stal pro normalizační režim nebezpečným. Film byl zakázán a uložen do trezoru. Herz se ocitl na černé listině, jeho kariéra byla násilně zlomena v okamžiku, kdy stál na prahu mezinárodního uznání. Místo aby mohl navázat dalšími autorsky svobodnými filmy, byl postupně odsouván k „neškodnějším“ žánrům a projektům. Cenzura a politický tlak ho provázely prakticky celou normalizaci.
Temné pohádky a první český horor
I přes útlak režimu dokázal Herz v rámci omezení vytvořit několik mimořádných děl. Jedním z nich je pohádka Panna a netvor (1978). Na první pohled jde o adaptaci klasického motivu Krásky a zvířete, ale Herz z ní udělal temnou, gotickou baladu. Jeho netvor není jen zakletý princ, ale bytost na hraně lidskosti, obklopená stíny, mlhou a neklidem. Vizuální styl filmu, práce se světlem a stínem, hudba i herecké výkony vytvářejí atmosféru, která je pro děti možná až příliš děsivá, ale pro dospělého diváka nesmírně silná. Film získal Cenu za režii na festivalu v Sitges, což je pro horor a fantastický film jedno z nejprestižnějších míst.
Podobně temnou poetiku má i Deváté srdce (1978), další „pohádka“, která se odehrává v jakémsi neurčitém, lehce dekadentním světě. Herz dokázal do těchto filmů vtisknout pocit, že pohádka je jen tenká slupka, pod níž se skrývá cosi nepojmenovatelného a nebezpečného. Velkou roli v tom hráli i herci, s nimiž pracoval. Nejděsivější z nich byl jistě Juraj Kukura v roli temného vládce podsvětí, hraběte Aldobrandiniho.
V roce 1981 pak Herz natočil film, který bývá označován za první český horor: Upír z Feratu. Příběh závodního vozu, který se živí lidskou krví, je na první pohled bizarní, ale Herz ho pojal jako kombinaci hororu, satiry a společenské metafory. Auto jako predátor, který vysává své řidiče, se dá číst jako obraz systému, který ničí ty, kdo mu slouží. Film má výraznou vizuální stylizaci, pracuje s motivem těla, krve a techniky, a přestože vznikl v podmínkách normalizační kinematografie, působí dodnes překvapivě moderně.
Emigrace do Německa: rok 1987 a nové prostředí
Navzdory tomu, že měl úspěchy na festivalech a jeho filmy si našly publikum, tlak režimu a omezené možnosti svobodné tvorby Herze postupně vyčerpávaly. V roce 1987 se rozhodl k zásadnímu kroku: emigroval do tehdejší Spolkové republiky Německo spolu s tehdejší manželkou, herečkou Terezou Pokornou-Herzovou. V Německu pracoval především pro televizi, režíroval filmy a seriály, mimo jiné epizody z cyklu Maigret, dokumentární projekty a další televizní tvorbu. Nebyl tam hvězdou v tom smyslu jako doma, ale pracoval intenzivně a udržel si pověst originálního režiséra se silným vizuálním rukopisem. Emigrace pro něj znamenala únik z dusivé atmosféry normalizace, ale zároveň i nutnost adaptovat se na jiný systém, jiný typ produkce a jiný divácký vkus.
Herecká kariéra: epizodní role a démonická tvář
Herecká kariéra Juraje Herze byla sice méně známá než ta režijní, ale rozhodně ne zanedbatelná. Už v začátcích se objevoval v epizodních rolích ve filmech, na nichž pracoval jako asistent nebo pomocný režisér. Později si zahrál několik výrazných postav: například ředitele pohřebního ústavu v televizním filmu Každá koruna dobrá, Schwarcewalldea v krátkém filmu Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, Williama Pokera v Dýmkách nebo Asmodeje v Kulhavém ďáblu. V těchto rolích se často objevuje jeho typická fyziognomie a zvláštní, lehce démonický výraz, který jako by přímo patřil do jeho vlastních filmů. Herecky se objevoval i po roce 1989, i když jeho hlavní doménou zůstala režie.
Návrat po roce 1989: nové projekty, Habermannův mlýn a další
Po listopadu 1989 se Herz začal opět více vracet do Česka. Natočil řadu televizních filmů a seriálů, mimo jiné seriál Černí baroni (2004), který adaptoval populární knižní předlohu Miloslava Švandrlíka. V devadesátých letech a po roce 2000 se věnoval jak televizní, tak filmové tvorbě, režíroval například film Pasáž (1996), temné existenciální drama z prostředí obchodního domu, nebo hororově laděný snímek T.M.A. (2009), který vznikl i jako knižní spolupráce s Martinem Němcem.
V roce 2010 pak natočil Habermannův mlýn, film o poválečném násilí na sudetských Němcích, v němž se znovu vrátil k motivu „dobrých Němců“, kteří zachraňují druhé – motivu, který znal z vlastního dětství. Film vyvolal kontroverze, mimo jiné kvůli tomu, jak zobrazuje české poválečné násilí, ale zároveň ukázal, že Herz ani ve vysokém věku neztratil odvahu dotýkat se citlivých témat. V té době už byl vnímán jako klasik, ale stále aktivní tvůrce, který se neuzavírá do minulosti.
Vztahy s herci: náročnost, stylizace a konflikty
Jeho vztahy s herci byly často intenzivní. Herz byl náročný režisér, který přesně věděl, co chce, a dokázal si to na place prosadit. Měl rád herce, kteří byli ochotní jít na hranu, nebáli se stylizace a fyzického nasazení. Opakovaně spolupracoval s Rudolfem Hrušínským, Ivou Janžurovou, Miroslavem Macháčkem, Vladimírem Menšíkem a dalšími výraznými osobnostmi. Zároveň ho dokázalo rozčilovat, když někdo práci nebral vážně, nebo když do tvorby příliš zasahovali producenti či cenzurní orgány.
Z natáčení některých filmů je známo, že musel bojovat o obsazení konkrétních herců, protože jejich pověst nebo osobní život se nelíbil producentům. U Habermannova mlýna se například vedly spory kolem obsazení německého herce Bena Beckera, který měl za sebou skandály a bouřlivý život, ale Herz si ho prosadil, protože v něm viděl přesně ten typ energie, který pro roli potřeboval. Tyto konflikty pro něj byly vyčerpávající, ale zároveň součástí jeho režijního temperamentu: raději riskoval, než aby se spokojil s kompromisem.
Soukromý život: manželství, děti, povaha a kouzelnictví
V soukromém životě byl Juraj Herz složitá, ale fascinující osobnost. Byl ženatý s herečkou Terezou Pokornou-Herzovou, s níž emigroval do Německa; manželství trvalo od roku 1989 do roku 2011. Později byl jeho partnerkou i herečka Martina Hudečková. Z rodiny je znám jeho syn Michal Herz, který se uplatnil jako dokumentarista a věnoval se mimo jiné i tvorbě o svém otci. Herz sám o sobě říkal, že je ateista, přestože byl v dětství pokřtěn a pocházel ze židovské rodiny: jeho identita byla tedy mnohovrstevnatá a plná paradoxů.
Jeho povaha nebyla „temná“ v tom smyslu, jak by se dalo čekat z jeho filmů. Byl ironický, sarkastický, měl rád černý humor, ale zároveň byl hravý a posedlý iluzí. Jeho celoživotní vášní bylo učení se kouzelnických triků: kouzelnictví pro něj bylo prodloužením filmové magie, další formou klamu a hry s divákovým vnímáním. Měl i své neřesti, jako mnoho umělců: dokázal být tvrdohlavý, někdy konfliktní, a rozhodně nepatřil k těm, kteří by se snadno přizpůsobovali autoritám. To ho stálo mnoho sil v době totality, ale zároveň to bylo přesně to, co jeho dílu dodalo autenticitu.
Poslední léta života: nemoc, ústup z veřejnosti a tichý odchod
V posledních letech života se Juraj Herz potýkal s vážnými zdravotními problémy, které postupně omezovaly jeho pracovní možnosti i veřejné vystupování. Přesto zůstával aktivní déle, než by kdokoli čekal – ještě v roce 2010 uvedl svůj film Habermannův mlýn a v následujících letech se účastnil festivalů, debat i retrospektiv svých děl. Jeho zdraví však začalo výrazněji slábnout kolem roku 2016, kdy prodělal několik komplikací spojených se srdcem a celkovým vyčerpáním organismu.
Herz byl člověk, který celý život pracoval s temnotou, ale sám o smrti mluvil s nadhledem a ironií. V rozhovorech říkal, že se smrti nebojí, protože „už jednou viděl peklo“: měl na mysli koncentrační tábory, které přežil jako dítě. Přesto bylo zřejmé, že jeho síly ubývají. V roce 2017 byl hospitalizován a jeho stav se střídavě zlepšoval a zhoršoval.
Zemřel 8. dubna 2018 v Praze ve věku 83 let. Jeho odchod byl tichý, bez velkých mediálních gest, ale zpráva o jeho smrti zasáhla filmovou obec i širokou veřejnost. Mnozí herci, kolegové a kritici připomínali, že odešel jeden z posledních velkých tvůrců československé nové vlny , a zároveň jediný, kdo dokázal do českého filmu přinést skutečný horor, gotiku a temnou poetiku, která nemá v domácí kinematografii obdoby.
Přínos a ocenění: nová vlna, horor a temná poetika
Přínos Juraje Herze československé a české kinematografii je obrovský. Patří k výrazným tvůrcům československé nové vlny, ale zároveň stojí trochu stranou: zatímco mnozí jeho generační kolegové tíhli k civilní poetice, Herz přinesl do filmu horor, gotiku, grotesku a erotiku. Jeho dílo je žánrově široké, ale vždy rozpoznatelné. Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana, Panna a netvor, Deváté srdce, Upír z Feratu, Den pro mou lásku, Holky z porcelánu, Holka na zabití – to všechno jsou filmy (kromě množství dalších), které se zapsaly do paměti diváků i do historie.
Za své celoživotní dílo obdržel Herz v roce 2009 Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii a v roce 2010 Křišťálový glóbus na festivalu v Karlových Varech za dlouholetý umělecký přínos světové kinematografii. Zemřel 8. dubna 2018 v Praze ve věku 83 let. Je pochován na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Zůstalo po něm dílo, které je stále živé, zneklidňující a inspirativní.
Internetové zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/885/juraj-herz
https://www.csfd.cz/tvurce/3169-juraj-herz/prehled/
https://www.osobnosti.cz/juraj-herz.php
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/juraj-herz-zemrel-spalovac-mrtvol-reziser.A180408_143918_filmvideo_spm
https://www.aktualne.cz/kultura/film/juraj-herz-zemrel-spalovac-mrtvol/r~b4a0a4f83b1d11e8b6b20cc47ab5f122/
Knižní zdroje:
Herz, Juraj – Drbohlav, Jan: Juraj Herz – Autopsie (pitva režiséra). Mladá fronta, Praha, 2015, 1. vydání, ISBN 978-80-204-3534-4.
Herz, Juraj – Němec, Martin: T.M.A. Fragment, Praha, 2009, 1. vydání, ISBN 978-80-253-0904-4.
Škvorecký, Josef: All the Bright Young Men and Women: A Personal History of the Czech Cinema. Peter Martin Associates, Toronto, 1971, 1. vydání, ISBN 978-0887780930.
Hames, Peter: The Czechoslovak New Wave. University of California Press, Berkeley, 1985, 1. vydání, ISBN 978-0520055906.
