Článek
Dětství, původ a formování osobnosti
Jaroslav Weigel se narodil 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou. Jeho dětství bylo poznamenáno nelehkými dobovými poměry – vyrůstal v období, kdy se Československo zmítalo mezi dozvuky hospodářské krize, okupací a následným nástupem komunistického režimu. Už od mládí se u něj projevoval silný vztah k výtvarnému umění a smysl pro jemný, často až ironický humor. Právě tato kombinace se později stala základem jeho osobitého projevu. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a dlouho se profiloval především jako výtvarník a pedagog, nikoli jako herec.
Cesta k Divadlu Járy Cimrmana
K Divadlu Járy Cimrmana se dostal vlastně oklikou. V 60. letech se pohyboval v okruhu intelektuálů a umělců, kde se postupně setkal s osobnostmi jako Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Právě tato dvojice stála u zrodu fenoménu Jára Cimrman – mystifikační postavy, která se stala symbolem českého humoru. Weigel byl nejprve přizván jako výtvarník a spolupracovník, ale postupně se přirozeně zapojil i herecky. Jeho civilní projev, klidná dikce a schopnost „neherectví“ dokonale zapadly do stylu divadla, které stálo na jemné ironii a absurditě.
Nenápadný odpor vůči režimu
Vztah Jaroslava Weigela ke komunistickému režimu byl typický pro řadu intelektuálů jeho generace – nebyl otevřeným disidentem, ale ani loajálním podporovatelem. Spíše volil cestu nenápadného odstupu a inteligentní ironie. Právě Divadlo Járy Cimrmana se stalo jedním z prostorů, kde bylo možné režim nepřímo a s nadsázkou „pošťuchovat“. Hry byly plné dvojsmyslů, skrytých narážek a absurdních situací, které vnímavý divák dokázal číst i jako jemnou kritiku tehdejší reality.
Jedna z často zmiňovaných „provokací“ spočívala právě v samotném principu cimrmanovského humoru – vytváření fiktivní postavy génia, jehož význam byl absurdně přeháněn a „oficiálně“ podkládán pseudovědeckými důkazy. V době, kdy režim stavěl na vážnosti, ideologii a „jediné pravdě“, působila tato hra s realitou jako tichý výsměch. Weigel byl v tomto směru mistrem nenápadnosti. Jeho věty, pronesené klidným tónem, často nesly podtext, který publikum chápalo – zatímco cenzura jen těžko dokazovala, že jde o něco závadného.
Tichý spolutvůrce fenoménu Cimrman
Jaroslav Weigel patří k těm osobnostem české kultury, jejichž vliv je mnohem hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát. Není to jen herec, ale především výtvarník, scénograf, dramatik a neoddělitelná součást fenoménu jménem Jára Cimrman. Právě s tímto „největším Čechem“ je jeho jméno spojeno natolik pevně, že si jedno bez druhého lze představit jen stěží. Weigel byl dlouholetým spolupracovníkem Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, přičemž jeho role nebyla jen herecká – byl tichým spolutvůrcem celého cimrmanovského světa.
Filmové a televizní role
Jaroslav Weigel se před filmovou kamerou objevoval spíše výjimečně a jeho filmografie není rozsáhlá, což odpovídá jeho celoživotnímu zaměření především na divadlo. Přesto si ho diváci mohou pamatovat například z legendární komedie Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde ztvárnil drobnou epizodní roli, nebo z filmu Rozpuštěný a vypuštěný, který vznikl přímo z dílny Divadla Járy Cimrmana a kde se objevil po boku svých kolegů. Menší role měl i v dalších televizních a filmových projektech, často právě v okruhu tvůrců kolem Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.
Objevil se také v dnes už kultovní komedii Marečku, podejte mi pero!, kde ztvárnil postavu Rouska, člena studentského výboru. Jeho role je sice menší, ale velmi dobře zapadá do celkové mozaiky filmu – představuje typického „angažovaného“ studenta večerní školy, který s vážnou tváří řeší zdánlivě zásadní organizační otázky.
Výtvarník, který „dělal divadlo viditelným“
Jednou z méně známých, ale o to zajímavějších „pikantností“ je fakt, že Jaroslav Weigel se k divadlu nedostal primárně jako herec, ale jako výtvarník. Jeho rukopis byl znatelný na scénografii i vizuální podobě her. V zákulisí Divadla Járy Cimrmana byl často tím, kdo dotvářel atmosféru inscenací, a jeho smysl pro detail byl pověstný. Traduje se, že dokázal strávit hodiny laděním „nepodstatného“ detailu, který si divák sotva všiml – ale celek bez něj prý „nedržel pohromadě“.
Herectví bez okázalosti a slavné hlášky
Jeho herecký projev byl minimalistický, což se stalo jedním z pilířů cimrmanovského humoru. Weigel často působil jako ten klidný den, téměř nenápadný prvek, který nechává vyniknout absurditu situace. Právě v tom spočívala jeho síla. Jedna z oblíbených hlášek, která vystihuje jeho styl, zaznívá v duchu suchého konstatování: „Ano, to je možné.“ V kontextu absurdních situací tato jednoduchá věta vyvolávala smích právě svou neokázalostí.
Respekt kolegů a role „tichého arbitra“
Zajímavé je i to, že Weigel byl v souboru považován za jakýsi „morální kompas“. Nebyl hlasitý, ale když něco řekl, mělo to váhu. Kolegové na něj vzpomínají jako na člověka, který neměl potřebu se prosazovat za každou cenu. Přesto byl nenahraditelný. Ladislav Smoljak o něm jednou s nadsázkou poznamenal, že „Weigel hraje tak, že to vypadá, jako by nehrál vůbec – a právě proto je skvělý.“
Vztah ke slávě a divácká paměť
Další drobná pikantnost se váže k jeho vztahu k popularitě. Na rozdíl od mnoha jiných herců se mediální pozornosti spíše vyhýbal. Rozhovory poskytoval střídmě a působil dojmem člověka, který si drží odstup od „slávy“. Přesto se stal ikonou. Diváci si ho pamatují z her jako „Akt“, „Vyšetřování ztráty třídní knihy“ nebo „Dobytí severního pólu“, kde jeho nenápadné repliky často patřily k těm nejcitovanějším. Například lakonické: „To jsme si nepřáli,“ patří k hláškám, které zlidověly.
Výtvarná stopa ve stínu herectví
Jeho výtvarná tvorba přitom zůstává trochu ve stínu jeho herectví. Přitom právě ona formovala estetiku celého divadla. Weigel měl schopnost propojit vizuální stránku s textem tak, aby vznikl jednotný, svébytný styl. V tomto směru byl skutečně spoluautorem cimrmanovského univerza, i když jeho jméno nebývá vždy zmiňováno na prvním místě.
Soukromí, přesnost a drobné historky
Z osobního života se dochovalo méně informací, což jen posiluje jeho lehce tajemnou auru. Nebyl typem umělce, který by své soukromí vystavoval na odiv. O to více vynikají drobné historky z divadelního zákulisí – například ta, jak během jedné zkoušky zcela vážně navrhl změnu repliky, která byla už roky zavedená. Když se ho kolegové ptali proč, odpověděl: „Myslím, že by to bylo ještě o něco přesnější.“ Tato posedlost přesností byla pro něj typická.
Nadčasovost tichého humoru
Jaroslav Weigel tak zůstává osobností, která dokazuje, že i bez okázalosti a velkých gest lze vytvořit něco mimořádného. Jeho humor byl tichý, inteligentní a nenápadný – a právě proto nadčasový. V době, kdy se často sází na prvoplánovou komiku, působí jeho styl téměř jako zjevení. A možná právě proto jeho hlášky i dnes rezonují mezi diváky, kteří v nich nacházejí něco víc než jen smích – jemnou ironii, nadhled a lidskost.
Jaroslav Weigel zemřel 5. září 2019 ve věku 88 let. Odešel v klidu po delších zdravotních potížích, které souvisely s vysokým věkem. I přes postupné ubývání sil zůstával až do posledních let spojen s Divadlo Járy Cimrmana, kde byl vnímán jako jedna z jeho klíčových a nenahraditelných osobností.
Zdroje:
http://www.divadlocimrmana.cz/o-divadle/jaroslav-weigel/
http://www.csfd.cz/tvurce/4820-jaroslav-weigel/
http://www.rozhlas.cz/jaroslav-weigel-cesky-herec-a-vytvarnik-znamenity-clen-divadla-jary-cimrmana-7543210
http://www.idnes.cz/kultura/divadlo/jaroslav-weigel-divadlo-jary-cimrmana.A190905_500932_divadlo_ts
http://www.ceskatelevize.cz/lide/jaroslav-weigel/
http://www.osobnosti.cz/jaroslav-weigel.php
