Článek
Přípravy na oslavu šestých narozenin mého vnuka Matyáše začaly už několik týdnů před ní. Syn Tomáš s manželkou Nikolou se rozhodli uspořádat větší rodinnou sešlost v pronajatém sále u restaurace. Pozvali prarodiče z obou stran, sourozence, několik přátel s dětmi a také sousedy, se kterými se Nikola pravidelně stýkala. Mě požádala, jestli bych se nepostarala o dort. Věděla totiž, že pečení je můj koníček a že jsem za poslední roky připravovala dorty nejen pro vlastní rodinu, ale také pro kolegyně a známé.
Nikolino přání bylo poměrně konkrétní. Matyáš měl rád čokoládu, jahody a fotbal, takže si představovala několikapatrový dort s fotbalovým hřištěm, malými figurkami hráčů a číslem šest na vrcholu. Poslala mi několik fotografií z internetu a rovnou dodala, že něco podobného by v cukrárně stálo hrozně moc peněz. Nabídla jsem se, že ho udělám sama. Nechtěla jsem za to žádné peníze, brala jsem to jako dárek vnukovi.
Přestože jsem už měla s pečením zkušenosti, tentokrát jsem si dala opravdu záležet. Nakoupila jsem kvalitní čokoládu, mascarpone, smetanu, čerstvé jahody a další suroviny. Jen samotné ingredience mě vyšly na několik stovek, ale s tím jsem počítala. Nejvíc času mi zabrala příprava jednotlivých částí. Korpusy jsem pekla postupně, krémy připravovala zvlášť a nakonec jsem dort skládala tak, aby jednotlivá patra dobře držela. Fotbalové hřiště jsem vytvořila z potahovací hmoty a malé branky i hráče jsem vyráběla ručně.
V pátek večer jsem měla hotové korpusy a v sobotu pokračovala od rána. Manžel Petr se mi smál, že jsem v kuchyni jako profesionální cukrářka, ale zároveň mi pomáhal s nákupem a několikrát se ptal, jestli nepotřebuji vystřídat. V sobotu odpoledne už dort vypadal přesně podle představ. Byl vysoký, zdobený zeleným povrchem, bílými čarami hřiště a drobnými fotbalovými figurkami. Do lednice se vešel jen tak tak.
Nikola si pro něj přijela v neděli dopoledne. Sotva otevřela krabici, vytáhla telefon a začala si dort fotografovat. Řekla, že je nádherný a že Matyáš bude nadšený. Poděkovala mi, ale vzápětí se zeptala, jestli bych jí neposlala nějakou fotografii dortu ještě před předáním. Prý chce dát na sociální sítě příspěvek o přípravách oslavy. Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Sama jsem byla ráda, že se mi povedl, a těšila jsem se, až ho uvidím na oslavě.
Do sálu jsme s Petrem dorazili krátce před polednem. Nikola už měla všechno připravené. Na stolech byly barevné ubrousky, balónky a drobné dekorace v zelenobílých barvách. Matyáš pobíhal mezi dětmi a každému ukazoval nové fotbalové dresy. Dort stál na samostatném stole uprostřed místnosti a vypadal tam ještě lépe než doma na kuchyňské lince.
Při příchodu jsem si všimla, že Nikola ho má obklopený několika ženami. Jedna z nich se ptala, odkud ho objednala, protože něco takového ještě neviděla. Snacha se usmála a bez zaváhání odpověděla, že ho nechala udělat v jedné vyhlášené cukrárně v Olomouci. Prý si tam na podobné zakázky musí člověk udělat rezervaci několik měsíců dopředu.
Zůstala jsem stát u vedlejšího stolu a chvíli jsem čekala, jestli dodá, že jsem ho pekla já. Nedodala.
„A kolik taková nádhera vůbec stojí?“ zajímala se další žena.
Nikola se ani na okamžik nezarazila. Řekla, že za něj zaplatila tři tisíce korun, ale že za takovou práci jí to přijde přiměřené. Dodala, že na Matyášových narozeninách nechtěla šetřit a že si přála něco opravdu výjimečného.
Přiznávám, že mě to zaskočilo. Nešlo mi o peníze. Dort jsem jí nabídla zadarmo a ani by mě nenapadlo chtít po vlastním synovi a snaše zaplatit za práci, kterou jsem dělala pro vnuka. Vadilo mi ale, že se Nikola vydává za zákaznici, která si objednala drahý dort, zatímco moje práce se v jejím vyprávění úplně vytratila.
Nechtěla jsem dělat scénu. Byly tam děti, hosté a především Matyáš, který se těšil na svou oslavu. Sedla jsem si vedle Petra a snažila se věnovat rozhovoru s druhou babičkou. Jenže Nikola se během dalších minut k dortu několikrát vrátila. Jednou vyprávěla, jak dlouho vybírala cukrárnu, podruhé zase vysvětlovala, že si kvůli objednávce musela připlatit za speciální zdobení.
Nejhorší okamžik přišel těsně před krájením. Nikola si stoupla vedle dortu, vzala do ruky nůž a požádala všechny, aby se shromáždili kolem stolu. Jeden z hostů se zeptal, jestli by mu mohla dát kontakt na cukrárnu, protože jeho dcera bude mít za měsíc svatbu. Snacha se zasmála a řekla, že kontakt klidně pošle, ale že se tam musí počítat s vyššími cenami.
V tu chvíli se na mě podíval Petr. Znal mě dost dobře na to, aby poznal, že už se mi její vyprávění přestává líbit.
„Nikolo, a jak se ta cukrárna vlastně jmenuje?“ zeptala jsem se klidně.
Snacha se otočila a na okamžik zaváhala. Pak řekla název podniku, který jsem v životě neslyšela. Bylo mi jasné, že si ho právě vymyslela, ale nechtěla jsem ji před všemi okamžitě usvědčovat. Místo toho jsem se usmála a dodala, že je zajímavé, že se dort tak podobá tomu, který jsem celý víkend pekla ve své kuchyni.
Několik lidí se otočilo směrem ke mně. Nikola ztuhla a pokusila se situaci obrátit v žert. Řekla, že jsem jí přece dort udělala podle jejího návrhu, ale že ho samozřejmě musela nechat ještě profesionálně dokončit. Prý si jen nepamatuji, jak jsme se o tom bavily.
To už jsem se neudržela.
„Nikolo, žádné dokončení v cukrárně nebylo. Všechny korpusy, krémy i ozdoby jsem připravovala doma. A jestli chceš někomu říkat, že stál tři tisíce, můžeš mu rovnou říct, že jsem ho pro svého vnuka udělala zadarmo.“
V místnosti na chvíli zavládlo ticho. Jedna z Nikolininých kamarádek se podívala na dort a potom na mě. Řekla, že by ji vůbec nenapadlo, že něco takového dokáže někdo doma vyrobit. Poděkovala mi za informaci a začala se vyptávat, jak dlouho mi příprava trvala.
Nikola se mezitím začala tvářit podrážděně. Odložila nůž a řekla mi, že jsem jí nemusela kazit oslavu kvůli takové maličkosti. Prý vůbec nešlo o to, kdo dort upekl, ale o to, aby hosté viděli, že se pro Matyáše snažila připravit hezkou oslavu. Její vysvětlení mi připadalo zvláštní. Vždyť se mohla jednoduše pochlubit tím, že má šikovnou tchyni, která vnukovi připravila něco takového.
Tomáš, který do té doby pomáhal dětem u vedlejšího stolu, k nám přišel až ve chvíli, kdy zaslechl zvýšené hlasy. Nikola mu okamžitě začala vysvětlovat, že jsem ji před všemi zbytečně zesměšnila. Syn se nejprve podíval na mě a potom na dort.
„Mami, vždyť jsi nám ho opravdu pekla ty. Proč by to Nikola měla vydávat za nákup?“
Nikola mu odpověděla, že nechtěla nikomu nic dokazovat a že jí připadalo trapné vyprávět hostům, že má všechno domácí. Prý se chtěla vyhnout dalším otázkám a měla za to, že je jedno, co kdo řekne.
Tomáš už se s ní dál nehádal. Vzal Matyáše za ruku a pomohl mu s krájením dortu. Oslava pokračovala, děti dostaly své porce a dospělí se postupně vrátili k běžným rozhovorům. Já jsem se snažila nedávat najevo, jak moc mě celá situace mrzí. Vnukovi jsem popřála, vyfotila se s ním a předala mu ještě dárek, který jsem mu přinesla.
Cestou domů se mě Petr zeptal, jestli jsem ráda, že jsem se ozvala. Řekla jsem mu, že nevím. Bylo mi nepříjemné řešit podobnou věc před lidmi, ale ještě nepříjemnější by pro mě bylo sedět tam a poslouchat, jak se někdo jiný chlubí mojí prací.
Večer mi přišla od Nikoly zpráva. Psala, že jsem jí zkazila radost z oslavy a že jsem měla pochopit, že jí šlo jen o dobrý dojem před kamarádkami. Ani jednou se nezmínila o tom, že by ji mrzelo, že mi nepoděkovala nebo že si přisvojila moji práci. Odpověděla jsem jí pouze, že příště si může dort objednat v cukrárně, kterou před hosty tak ochotně doporučovala.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.





