Článek
Uniformovaní příslušníci byli vidět na ulicích, nádražích, v restauracích i při demonstracích a mnozí lidé měli pocit, že stát prostřednictvím VB zasahuje téměř do všech oblastí života. Přestože oficiálně měla chránit bezpečnost občanů, její fungování bylo úzce propojeno s totalitním režimem a s požadavkem absolutní poslušnosti vůči komunistické straně.
Vznik Veřejné bezpečnosti a její struktura v Československu
Po únorovém převratu v roce 1948 začal komunistický režim rychle přetvářet bezpečnostní aparát podle sovětského vzoru. Demokratické principy první republiky i poválečného Československa byly postupně odstraněny a policie se stala součástí centralizovaného systému podřízeného ministerstvu vnitra. Právě v této době vznikla Veřejná bezpečnost jako hlavní uniformovaná složka Sboru národní bezpečnosti.
VB měla oficiálně chránit veřejný pořádek, vyšetřovat trestnou činnost, kontrolovat dopravu a dohlížet na bezpečnost obyvatel. Ve skutečnosti však představovala také jeden z pilířů komunistické moci. Policista nebyl vnímán jen jako člověk prosazující zákon, ale často i jako reprezentant režimu, který měl dohlížet na politickou kázeň společnosti. Velký důraz byl kladen na ideologickou spolehlivost příslušníků. Mnozí museli být členy Komunistické strany Československa nebo alespoň procházet politickými prověrkami.
Struktura VB byla rozsáhlá a zasahovala do každodenního života obyvatel. Existovaly pořádkové hlídky, kriminální služba, dopravní policie, pohotovostní jednotky i oddělení zabývající se evidencí obyvatel a vydáváním dokladů. Větší města měla specializované útvary a pohotovostní pluky určené pro zásahy proti demonstracím či nepokojům. Na vesnicích a v menších městech byl příslušník VB často známou osobou, kterou lidé pravidelně vídali a která měla značný vliv na místní poměry.
Čím se lišila od StB
Veřejná bezpečnost bývá často zaměňována se Státní bezpečností, tedy nechvalně známou StB. Obě složky spadaly pod ministerstvo vnitra a úzce spolupracovaly, jejich úkoly ale nebyly totožné. Veřejná bezpečnost fungovala jako běžná uniformovaná policie. Zabývala se kriminalitou, dohledem nad pořádkem, kontrolami na ulicích nebo dopravními přestupky. Byla viditelnou součástí každodenního života a občané se s ní setkávali prakticky neustále.
Státní bezpečnost naopak představovala tajnou politickou policii. Jejím hlavním úkolem bylo chránit komunistický režim před skutečnými i domnělými nepřáteli. StB sledovala disidenty, církve, intelektuály, umělce i obyčejné lidi podezřelé z „protistátní činnosti“. Používala odposlechy, tajné spolupracovníky, sledování i psychický nátlak. Na rozdíl od VB často působila v civilu a její činnost byla mnohem méně viditelná.
V praxi se ale hranice mezi oběma složkami často stírala. VB pomáhala StB při zatýkání, domovních prohlídkách nebo rozhánění demonstrací. Pro běžného člověka tak obě organizace představovaly součást jednoho represivního aparátu.
Praktiky šikany a jednání VB vůči lidem
Příslušníci Veřejné bezpečnosti měli v socialistickém Československu značné pravomoci a obyčejný člověk měl jen velmi omezené možnosti obrany. Policista mohl kohokoli legitimovat, odvést na služebnu, provést osobní prohlídku nebo zahájit výslech. V prostředí totalitního státu navíc neexistovala skutečně nezávislá kontrola policie, a tak si mnozí příslušníci dovolovali jednání, které by v demokratickém systému bylo nepřijatelné.
Velmi časté byly namátkové kontroly na ulicích. Zastavováni bývali především mladí lidé s delšími vlasy, trampové, rockeři nebo lidé oblečení podle západní módy. Dlouhé vlasy u mužů byly zejména v sedmdesátých letech vnímány jako symbol odporu vůči socialistickému pořádku. Hlídky často používaly posměšky, nadávky a ponižování. Mladí lidé mohli být bez většího důvodu odvedeni na služebnu „k ověření totožnosti“, kde museli několik hodin čekat. Cílem mnohdy nebylo vyšetřování konkrétního provinění, ale vytvoření pocitu strachu a podřízenosti.
Představme si například osmnáctiletého Petra z Ostravy v roce 1977. Vrací se večer z koncertu, má dlouhé vlasy, džínovou bundu a odznak zahraniční rockové skupiny. Hlídka VB jej zastaví a začne se posmívat jeho vzhledu. Následuje kontrola dokladů a odvedení na služebnu. Petr tam několik hodin sedí na chodbě, aniž by spáchal jakýkoli přestupek. Když je propuštěn, policisté mu pohrozí, že příště „už to tak lehce neskončí“. Takové zkušenosti byly mezi mladými lidmi poměrně běžné.
Tvrdé jednání panovalo také přímo na služebnách VB. Výslechy často provázelo křičení, zastrašování, psychický tlak a někdy i fyzické násilí. Příslušníci vyhrožovali ztrátou zaměstnání, problémy ve škole nebo zákazem studia. Mladým lidem bylo často připomínáno, že kvůli „špatnému chování“ se nedostanou na vysokou školu nebo budou posláni do dělnických profesí. U dospělých se využíval tlak přes zaměstnavatele či rodinu.
Veřejná bezpečnost se podílela také na domovních prohlídkách, často společně se Státní bezpečností. Tyto zásahy bývaly velmi traumatické. Příslušníci přicházeli brzy ráno, prohledávali knihovny, dopisy, fotografie, magnetofonové pásky i osobní věci. Zabavovány mohly být samizdatové texty, zahraniční časopisy nebo nahrávky západní hudby. Pro mnoho rodin představovala už samotná návštěva bezpečnostních složek obrovský psychický šok.
Typickým příkladem mohla být rodina z Brna, která doma poslouchala rádio Svobodná Evropa a scházela se s přáteli z undergroundového prostředí. Po udání od sousedů přišla jednoho rána VB společně se StB na domovní prohlídku. Otec rodiny byl několik hodin vyslýchán kvůli podezření z „protistátní činnosti“, přestože ve skutečnosti pouze poslouchal zahraniční vysílání a půjčoval známým zakázané knihy. I když nebyl odsouzen, rodina se dostala do hledáčku úřadů a žila v dlouhodobém strachu.
Velkou pozornost věnovala VB také mládežnickým subkulturám. Rockové koncerty bývaly kontrolovány, některé akce byly rozehnány a příslušníci zapisovali účastníky. Trampové nebo punkeři byli často vnímáni jako lidé narušující socialistický pořádek. Policisté kontrolovali hospody, kulturní akce i nádraží a využívali velmi vágní obvinění, například „narušování veřejného pořádku“. Pod tuto formulaci bylo možné schovat téměř cokoli.
Vliv a moc domovních důvěrníků
Významnou součástí systému kontroly byli také domovní důvěrníci. Nešlo přímo o členy Veřejné bezpečnosti, ale často s ní spolupracovali. Domovní důvěrník býval člověk z domu nebo ulice, který měl přehled o nájemnících a předával informace úřadům. V některých případech šlo o aktivní podporovatele režimu, jindy o lidi, kteří si tím chtěli zajistit určité výhody nebo pocit důležitosti.
Domovní důvěrníci sledovali, kdo se do domu stěhuje, kdo k obyvatelům chodí na návštěvy nebo kdo se chová „podezřele“. Mohli upozornit na poslech zahraničního rádia, časté návštěvy mladých lidí nebo například na osoby vracející se pozdě večer. V některých domech se jich lidé báli více než samotné VB, protože byli součástí každodenního života a mohli sledovat i drobné detaily.
Představme si panelový dům v Praze roku 1983. Domovní důvěrnice si všimne, že do bytu mladého manželského páru často chodí lidé s kytarami a dlouhými vlasy. Informaci oznámí místnímu oddělení VB. O několik dní později přichází kontrola a obyvatelé bytu jsou vyslýcháni kvůli podezření z pořádání nepovolených setkání. Takovým způsobem fungovala síť drobného dohledu, která pomáhala režimu kontrolovat společnost.
Veřejná bezpečnost a sametová revoluce
Listopad 1989 znamenal pro Veřejnou bezpečnost zásadní zlom. Komunistický režim se začal hroutit, ale bezpečnostní složky se ještě pokoušely demonstrace potlačit. Nejznámějším případem byl zásah proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.
Pohotovostní pluky VB tehdy obklíčily demonstranty a použily obušky i fyzické násilí. Mnoho lidí bylo zbito, přestože nekladli odpor. Svědci později popisovali chaotické a brutální chování příslušníků, kteří bili studenty, ženy i náhodné kolemjdoucí. Právě tento zásah vyvolal obrovské pobouření veřejnosti a stal se jedním z hlavních impulzů sametové revoluce.
Někteří členové VB však později tvrdili, že s postupem režimu nesouhlasili a jednali pouze na základě rozkazů. Situace uvnitř bezpečnostních složek byla v závěru roku 1989 velmi nejistá. Část příslušníků stále věřila režimu, jiní už cítili jeho nevyhnutelný konec.
Konec Veřejné bezpečnosti a přechod k Policii České republiky
Po pádu komunistického režimu začala rozsáhlá proměna bezpečnostních složek. Veřejná bezpečnost byla postupně zrušena a nahrazena novým policejním systémem založeným na demokratických principech. Zásadní změnou bylo odstranění politické kontroly Komunistické strany Československa nad policií.
Nově vznikající policie měla sloužit občanům a zákonu, nikoli vládnoucí ideologii. Postupně se zaváděly mechanismy kontroly policie, větší ochrana práv občanů i možnost soudní obrany proti nezákonnému postupu. Mnoho příslušníků VB odešlo do civilu, někteří přešli k nové policii a jiní byli prověřováni kvůli spolupráci s represivními složkami minulého režimu.
Přechod ale nebyl jednoduchý. Řada starých návyků a způsobů jednání přetrvávala ještě několik let po roce 1989. Přesto se postupně začal vytvářet systém, který se od totalitní praxe výrazně lišil. Zatímco Veřejná bezpečnost chránila především stát a komunistický režim, nová policie měla chránit především občana a jeho práva. V praxi však záleží hlavně na jednotlivých vykonavatelích, jak ke službě u Policie přistupují.
Veřejná bezpečnost ale bude v paměti lidí nejspíše vždy připomínat šikanózní praktiky a pro mnohé je jednou z velkých kaněk v české historii.
Internetové zdroje:
https://www.policie.cz/clanek/historie-policie-ceske-republiky.aspx
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-hyde-park-civilizace
https://cs.wikipedia.org/wiki/Veřejná_bezpečnost
https://ibadatelna.cz/cs/slovnik/verejna-bezpecnost
https://www.maxarmy.cz/blog/2019/12/132-vse-o-verejne-bezpecnosti
Knižní zdroje:
KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. Praha: Mladá fronta, 1990. 1. vydání. ISBN 80-204-0199-0.
BLAŽEK, Petr; EICHLER, Patrik. Policie a normalizace. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016. 1. vydání. ISBN 978-80-87912-62-8.
VANĚK, Miroslav. Sto studentských revolucí. Praha: Academia, 1999. 1. vydání. ISBN 80-200-0745-6.
SUK, Jiří. Labyrintem revoluce. Praha: Prostor, 2003. 1. vydání. ISBN 80-7260-143-8.
KOUDELKA, František. Veřejná bezpečnost v Československu 1945–1991. Praha: Police History, 2011. 1. vydání. ISBN 978-80-86477-56-2.
PECKA, Jindřich a kol. Občanské fórum: dokumenty. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1999. 1. vydání. ISBN 80-7285-008-X.
BLAŽEK, Petr. Palachův týden. Praha: Academia, 2009. 1. vydání. ISBN 978-80-200-1713-7.
