Článek
Paní Hana zažila ve svém životě dost – a to „dost“ znamená a stačí, aby mohla věci současné a minulé, a zřejmě i ty budoucí, posuzovat z mnoha úhlů, a nejvíc při jejich určování spoléhat na zkušenosti.
Osud neztrácí smysl pro ironii, a tak se paní Hana narodila před druhou světovou válkou a tu prožila jako dcera vězněného disidenta (možno se o tom dočíst v mé knize). Často taky vzpomíná, jak při květnovém povstání chtěla se sestrou stavět barikády a jejich maminka je se zlou zahnala domů s voláním, že je nechránila celou válku jenom proto, aby je teď někdo na konci války zastřelil. Po válce žila paní Hana v komunismu, kterému se nelíbilo, že rodiče mají majetek, jehož vlastnictví není v souladu s myšlenkou, že všechno patří všem. Stejně tak není v souladu s další revoluční myšlenkou, že kdo si tohle se vším všudy nemyslí, tak nedostane vůbec nic – a dostane naopak jenom to, co si po právu od lidového soudu zaslouží.
Po komunismu přišla pro paní Hanu raná forma demokracie, která do dneška stále trvá, aniž by se sama skrze lidi snažila vyvinout do něčeho dokonalejšího. Možná proto se taky chystá něco úplně jiného.
Nedávno mi paní Hana říkala, že nálada ve světě připomíná rok 1936. Musel jsem si trochu osvěžit paměť přes historická fakta, co se v tom roce ve světě dělo – třebaže i sebelepší historická fakta nemohou popsat náladu lidí po světě.
Podobnost s dnešními událostmi však byla očividná. Třeba tím, že po světě eskalovaly válečné konflikty, jako třeba občanskou válkou ve Španělsku nebo Italy anektujícími ten rok Etiopii. Japonci také už počítali s tím, že se musí z ostrovů hnout, jelikož jim docházeli suroviny (ačkoli si ještě pak počkali), a do toho si připočtěte, co se dělo v celé Evropě, o čem se dneska literárně mluví v souvislosti se stahováním se temných mračen.
O válkách bylo napsáno hodně a žel ještě mnoho napsáno bude. V souvislosti s jinou válkou, než byla světová (myslím, že to byla válka šestidenní – arabsko-izraelský konflikt), jsem slyšel zajímavé přirovnání, nebo spíš popis – a to, že „o tu válku nikdo moc nestál, ale všichni ji potřebovali.“
(O „potřebě“ války by se dalo psát dlouho. Většinou se však říká, že válku nikdo nechce a že nesmí být – ale když se kouknete na výroky nejen našich vrcholných politiků, kteří kdyby měli tu moc, už by vyhladili půlku planety, tak právě díky těmto bojechtivým lidem se o té „potřebě“ mluví, aby pochopili, že válka je v konečném výsledku ta nejzbytečnější věc na světě. Ale právě k tomu poznání potřebujete hromady mrtvých.)
O roku 1936 se v některých ohledech dalo říct něco podobného. Války byly ve vzduchu a lidi měli tušení, že skutečně udeří. Je otázka, zdali se dá taková válka opravdu vycítit. Jestli člověk v sobě má tu schopnost vnímat nejen přímo hrozící nebezpečí, před kterým ho varuje instinkt – nebo jestli vnitřně ví, že mu nebezpečí začíná hrozit i v globálním rozměru.
Není ničím novým, že velké války začínají těmi malými – a právě malých, ale už i větších válek v současnosti přibývá. Ve světě máme nejen konflikt na Ukrajině a v Izraeli. Ale máme konflikt v Jemenu, který trvá už několik let a sbírá k sobě různé koalice přidávající se tu a tu stranu. Koalice jsou tím, kdo nakonec války rozjede ve velkém. Proto se pouze očekává, kdo ke komu se přidá a komu se to zase v jiné koalici nebude líbit.
Nebýt toho… že se jednomu knížectví zdálo, že se v druhém mají lépe, a to že je příčina, proč se v prvním mají zle. A třetí knížectví počkalo, až se první dvě pobijí. Čtvrté knížectví dělalo totéž, páté se přidalo k třetímu, šesté k čtvrtému a sedmé zbrojilo a čekalo, až jak to dopadne.
Je dobré zmínit i všeobecnou horečku kolem současného domácího vyzbrojování, která je v našem malém měřítku směšná. Jestli je svět skutečně blízko válce, naše dohody s jinými státy o nákupu zbraní jsou pouhými anekdotami, neboť jestli v budoucnu, a to v rámci desítek let, slibované stroje do republiky dorazí, budou veterány, a nikoli moderními válečnými prostředky. Vlastně jsem po pravdě namísto techniky nakoupili věci do sběru, která nás ochrání pouze do chvíle přesného zásahu od protivníka.
Paní Hana mi také říkala, že je vlastně ráda, že je stará – pokud není až příliš neurvalé, takhle skutečnost popsat. Že už cítí únavu z toho všeho kolem, a to nejen ze situace ve světě, ale i z vnímání dění u nás, jak se dokáží lidé k druhým a dalším chovat a přetvařovat. Tím naznačila, že pro nás v případě konfliktu nebude problém se vzdát dle potřeby nebo na přání někoho jiného.
Proto by bylo právě teď hezké, kdyby paní Haně přítomnost připomínala jiné doby než rok 1936. Nikdo si nezaslouží válku ani pocity jejího příchodu – nehledě na bojechtivá prohlášení našich politiků a po nich opakujících občanů, kteří to dělají jenom proto, že si myslí, jak jim z toho něco kápne.
Třebaže v dějinách nemáme moc míst, kde by nám bylo přímo krásně a byli jsme sami se sebou ve smíru – určitě by stálo za to se je tedy alespoň pro budoucnost snažit vytvořit, aby za několik desítek let někdo mohl říkat, že právě tyhle roky mu něco připomínají – a připomínají časy, po nichž bylo chvíli dobře a hezky.
Paní Haně hodně zdraví.
Paní Hana při křtu knihy (částečně) o sobě
