Článek
Jde pomalu, není kam spěchat. Už roky nikam nespěchá. Každý den má volno, sobotu nebo neděli nebo svátek, od rána do rána, pořád volno. Někdy tohle vypráví jako vtip, ale nikdo se nesměje. Pro důchodce to vtipné není, mladí tomu nerozumí.
Před lety věřil, že důchod je stejně dobrý jako život před ním. Není těžké uvěřit, když (zase když) vám dokola opakují o možnostech, jaké budete mít. Možnost jménem Čas.
Čas na sebe, čas na druhé, čas na koníčky, čas na cestování, čas na všechno. Pochopil, že jediné, co je ve slibovaných krátkých větách pravdivé, je – že má pouze ten čas. Čas na všechno, v němž „všechno“ znamená nic, když pro to ostatní chybí chuť, když chybí nálada, když se vytratí smysl, proč něco dělat, když se na všechno už necítíte a chcete mít klid.
Čas je vším. Utíká, ale i tak je ho pořád moc. Kvanta času, tuny času. Čas na prázdný kalendář, kdy prázdno občas přeruší datum návštěvy doktora. Návštěva je v tomhle životě jako jediný zvláštní svátek v úseku, v němž svátky už nejsou, jelikož jsou pořád. Návštěvy lékaře, které končí dalším termínem, ale ani doktor neví, jestli ho pacient splní. Každá návštěva může být poslední.
Je čas na bolest. Dříve výjimečná, teď stálá, prostupující tělem, jako by rozkvétala, a měnící se pouze v intenzitě a v místech, kde se objeví. Tělo je slabší a má čas na uvědomění si, jak je tenhle čas nespravedlivý. Žádná slibovaná vitalita, žádné nové možnosti, pouze iluze kampaní prodávající budoucnost zabalenou v lesklém papíru a v pěkné krabici, ve které je po rozbalení prázdno.
Čas na pády z nevinného škobrtnutí. Staří padají. Nejde o moudro, je to stav. Život končí, jako když začínal. Jako batole padal při pokusech se postavit, teď padá při touze stát. Na těle má od pádu namodralé modřiny, na kůži vypadají jako mapy kontinentů. Už si jich nevšímá.
Je také mnoho času na dávné vzpomínky, které se stanou znovu čerstvými a aktuálními. Vzpomínky na včerejšek mizí společně s tím, jak zmizí z přítomného času vnímání. Dávná minulost naopak ožívá a je barevná a ostrá jako právě pořízený záznam. Promlouvá silným hlasem a vytlačuje pryč současnost. Současnost není potřeba, současnost je jenom čas a v něm další „když“.
Trasa procházky se nemění. Nejde o poznání něčeho nového. Nové je vzdálené a těžko se učí. Jde o chůzi, pohyb, vědomí, že dneska to jde – a zítra možná taky. Každá procházka je přáním – dej mi, osude, prosím, ještě zítřejší den – ale za ním je otázka – Stojím o něj?
Radosti nejsou jako dřív. Děti se ozvou jako podle rozpisu, pravidelné telefonáty, třikrát do roka návštěva. Zvou ho k sobě, ale on nechce. Má rád svůj klid, svůj rituál se svým časem. Oni tomu nerozumí, on ano - jednou rozumět budou.
Vnoučata dřív malá, roztomilá, hravá, stala se dospělými a vykopala kolem sebe příkop odloučení, v jehož středu je jejich nový život a jejich nové já. Co bylo dříve u nich roztomilé, stalo se vážným, co bylo vážné, je naopak legrační. Už se neozvou jako dřív – a proč by taky měli. Chápe to. Mají svůj život a jejich čas je jiný než jeho.
Kamarádi, přátelé, známí – mizí jako vojáci, kteří se nedožili dalšího dne. Všichni jsou ve své chladné válce o další den. Někdy myslí na zvláštní ruskou ruletu, v níž on pořád vyhrává. Za roky zcela vymizel pocit radosti nad takovým vítězství. Teď při výhře dalšího dne nad někým jiným pokrčí rameny a uvědomí si o kus víc narostlou prázdnotu. Bojí se, že skončí jako poslední, jako strážce majáku, který hlídá prázdné černé nic.
Jenom jednou si přál, aby prohrál. Před lety. Když mu umírala žena. Poprvé prosil sílu nad sebou, aby si vzala jeho, ne ji. Ale zase vyhrál.
Pořád si uvědomuje bezbrannost, kterou stáří přináší. Nespravedlivou bezbrannost. Byl vychováván k úctě ke starším – vychováván, ne že mu o úctě jenom říkali. Kroutí hlavou, když poslouchá některé mladé lidi, kteří říkají, že staří jsou zbyteční. Ne že si to myslí, říkají to. Myslet si je přijatelná forma odporu, mluvit o tom je už cesta k činům. Nechce se nikomu za své stáří omlouvat, stáří by se mělo omlouvat jemu.
Další den, další procházka po stejné trase. Dívá se dopředu. Ne do budoucnosti. Pouze dopředu na cestu.
