Článek
Panu Ká se říká pan Ká, protože má dlouhé příjmení a lidé dneska neradi ztrácí čas, a tak všechno zkracují, aby něco ze svého vyměřeného času ušetřili – dělají to, i když tuší, že stála rychlost není k ničemu a každý tramvaják by jim poradil občas přibrzdit, nebo i zastavit, protože ani tramvaj nejede pořád, a kdyby občas nezastavila, nebyla by tramvají, ale závodním autem, které spěchá do hrobu.
Pan Ká je vysoký chlap, tak vysoký, až někteří musí zaklonit hlavu, aby se podívali, jak takový chlap v obličeji vypadá, ale někdy uvidí jenom nebe a pod ním siluetu obličeje, jako když se díváte zespoda na obrovskou sochu a víc než do obličeje vidíte, co má nad hlavou.
U takových si říkáte, že musí být hrubián a rváč, když mu osud nebo Bůh nebo příroda, (záleží, na co zrovna věříte), dali takové tělo, které právě hrubiáni a rváči mívají – a to si říkáte jenom proto, že věříte něčemu, co ani nemusí být pravda, ale teď to pravda je pouze z toho důvodu, že jí vy věříte.
Ale co je pravda jiných, nemusí být těch druhých, a tak pan Ká, i když připomíná Golema oživeného šémem osudu, nebo Boha nebo přírody, a jeho ruce jsou tak velké, že kdyby s nimi zamával, uletěl by jako Anděl, je člověk hodný – přičemž možná je hodný pro onu maličkost, že si mnozí kolem hloupě myslí, že musí být horším, jelikož osud, nebo Bůh nebo příroda by nikdy nedali do něčeho tolik velkého lásku a cit a taky to lepší z našeho světa, který stvořil osud, ale Bůh a příroda s ním už nechtějí nic mít.
Pan Ká je řidičem tramvaje mnoho let a je řidičem spokojeným, poněvadž nemá v tramvaji s nikým problémy. Když mu je někdo dělá, stačí, aby otevřel dveře kabiny. Jak se objeví v nízkých dveří, které jeho výšku umocní, a jak se za nimi narovná, je to jako vstoupilo do světa něco z jiného a všichni ztichnou, a nejvíc ten, kdo dělal problémy, a hned se omlouvá, že to tak nemyslel, a už je hodný jako beránek.
Nikdo jako pan Ká snad ani nemůže mít starosti, když stačí, aby se objevil, a už je každý jiný, hodnější, a pokud se choval špatně, umí se za sebe omluvit. To se to musí žít, když na to máte postavu a správnou výšku a koukáte se na lidi shora. Ale to se mýlíte, neboť i pan Ká měl starosti a pořád je má je a neví, jak je lidem říkat, protože než je řekne, tak se na něj všichni podívají a jsou hned jiní, hodnější, a než pana Ká nechají domluvit, už se omlouvají, přestože kolikrát ani nemají za co.
Říkal mi nedávno a já ho poslouchal, poněvadž se už roky nemám za co omlouvat, a tak poslouchám jiné, a říkal mi právě, jak ho trápí, že se na něj někdy lidé v provozu koukají jako na nezdvořáka a nevychovance. Koukají na něj proto, jelikož se cítí ublížení a málokdy si uvědomí, jak vypadá věc z druhé strany, dokud se na druhou stranu sami nedostanou, nebo alespoň věc na prohlídnutí neobejdou kolem dokola.
Pana Ká trápí to samé, co mnohého z jiných řidičů. Trápí ho nepochopení doprovázené gesty lidí, kteří ho nestihli a mávají na něj a určitě si myslí právě to o nezdvořácích, nevychovancích, protože ti, co jsou takoví, určitě ujíždí lidem schválně a mají z toho velkou radost.
Něco jako radost z ujíždění neexistuje – dokonce ani neexistuje ujíždění někomu, neboť existuje jenom nepřijití na zastávku včas a existují jiné zastávky, kam řidič jede pro další cestující.
To by byl pěkný nepořádek, kdyby vám stála tramvaj pouze na Florenci nebo na Vltavské či na Václaváku a vy jako její řidič čekáte, až nastoupí paní s taškami a čekáte i na támhle toho dobíhajícího, aby vás neměl za nezdvořáka a nevychovance, a čekáte, támhle běží další paní, ale nemá tašku, a čekáte, ten pán nastupuje pomalu, ale přeci ho nepřivřete dveřmi, a čekáte a lidi se tlačí, tramvaj je plná, ale plnost lidem nevadí, dokud se dá v ní dýchat znamená to, že je tam místo, takže čekáte a čekáte, vidíte, ze třetích dveří že někdo vypadl, ale hned se tlačí zpátky a vyhodí při tom z vozu někoho jiného, a tak se už tlačí dva, a čekáte a už byste jeli, ale nemůžete, protože dobíhá slečna ve žluté sukni a mává a vy přeci musíte čekat, tak čekáte, nenecháte si přeci nadávat a nenecháte nikoho v omylu, že jste někým kým nejste, a do toho čekáte a lidi remcají, vždycky se najde, kdo remcá a prská, ale to se nezavděčíte všem, a tak si můžete vybrat, jestli vám mají vynadat za to že jedete, nebo že jedete bez nich, a čekáte, jelikož si nemůžete vybrat, vy chcete být hodný na všechny a pere se ve vás pocit povinnosti úplně stejně jako se perou cestující ve dveřích, a čekáte a do toho čekáte, jestli si někdo všimne, jak jste hodní.
Pan Ká nečeká – a nečeká, jelikož jste i vy z předchozího odstavce poznali, jak je čekání zdlouhavé a že nejde čekat pořád a musíte jet, nebo se nakonec najde někdo, kdo vám vynadá, že čekáte zbytečně a jste tady hlavně od toho, abyste jeli. Pana Ká i tak trápí pohledy a gesta, a hlavně od žen.
Kdyby pan Ká mohl, každé by vysvětlil, jak se to s ježděním má. Každou ženu by objal a ony se v jeho náručí ztratily a cítily v bezpečí, a pak jim šeptal do ucha, že není žádný nezdvořák, že není žádný nevychovanec, že je jenom strašně vysoký tramvaják, co je někdy smutný, když si lidé nerozumí a vyčítají si něco, co k vyčítání není, a pak není čas se zamyslet nad důležitějšími výčitkami.
Pan Ká je vysoký chlap – je tak vysoký, až někteří musí zaklonit hlavu, aby se podívali, jak takový chlap v obličeji vypadá, ale někdy neuvidí nebe, ani neuvidí mraky, neuvidí nic než záři světla nad hlavou, jasnou a bílou jako rozlité mléko na stole. Možná se ta záře k takovému velkému muži nehodí, nebo si říkáte, neměla by tam být. Ale to my nerozsoudíme. U někoho je, a u někoho ne, ale většinou je u těch, u nichž bychom s ní vůbec nepočítali.
PS: Článek napsán na výslovné přání pana Ká.
