Článek
Sleduješ debatu kolem koncesionářských poplatků? V ulicích se scházejí lidé, kteří požadují zachování současného systému financování České televize a Českého rozhlasu. Mají na to plné právo. Mohou demonstrovat, vyjadřovat obavy o budoucnost veřejnoprávních médií a přesvědčovat ostatní o jejich významu. Jenže platí demokratická pravidla také pro lidi, kteří mají opačný názor? Demonstrace sama o sobě není důkazem správnosti požadavků. Počet lidí na náměstí neurčuje, čí názor je legitimnější. Hlasitost protestu není měřítkem demokratického smýšlení. Demokracie nestojí na tom, kdo dokáže přivést do ulic větší dav, ale na možnosti svobodně vyjadřovat rozdílné postoje. A to včetně těch, které se zastáncům současného systému vůbec nelíbí. Pokud někdo požaduje respekt ke svému názoru, měl by ho přiznat i člověku, který financování veřejnoprávních médií odmítá.
Proč platit za něco, co nechceš?
Představ si, že televizi vůbec nesleduješ. Nezajímá tě každodenní zpravodajství, politické diskuse ani televizní program. Obsah si vybíráš sám, na internetu, podle vlastních potřeb a zájmů. Za služby, které skutečně využíváš, jsi ochoten zaplatit. Proč by ale tvoje peníze měly automaticky směřovat také na médium, které sledovat nechceš? Zastánci poplatků argumentují tím, že veřejnoprávní média neslouží pouze svým divákům a posluchačům, ale celé společnosti. Mají poskytovat nezávislé informace, kontrolovat moc a přinášet kulturní obsah. To jsou relevantní argumenty. Neznamenají však, že současný způsob financování je jediným možným řešením nebo že o něm nelze vést legitimní spor.
Veřejný zájem totiž automaticky neznamená, že každý občan musí bez výhrad přijmout právě jednu konkrétní podobu jeho financování. I veřejné instituce musí obhajovat svou existenci a způsob fungování. Svoboda totiž nespočívá pouze v možnosti vybrat si, co budeš sledovat. Zahrnuje také možnost rozhodnout se, že nechceš sledovat vůbec nic.
Veřejnoprávní neznamená automaticky objektivní
Jedním z hlavních argumentů pro zachování poplatků je nezávislost veřejnoprávních médií. Financování mimo přímou závislost na komerčním trhu má vytvářet podmínky pro svobodnou žurnalistiku. Jenže nezávislost instituce a objektivita jejího obsahu nejsou totožné věci. Označení veřejnoprávní samo o sobě nezaručuje, že každá reportáž, komentář nebo výběr témat bude nestranný. Nejde přitom jen o to, zda novinář vysloví přímou nepravdu. Významnou roli hraje také výběr informací, jejich řazení, důraz na určité souvislosti a prostor poskytnutý jednotlivým názorům. Manipulace nemusí mít podobu očividné lži. Někdy stačí, když se divákovi opakovaně předkládá pouze určitý výsek reality.
Stejné nároky na kritické hodnocení musí platit pro komerční televize i Českou televizi. Veřejnoprávní status nemůže být ochranným štítem před kritikou. Pokud instituce požaduje od občanů povinné financování, musí být připravena také na veřejnou kontrolu. Důvěryhodnost se nezískává způsobem financování, ale každodenní prací, transparentností a schopností přiznat chybu.
Jeden systém, nebo možnost volby?
Proč se najednou zdá, že samotné zpochybnění koncesionářských poplatků je považováno téměř za útok na demokracii? Proč se z debaty o financování stává spor o to, kdo je dostatečně uvědomělým občanem? Člověk, který nechce platit za veřejnoprávní vysílání, tím automaticky nepožaduje cenzuru ani likvidaci médií. Může pouze nesouhlasit s tím, že právě tento způsob financování má být povinný.
Demokratický stát samozřejmě může ukládat občanům povinnosti i tehdy, když s nimi část společnosti nesouhlasí. Samotná existence povinné platby tedy ještě neznamená, že jde o nedemokratický princip. Konkrétní poplatky a jejich nastavení ale musí zůstat předmětem kritiky a politického rozhodování. Právě možnost zpochybňovat zavedená pravidla je jednou z podstatných součástí demokracie.
Respekt musí fungovat oběma směry
Pokud považuješ Českou televizi a Český rozhlas za nepostradatelné instituce, máš právo za ně bojovat. Můžeš požadovat zachování jejich financování a přesvědčovat ostatní o jejich významu. Stejné právo ale musí mít i člověk, který současný systém odmítá. Nemusí sdílet tvoje přesvědčení ani přijímat argument, že veřejnoprávní vysílání je nezbytné. Když někdo považuje zpravodajství České televize a její pořady za stejně toxické, jako jejich ekvivalenty v komerčních médiích, má právo je vyřadit ze svého života. A nemá pak důvod je platit.





