Článek
Jenže co když se někdo nezamilovává kvůli vztahu, ale kvůli té samotné chemii? Co když je závislý ne na partnerovi, ale na vlastních hormonech štěstí? Takový člověk se zamilovává do samotného pocitu zamilovanosti, nikoliv do konkrétního člověka. Říká se mu „oxytocinový závislák“.
Oxytocinoví závisláci nejsou romantici v klasickém slova smyslu. Naopak, zamilovanost pro ně není cesta k lásce, ale cíl sám o sobě. Touží po tom opojném stavu, kdy srdce buší, hlava se točí, jiskří to a všechno se zdá možné. Milují první doteky, první polibky, noční zprávy a ten opojný pocit výlučnosti.
V tu chvíli mozek pumpuje dopamin, serotonin, oxytocin i endorfiny. Kombinace, která vytváří dokonalý chemický koktejl štěstí. Není divu, že se ho člověk nechce vzdát. Jenže každá intoxikace má i svou kocovinu.
Když přichází vystřízlivění
Zamilovanost má biologicky dané trvání. V průměru zhruba šest měsíců. Poté hormonální hladina klesá a tělo se vrací do rovnováhy. Mozek přestává být v euforii, místo motýlů v břiše se objevuje klid, jistota a rutina. Jenže pro oxytocinového závisláka značí klid nuda a rutina smrt.
Najednou zjišťuje, že jeho partner už není tak dokonalý, jak se zdál. Všimne si chyb, které dřív ignoroval, nebo mu dokonce připadaly roztomilé. Věty jako „Už nejsi ten člověk, do kterého jsem se zamilovala“ nebo „Na začátku jsi byla jiná“ se opakují jako refrén. Jenže partner se nezměnil. Změnil se pouze chemický filtr, skrze který ho takový závislák viděl.
Láska bez dopaminu je pro ně prázdná
Oxytocinoví závisláci nerozumějí tichému typu lásky, která přichází po bouři. Lásce, která nepotřebuje jiskry každý den, ale staví na důvěře, sdílení a klidu. Pro ně je klid synonymem nudy. A protože jejich mozek touží po další dávce dopaminu, rozhlédnou se po novém zdroji vzrušení. Nový vztah, nový obličej, nová vůně. A s tím nový chemický záchvat štěstí. Jenže scénář je vždy stejný. Opakování euforie, následné zklamání a útěk. Cyklus, který vypadá jako hledání pravé lásky, je ve skutečnosti útěk před realitou.
Jak lze z kruhu vystoupit
Základem je uvědomění. Zamilovanost není láska. Je to předehra, která nám umožňuje se k druhému přiblížit. Láska začíná tam, kde zamilovanost končí. Tam, kde už nevidíme ideál, ale skutečného člověka. Kdo se nechce zamilovávat pouze do hormonů, musí se naučit rozpoznat, kdy za jeho emocemi stojí chemie a kdy skutečné pouto. Pokud se při každém vztahu opakuje stejný vzorec rychlého nadšení a rychlého odcizení, není problém v partnerovi, ale v závislosti na dopaminovém dopingu.
Prvním krokem k uzdravení je tolerance ticha. Schopnost vydržet období, kdy není všechno vzrušující. Naučit se být s někým i ve chvílích, kdy srdce nebije o závod, ale jen klidně tepe. Naučit se chápat přirozené vlny, které s sebou každý vztah nese.
Proč je to těžké
Zbavit se této závislosti není vůbec jednoduché. Oxytocinoví závisláci si totiž zamilovanost často spojují s pocitem vlastní hodnoty. Když se do nich někdo zamiluje, cítí se živí, žádoucí, výjimeční. Když hormony vyprchají, mizí i tenhle pocit. Proto potřebují další dávku – ne lásky, ale potvrzení.
Láska ale není zrcadlo ega. Je o tom druhému i dávat, nejen brát. Je to rozhodnutí zůstat i tehdy, když euforie zmizí. Umění přijmout druhého bez filtru chemie, bez iluze, bez nutnosti neustálého vzrušení. Teprve tam začíná něco skutečného, co má reálnou šanci přetrvat.
Kdo si uvědomí, že miloval hlavně pocit, má šanci začít milovat člověka. Kdo pochopí, že oxytocin není osud, ale jen biochemický trik, může se přestat točit v kruhu. A konečně zjistit, že největší vzrušení není v prvních šesti měsících, ale v tom, že i po letech máš chuť zůstat.
Zdroje a doporučená literatura:
Helen Fisher, Anatomie lásky (Droemer Knaur, 1993)
Jak se naučit užívat si sex bez tlaku na výkon se dočtete v tomto článku.
