Článek
Sleduješ protesty proti zrušení koncesionářských poplatků. Slyšíš argumenty o ohrožení demokracie, nezávislosti médií a svobodě slova. Někteří svolávají demonstrace a požadují zachování financování České televize a Českého rozhlasu. Mají na to plné právo. Protože je demokracie.
Jenže napadlo tě někdy, kde v jejich pojetí demokracie zůstává prostor pro ty, kteří mají opačný názor? Pro lidi, kteří Českou televizi nesledují, sledovat nechtějí a odmítají za její provoz povinně platit? Proč má být jejich přesvědčení méně hodnotné než přesvědčení demonstrantů? Tady totiž vzniká zásadní paradox. Jedna skupina občanů požaduje respektování vlastní svobody, ale současně odmítá připustit stejnou svobodu lidem s opačným názorem. Demokracie přece není právo jedněch určovat ostatním, co mají považovat za důležité a za co mají utrácet své peníze. Demonstrace je legitimním vyjádřením názoru, nikoliv automatickým demokratickým mandátem. A už vůbec ne důkazem, že hlasitější skupina má pravdu. Demokracie není soutěž v tom, kdo dokáže hlasitěji skandovat.
Proč platit za něco, co nechceš?
Představ si, že nesleduješ Netflix, neposloucháš Spotify a televizi nemáš ani jako kulisu při vaření nebo večeři. Sám sis totiž rozhodl, čemu budeš věnovat svůj čas a do čeho investuješ. Nechceš každodenní politické zpravodajství, nekonečné televizní diskuse ani neustálý přísun negativních zpráv. Považuješ takový obsah za toxický a jednoduše sis ho ze života odstranil. Informace si vyhledáváš tehdy, když je potřebuješ, a na internetu si vybíráš, co chceš sledovat. Proč by ale právě u České televize měla tvoje svobodná volba přestat platit? Proč musíš povinně přispívat na službu, kterou nevyužíváš a o kterou nestojíš? Argument, že veřejnoprávní média plní důležitou společenskou funkci, samozřejmě existuje. Jenže samotný veřejný zájem ještě neznamená, že současný způsob financování je jediný možný. Nikdo přece nezpochybňuje právo lidí Českou televizi sledovat, podporovat a považovat za důležitou. Problém nastává ve chvíli, kdy se jejich preference mění v povinnost pro všechny ostatní. Svoboda totiž neznamená pouze možnost vybrat si, co budeš sledovat. Znamená také možnost rozhodnout se, že sledovat nechceš vůbec nic.
Veřejnoprávní automaticky neznamená objektivní
Dalším argumentem zastánců koncesionářských poplatků je nezávislost a objektivita České televize. Jenže proč bychom měli automaticky předpokládat, že médium financované povinnými poplatky je nestrannější než médium komerční? Stačí označit instituci za veřejnoprávní a její zpravodajství získává automaticky vyšší důvěryhodnost? V otázkách covidu, války i politického dění se opakovaně ukázalo, že ani Česká televize není imunní vůči jednostrannému výběru témat, způsobu interpretace informací a manipulativnímu rámování událostí. Její prezentace může působit sofistikovaněji a kultivovaněji než u některých komerčních médií. To ale ještě neznamená, že výsledný obraz skutečnosti je objektivnější. Komerční média mají své ekonomické a vlastnické zájmy, veřejnoprávní instituce zase podléhají jiným institucionálním, ideologickým a politickým tlakům. Ani jeden model automaticky nezaručuje nestrannost. Nezávislost instituce navíc není totéž co objektivita každé odvysílané reportáže. Proč tedy považovat právě Českou televizi za jakousi nedotknutelnou autoritu, jejíž kvalitu není dovoleno zpochybňovat? Důvěryhodnost si musí každé médium obhajovat svou prací, nikoliv způsobem, jakým vybírá peníze od svých diváků.
Když instituce zapomene na odpovědnost
Pro představu popíši svoji zkušenost. Poslal jsem do České televize vlastní filmový scénář. Instituce na svých stránkách uvádí, že na zaslané náměty a scénáře odpovídá do 60 dnů. Sám jsem toto dvakrát absolvoval. Jenže místo odpovědi do šedesáti dní jsem se ani do čtyř měsíců nedočkal žádné reakce. A tak jsem začal urgovat. Opakovaně jsem kontaktoval odpovědnou pracovnici. Její vysvětlení? Nejprve to byly nejasnosti kolem budoucí výše televizních poplatků, kvůli kterým prý dramaturgové nemají motivaci pouštět se do nových scénářů. U druhého scénáře se situace opakuje, protože přichází další překážka: není jasné, kdo bude novým vedoucím pracovníkem, a dramaturgové opět o nové náměty nestojí. Následovaly z mé strany další čtyři telefonické urgence a trvalo další měsíc a půl, než mi přišla odpověď.
Samozřejmě nikdo nemá povinnost zaslaný scénář přijmout nebo realizovat. To je legitimní rozhodnutí. Dodržování vlastních deklarovaných lhůt a profesionální komunikace by ale měly být samozřejmostí. Taková zkušenost rozhodně nepřipomíná pružnou a efektivní organizaci. Spíše ukazuje na zkostnatělou strukturu, kterou dokáže ochromit i nejistota uvnitř vlastního vedení. A právě u instituce, která hospodaří s povinně vybíranými penězi občanů, je otázka odpovědnosti namístě. Garantované financování totiž samo o sobě není zárukou kvalitního fungování.
Vaše televize, vaše volba. Ne moje povinnost.
Chceš Českou televizi zachovat? Podporuješ její vysílání a považuješ ho za nezbytnou součást demokratické společnosti? Pak máš plné právo za ni bojovat. Jenže demokracie je také možnost nesouhlasit, odmítnout a zvolit si jinou cestu. Zrušení koncesionářských poplatků automaticky neznamená zrušení veřejnoprávních médií ani jejich politické ovládnutí. O jejich nezávislosti rozhodují také zákonné záruky, způsob obsazování kontrolních orgánů a ochrana před politickými zásahy. Nikdo ti přece nebrání Českou televizi sledovat ani ji podporovat. Stejně tak ale nikdo nemá právo vydávat tvoji neochotu ji financovat za něco nedemokratického. Jestli ji chceš, plať si ji. Jestli ji považuješ za důležitou, podporuj ji. Ale nepožaduj, aby tvoje přesvědčení automaticky financovali také lidé, kteří ho nesdílejí.





