Článek
Jak ze zásady nemusím remaky, protože se jedná pouze o jinej motiv originální myšlenky, tak k tomu ještě nemám rád bezduchý akční snímky. No a po první minutě filmu ve feťáckým doupěti jsem měl chuť přepnout program. Nevím proč jsem to neudělal – asi jsem nemohl zrovna najít ovladač. A to bylo nakonec dobře. Protože jinak bych nezjistil, v čem všem tenhle remake překonal Carpenterův originál.
Carpenterův přínos
Carpenter uměl napětí. V tom byl mistr. Hra světla a stínů, tísnivý záběry kamery, dramatický hudební podmalování. V tom se mu těžko někdo vyrovná. Ale všechno podřídil právě tomu jedinýmu cíli. Na úkor psychologie postav.Jeho antagonisté vypadají jako lidé, ale nejsou to lidé. Banda grázlů v 13. okrsku není banda grázlů. Michael Myers v Halloweenu není lidskej zabiják.
Nikdo z nich totiž nemá lidskou psychologii. Nemají lidský slabosti. Neodpovídají žádným osobnostním profilům, a to ani těm psychopatickým. Nejsou to lidé. Jsou to jen horrorové archetypy. Symboly zla. Jen jakési existující přírodní síly. Nebo ještě líp – mechanický síly filmu sloužící záměrům scénáře.
Nechovají se jako lidé.
Nesmyslná rozhodnutí
V Přepadení chodí útočníci jeden po druhém na odstřel jako králíci. Čistě logicky vzato by se s takhle absentujícím pudem sebezáchovy nedožili ani dospělosti.
Takový autorský přístup je legitimní. Ale pouze v horroru nebo v pohádce. Čarodějnice taky nemusí vysvětlovat, proč je zlá a žere děti. Tak to prostě je. Nikoho u ní nezajímá její osobnostní profil. Jestli měla traumatický dětství. Vlk je taky prostě zloduch, a tím to hasne.
A v tomhle Richetův remake výrazně překonává originál.
Ne proto, že by byl dražší. Ne proto, že by jím vytvořenej svět byl věrohodnější. Ale posunul žánr z existenciálního horroru na fungující thriller. A to je přeci jen o něco vyšší liga.
Jeho postavy mají psychologii. Mají svou minulost, traumata, bolest. A hlavně mají svůj dramatický oblouk.
Stejně tak se vyvíjí hlavní vztah mezi Bishopem a Roenickem. Testují se, zjišťují, jak moc se potřebují, mění se jejich vzájemnej respekt.
Remake zapojil psychologii
Remake přidává něco zásadního: skutečný lidi. Najednou mě nezajímá, jako u Carpentera, jen jestli přežijí. Zajímá mě, co to s nimi udělá. Už to není jen o akci - přestože se jedná o akční thriller. Je to o tom, co tito skuteční lidé skutečně prožívají. A právě tady vzniká skutečný drama.
Richet navíc odmítl dát thrilleru hollywoodskej happy-end. Smrt psycholožky není jen šok. Je to odmítnutí toho, aby se film stal očekávatelnou pohádkou.
Herecký výkony jsou pak samostatnou kapitolou. Především emocionálně hrající Ethan Hawke dodal svým civilním projevem snímku punc uvěřitelnosti. Zkousnu, že útočníci efektně míří puštěným laserem, přestože v reálu by tohle nikdo neudělal. Zkousnu, že herci, včetně Hawka, dělají některý taktický chyby při nošení zbraně. V tomto případě jsem schopnej říct „vždyť je to film“. Film nemusí být realistickej. Nemusí být pravděpodobná každá událost, která se v něm odehraje.
Ale pokud mi představí člověka, potřebuji mu věřit.
A to se Richetovi povedlo.
