Článek
Představ si politika, šéfa nebo člověka, který si v každé místnosti okamžitě bere hlavní slovo. Mluví klidně, možná dokonce zdvořile. Jenže při každé důležité větě zvedne ukazovák. Nejdřív trochu. Potom výš. Jako by každým pohybem ruky označoval hranici, přes kterou už druhý nemá vstupovat. Slova říkají jednu věc, tělo druhou. A právě v gestech se často objeví něco, co ve slovech zůstává skryté: kdo má mluvit, kdo má poslouchat a kdo má právo rozhodovat. Výzkum neverbální komunikace skutečně ukazuje souvislost mezi určitými tělesnými projevy a vnímáním dominance, statusu a moci.
ZDVIŽENÝ UKAZOVÁK ŘÍKÁ: TEĎ MLUVÍM JÁ
Ukazovák je zvláštní gesto. Když jím ukážeš na předmět, jednoduše na něj upozorňuješ. Když jím ukážeš na člověka, najednou ho označuješ. A když ho při řeči zvedneš do vzduchu, vzniká ještě jiný efekt: gesto přitahuje pozornost a vytváří dojem, že následuje něco, co má být vyslechnuto. Samotné ukazování samozřejmě neznamená dominanci. Stejné gesto používáme při vysvětlování, zdůrazňování nebo obyčejném ukazování směru. Význam vzniká až v kombinaci s tónem hlasu, výrazem obličeje, vzdáleností a celkovým způsobem chování. Výzkum ukazování ostatně ukazuje, že gesto není izolovaný signál, ale součást celého komunikačního systému.
A PAK JE TU FALICKÝ SYMBOL
Vztyčený prst svým tvarem nepochybně připomíná falický symbol. Z toho ale nelze udělat pravidlo, že každý člověk, který při hovoru zvedá ukazovák, symbolicky ukazuje penis. To by byla příliš jednoduchá psychoanalytická zkratka. Zajímavější je samotná symbolika vztyčení: něco vystupuje vzhůru, proniká do prostoru a přitahuje pozornost. V kombinaci s autoritativním způsobem řeči pak může gesto působit jako demonstrace síly. Neříká pouze „poslouchej mě“. Říká také „já určuju prostor, ve kterém se tenhle rozhovor odehrává“.
UKAZOVÁNÍ NA DRUHÉHO JE JEŠTĚ TVRDŠÍ
Když na někoho ukážeš prstem, uděláš z něj terč. Najednou už nemluvíš jen o problému. Označuješ konkrétního člověka. Ty jsi udělal chybu. Ty jsi to pokazil. Ty mi odpovíš. Gesto tím může vytvořit nerovnováhu dřív, než vůbec dokončíš větu. Jeden člověk soudí, druhý je souzený. Jeden ukazuje, druhý je ukázán. A právě proto se ukazování prstem v mnoha situacích vnímá jako agresivnější než otevřená dlaň nebo gesto celé ruky.
MOC SE ČASTO UKAZUJE V TOM, KOLIK PROSTORU ZABEREŠ
Roztažené lokty. Široký postoj. Ruce opřené o stůl. Pohodlně rozvalené tělo v křesle. Čím víc prostoru zabíráš, tím výraznější fyzickou přítomnost vytváříš. Neznamená to, že každý, kdo sedí rozkročený v křesle, je dominantní. Jenže v kombinaci s dalšími signály vzniká obraz člověka, který se nemusí uskromňovat, aby se vešel vedle ostatních. Výzkum rozlišuje mezi signály dominance a prestiže a ukazuje, že obě formy vyššího sociálního postavení mají své charakteristické neverbální projevy. U dominance se častěji objevuje výraznější zabírání prostoru.
BRADA NAHORU MŮŽE ŘÍKAT: JÁ SE PŘIZPŮSOBOVAT NEBUDU
Stačí nepatrně zaklonit hlavu. Brada vystoupí nahoru a pohled začne směřovat z větší výšky. Samotné gesto nic nedokazuje. V určitém kontextu ale může působit jako odstup, sebejistota nebo nadřazenost. Zajímavé je, že výzkum dokáže rozlišit některé neverbální projevy prestiže a dominance právě podle polohy hlavy, výrazu obličeje a rozsahu tělesného rozpínání. Dominance se přitom od prestiže liší: prestiž stojí více na respektu a uznání, dominance na zastrašování a prosazování moci.
NEJDE O JEDNO GESTO. JDE O VZOREC
Tohle je důležité. Z jednoho pohybu ruky diagnózu osobnosti neuděláš. Když někdo zvedne ukazovák, ještě z něj není despota. Když si sedne široce, nemusí se snažit ovládat místnost. Řeč těla funguje jako celek. Sleduješ opakování. Sleduješ situaci. Sleduješ, co dělá tělo ve chvíli, kdy přichází nesouhlas, kritika nebo ohrožení jeho pozice.
A právě tam se gesta začnou měnit v něco zajímavějšího.
Některý člověk při nesouhlasu zmenší tělo. Jiný se předkloní. Další začne ukazovat prstem. Někdo si vezme víc prostoru. Někdo druhému začne vstupovat do osobní zóny. Najednou už nejde o náhodné pohyby. Při konfliktu se ukáže, jak si kdo představuje své místo mezi ostatními.
NEJMOCNĚJŠÍ GESTO JE NĚKDY TO, KTERÉ ANI NEVNÍMÁŠ
Člověk, který má skutečnou autoritu, nemusí mávat rukama. Nemusí bouchat do stolu. Nemusí zvyšovat hlas. Stačí, že se ostatní začnou řídit jeho rytmem. Přestanou mu skákat do řeči. Čekají, až domluví. Dívají se na něj, když se pohne. A když konečně promluví, místnost ztichne.
To je možná nejzajímavější na gestech moci. Nejde jen o to, co děláš rukama. Jde o to, co tvé tělo dovoluje ostatním dělat.
Zdroje a doporučená literatura:
Power and Status
(2020, Elsevier): Dana R. Carney
Social Status and Nonverbal Behavior
(2020, American Psychological Association): Zachary Witkower, Jessica L. Tracy, Joey T. Cheng, Joseph Henrich
