Rizika volného vztahu: Svoboda, která může rozbít partnerství

Dva lidé se milují, jejich vztah funguje, ale zároveň nechtějí, aby jejich partnerství znamenalo sexuální exkluzivitu. Promluví si o tom. Stanoví hranice. Domluví se, co je dovoleno, co už ne, co si budou říkat a co zůstane mimo jejich společný život. Na první pohled to dává logiku. Když jsou oba svobodní, upřímní a souhlasí s tím, co dělají, kde by měl být problém? Jenže do téhle rovnice vstupuje něco, co se velmi špatně plánuje: lidské emoce. Sex můžeš domluvit. Pravidla můžeš domluvit. Míru žárlivosti, přitažlivost k určitému člověku nebo vznikající citovou vazbu už tak snadno neovládneš.

Dokud je volný vztah pouze představa, oba partneři pracují s hypotetickou situací. Můžeš si říkat, že tě nebude zajímat, s kým se partner vyspí. Můžeš být přesvědčený, že sex je jen sex. Jenže potom přijde konkrétní člověk. Někdo, kdo je atraktivnější, mladší, pozornější nebo sexuálně kompatibilnější. Někdo, s kým se partner začne smát způsobem, který doma už dlouho nezažíváš. Najednou nejde o abstraktní svobodu. Je před tebou konkrétní muž nebo žena, ke kterému tvůj partner něco cítí. A v tu chvíli se pravidla dostávají do střetu s realitou.

To je na ní zrádné. První zkušenost může proběhnout bez jediného problému. Dokonce může být vzrušující. Partner se vrátí domů, všechno si řeknete a oba máte pocit, že jste právě dokázali, že váš vztah je dost silný na to, aby něco takového unesl. Jenže příště už čekáš. Sleduješ telefon. Zajímá tě, s kým si partner píše. Začneš porovnávat, jak se na něj dívá, jak o něm mluví a kolik času mu věnuje. A najednou tě netrápí samotný sex. Trápí tě možnost, že někdo jiný začíná dostávat část partnera, o které sis myslel, že patří vám dvěma.

Právě tady vzniká jedno z největších rizik. Dohoda často stojí na představě, že sexuální kontakt zůstane oddělený od citů. Jenže lidská sexualita tak dokonale oddělená není. Intimita vytváří blízkost, opakovaný kontakt vytváří známost a společné prožitky mohou vytvořit citovou vazbu. Někdy zůstane všechno přesně tam, kde to začalo. Dva lidé se přitahují, vyspí se spolu a jejich životy pokračují dál. Jindy se jeden z nich začne těšit víc na setkání s milencem než na večer doma. Začne si s ním psát. Svěřovat se mu. Vyhledávat jeho společnost i bez sexu. A najednou už není největším problémem nevěra. Problémem je, že se část partnerského vztahu začala přesouvat jinam.

Třetí člověk nemusí být lepší partner. Stačí, když přinese něco, co v současném vztahu dlouho chybělo. Novost. Napětí. Obdiv. Pozornost. Pocit žádoucnosti. Když žiješ s partnerem deset let, znáš jeho zvyky, slabosti, nálady i reakce. Nový člověk tě ještě nezná. Vidí tě v jiné situaci. Chce tě. Zajímáš ho. A právě tenhle kontrast může být velmi silný. Začneš se ptát, proč se doma už necítíš stejně. A stejně tak se může začít ptát partner.

Žárlivost často není jen strachem ze sexu. Pod ní může být mnohem hlubší otázka: Jsem pro tebe pořád dost? Když partner touží po někom jiném, můžeš si začít připadat méně atraktivní, méně zajímavý nebo méně důležitý. A pokud je nový partner v něčem výrazně jiný, začneš se s ním poměřovat. Jak vypadá. Jak se chová. Jaký je v sexu. Co partnerovi dává. Vztah, který měl původně přinést více svobody, tak začne paradoxně vytvářet vnitřní kontrolu. Kontroluješ sebe, partnera i konkurenci, kterou jsi do vztahu původně dobrovolně pustil.

Jeden z partnerů se zamiluje. Neudělal nic, na čem se s druhým předem nedohodli. Neporušil pravidla. Nešel za záda. Přesto se stalo něco, co pravidla nepokrývají. Protože dohoda může určit, s kým se smíš vyspat. Nedokáže určit, do koho se smíš zamilovat. A právě tady se volný vztah dostává do nejtvrdšího paradoxu. Oba chtěli více svobody, ale jeden z nich teď potřebuje rozhodnout, co udělá se svými city. Zůstane doma? Ukončí nový vztah? Bude chtít pokračovat v obojím? A co udělá druhý partner, který s takovým vývojem nikdy nepočítal?

Tohle je důležité říct nahlas. Volný vztah automaticky neznamená rozpad partnerství. Některé páry dokážou nastavit hranice, komunikovat o žárlivosti a udržet si mezi sebou důvěru i přesto, že jejich sexualita není výhradně monogamní. Neexistuje jeden model vztahu, který by fungoval všem. Stejně tak ale neexistuje dohoda, která by předem odstranila všechna rizika. Když do vztahu pustíš další lidi, pustíš do něj i jejich osobnost, přitažlivost, potřeby a vlastní představy. A s tím přichází určitá míra nejistoty.

Každý vztah má nějakou cenu. Monogamie má svou cenu v podobě omezení sexuální svobody. Volný vztah zase může přinést jiný druh nejistoty: žárlivost, srovnávání, sebehodnotové komplikace nebo riziko, že se jeden z partnerů zamiluje jinde. Neznamená to, že jedna varianta je správná a druhá špatná. Znamená to pouze, že každá volba něco přináší a něco jiného bere.

Zdroje a doporučená literatura:

The New I Do: Reshaping Marriage for Skeptics, Realists and Rebels
(2014, Seal Press): Susan Pease Gadoua, Vicki Larson

The Ethical Slut
(1997, Celestial Arts): Dossie Easton, Janet W. Hardy