Článek
Pak jsou ale lidé, jejichž paměť obsahuje prázdná místa. Tam, kde by měly být vzpomínky, je ticho, mlha nebo zvláštní pocit nejistoty. A právě tam se často skrývá trauma.
Někdy se jedná o útržkovité představy, které si člověk neumí zařadit do času a prostoru. Jindy o úzkost či paniku, která se vynoří bez zjevné příčiny. V některých případech není přítomná ani tato mlhavá stopa. Mozek traumatickou zkušenost jednoduše uzamkl a uzavřel k ní vědomý přístup. To však neznamená, že zmizela úplně. Zůstává uložená v těle a dokáže o sobě dávat vědět velmi silně.
Fragmentované a chybějící vzpomínky
Paměť není kamera, která zaznamenává každou událost věrně a bez mezer. V podmínkách extrémního stresu funguje selektivně. Části zážitku se ukládají fragmentárně, jiné se potlačí, aby mozek dítě chránil před přetížením. Dítě, které prožívá fyzické nebo psychické týrání, nepotřebuje detailní archiv bolesti. Potřebuje přežít. Proto si dospělý může vzpomenout na jednotlivé scény, zvuky nebo emoce, ale nikoli na souvislý příběh. Z pohledu psychologie jde o tzv. disociaci. Mozek rozdělí zkušenost tak, aby byla snesitelná. Vědomí si pamatuje jen část, zbytek je uložený mimo běžný dosah. Tento mechanismus může být život zachraňující v dětství, ale v dospělosti přináší komplikace. Člověk si nevybaví, co se stalo, ale tělo reaguje, jako by se trauma odehrávalo znovu.
Tělo si pamatuje
Jedinec, který v dětství zažíval násilí, může v dospělosti prožívat náhlé vlny paniky, pocit sevření na hrudi nebo nutkání zmrznout a nehnout se. Přesto si není schopen vybavit konkrétní situaci, která by tyto reakce vysvětlovala. Nervový systém funguje jako alarm nastavený na nebezpečí. Jakmile zaznamená spouštěč, spustí poplach. Tímto spouštěčem může být prudký pohyb, tón hlasu, výraz ve tváři nebo i běžný předmět, který v těle vyvolá nevysvětlitelnou hrůzu. Trauma je tedy zapsáno nejen v paměti, ale i v těle. Svaly, dech, srdeční rytmus i hormony nesou otisk toho, co se kdysi stalo. Tento otisk je často silnější než vědomá vzpomínka, protože je uložený v hlubších strukturách mozku a nervového systému.
Když mysl mlčí
Absence vzpomínek bývá pro mnoho lidí velmi matoucí. Cítí, že se s nimi něco děje, tělo reaguje, ale oni nemají k dispozici žádný jasný příběh. Mohou o sobě pochybovat, obviňovat se z přecitlivělosti nebo si dokonce myslet, že si něco vymýšlejí. Jenže prázdná paměť není důkazem, že k traumatu nedošlo. Je to důkaz, že mozek udělal maximum pro přežití dítěte.
Někdy se později začnou objevovat útržky vzpomínek, které se poskládají do srozumitelnější podoby. Jindy zůstane jen tělesný prožitek, který je potřeba přijmout a naučit se s ním pracovat. Důležité je pochopit, že nejasná nebo chybějící vzpomínka není selhání. Je to přirozený důsledek traumatického zážitku.
Trauma v každodenním životě
Lidé s fragmentovanými nebo chybějícími vzpomínkami často čelí potížím, které na první pohled nesouvisí s minulostí. Mohou mít problémy ve vztazích, trpět chronickou úzkostí, nespavostí nebo bolestmi těla, které nemají lékařské vysvětlení. Někdy se jim nedaří navázat intimní kontakt, protože blízkost spouští vnitřní poplach. Jindy se snaží mít vše pod kontrolou, aby se vyhnuli nepředvídatelným situacím. Obranné mechanismy, které kdysi chránily dítě, tak v dospělosti brání plnému životu. Člověk může mít pocit, že žije ve stínu něčeho, co si nedokáže přesně pojmenovat.
Cesta k uzdravení
Uzdravení z traumatu není o tom, donutit se vzpomenout na každý detail. Jde o vytvoření prostoru, kde tělo i mysl mohou znovu zažít pocit bezpečí. Psychoterapie nabízí různé přístupy, jak se k tomuto bezpečí dopracovat. Někdy jde o práci s tělem, jindy o postupné nahlížení na útržky vzpomínek. Somatické metody, práce s dechem, mindfulness nebo jóga pomáhají propojit tělo a mysl. Terapie zaměřená na trauma, například EMDR, dokáže uvolnit zablokované reakce a přinést úlevu. Cílem není detailně rekonstruovat minulost, ale umožnit tělu i psychice, aby přestaly žít ve stavu neustálé pohotovosti.
Naděje a síla
I když vzpomínky mlčí, cesta k uzdravení existuje. Nové zkušenosti bezpečí, podpory a laskavosti mohou postupně přepisovat starý otisk. Člověk se učí, že blízkost nemusí být nebezpečná, že kontakt může přinášet radost a že i bez přesné paměti je možné znovu důvěřovat životu. Paměť traumatu nikdy zcela nezmizí, ale může se proměnit. Už nemusí být každodenní hrozbou. Může se stát součástí příběhu, který nezastaví růst, ale podtrhne sílu přeživšího.
Zdroje a doporučená literatura:
Tělo sčítá rány: Bessela van der Kolk, Jan Melvil Publishing 2021
Jak se podepisuje nedostatek fyzické blízkosti na zdraví se dozvíte v tomto článku.
