Zbabělost, která bolí: Jak populisté ničí psychiku našich dětí

Na první pohled se může zdát, že se děti politikou nezabývají. Nesledují tiskovky, nečtou o zasedání NATO, nerozebírají geopolitiku, věnují se svým vlastním tématům a diskusím - a politika ani válka je nezajímá. Ale jejich psychika reaguje – na tón, na nejistotu, i na mlčení. Reaguje na to, jak mluví a jak se chovají a jak se cítí dospělí.

V atmosféře, kde se váhá, ustupuje agresorům a rozkládají se základní hodnoty obranyschopnosti a odpovědnosti, se rodí tichá epidemie úzkosti a deprese mezi těmi nejzranitelnějšími. A tu nespouští tolik válka samotná, jako neschopnost ji morálně i prakticky pojmenovat.

Děti potřebují jasný rámec, důvěru v to, že svět dospělých ví, co dělá. Když místo toho slyší z médií mlhavé postoje, lavírování, populistický relativismus a otevřené útoky na obranyschopnost státu, přichází ztráta orientace. Přesně takto vzniká nejistota, která se v psychologii označuje jako systemická úzkost – není spojena s konkrétním podnětem, ale s prostředím, které je vnitřně rozklížené.

Známe pojem traumatu z roku 1938 a 1968. Bez ohledu na to, co by bylo správné, jedná se o společenské trauma ovlivňující myšlení a sebecítění generací otců a synů. Populistický appeasement, tedy podbízení se náladám části veřejnosti a soustavné odmítání přijmout odpovědnost v čase krize, není jen politickou chybou. Je to toxický vklad do psychického klimatu celé společnosti. Zvláště děti, které jsou citlivé na napětí mezi tím, co se říká, a co se děje, přebírají tíhu v podobě úzkostných a depresivních stavů. Často nevyslovují slova jako „Rusko“ nebo „válka“, ale v jejich snech, somatických potížích a výkyvech nálady se zrcadlí strach, který dospělí pojmenovat odmítají.

Studie ukazují, že děti dokážou velmi přesně rozpoznat, kdy se dospělí bojí. Nereflektovaný strach, který se maskuje jako „neutralita“ nebo „pacifismus“, je však mnohem škodlivější než otevěná, zralá reakce na hrozbu. ´Také pokud stát nevysílá signál, že ví, jak se bránit, jak jednat, jak chránit, vnímá to dětská psychika jako stav ohrožení. Vzniká tiché trauma – ne tím, co se děje, ale tím, co se neděje.

Politika není vzdálený svět pro zasvěcené – je to systém signálů, které určují rámec bezpečí. Když politici nedokážou jasně říct, že agresor je agresorem, že obrana je morální povinnost, a že stát stojí za svými lidmi i spojenci, vypouštějí do veřejného prostoru psychický neurotoxin. Ten otravuje atmosféru, v níž děti vyrůstají, a podkopává důvěru ve svět dospělých.

Z pohledu systemické psychoterapie můžeme společnost chápat jako systém podobně, jako rodinu. Pokud v ní někdo dlouhodobě selhává, přebírá tíhu někdo jiný – často dítě. Tato dynamika není metaforou, ale doloženým jevem: v prostředí, kde chybí jasné vedení a zdravé hranice, bývá (ten nejslabší) - dítě tím, kdo somatizuje, propadá depresím nebo úzkostem. Je to forma loajality – tiché volání o pomoc.

Ustupování strachu, vyhýbání se odpovědnosti a populistické relativizace nejsou neutrální. Mají svou cenu – a tu platí ti, kdo si ji nezaslouží. Děti nevědí, proč má jejich tělo napětí, proč nemohou večer usnout, proč je přepadá panika. Ale ta přichází. A není způsobena válečnými obrazy – ale slabostí veřejného postoje.

Dvojná vazba je psychologický termín popisující situaci, kdy člověk dostává dva protichůdné vzkazy současně – a nemůže na ně adekvátně reagovat, protože jakákoli reakce vede k napětí, vině nebo frustraci. Typickým příkladem je matka, která se na dítě zlobí, ale říká milým hlasem: „Samozřejmě, že tě miluju.“ Dítě cítí hněv, ale slyší lásku – a nerozumí, co je pravda. Tato rozporuplnost může dlouhodobě narušovat jeho psychiku.

Někteří politici dnes vytvářejí dvojnou vazbu v měřítku celé společnosti. Mluví o míru, ale zároveň útočí na obranyschopnost vlastního státu. Hovoří o klidu, ale koketují s nepřítelem. Tvrdí, že chrání lidi, a přitom podrývají instituce, které jejich bezpečnost zajišťují. Pro mladé lidi – ale i pro citlivější dospělé – je tato rozporuplná rétorika matoucí a psychicky vyčerpávající.

Dvojná vazba totiž není jen komunikační paradox. Je to chronický stav nejistoty, ve kterém se člověk nemůže zorientovat, protože řeč těla a tón reality si odporují. V důsledku toho vzniká vnitřní napětí, které se může proměnit v úzkost, depresi nebo pasivní rezignaci.

Politici, kteří říkají že chtějí mír, ale zároveň sabotují praktické kroky k ochraně společnosti, vytvářejí toxické sdělení. A tím přispívají ke kolapsu důvěry – což je přesně ten stav, ve kterém úzkost narůstá.

Naopak – politici (a nejen politici), kteří mluví jasně, srozumitelně a odvážně, kteří vyjádří solidaritu s oběťmi agrese a pevně deklarují obranyschopnost státu, fungují jako silný terapeutický faktor. Jejich řeč není jen rétorika – je to léčivý rámec pro celé společenství. Děti z rodin, kde se mluví otevřeně, ale klidně, kde se nezamlčuje nebezpečí, ale současně se dává najevo rozhodnost a sounáležitost, kde se pěstuje odvaha, mluví o hrdinech, vykazují nižší míru úzkostných symptomů.

Politika je pro mnoho lidí tak trochu hra, ale tady jde o zdraví dětí a vnoučat. Když omlouváte agresora a mluvíte o „míru“, který znamená jen ústup a kapitulaci, nechráníte tím děti, ale naopak je zraňujete. Vaše slova způsobují strach, chaos, bezmoc a úzkost, které se usazují hluboko v jejich psychice.

Neučte je, že je lepší sklonit hlavu. Nechte je vyrůstat s vědomím, že soucit, odvaha, obrana a pravda mají smysl. Mluvte o hrdinech, ne o zrádcích. O síle a odvaze, ne defétisticky o strachu. Vaše postoje formují jejich bezpečí – nebo jejich tichou úzkost.

Závěr:

Vám, kteří bagatelizujete nebezpečí nebo se lísáte k náladám extremistů, chci říct:
Přestaňte ničit naše děti. Ne sama válka na Ukrajině, ale vy svou nerozhodností jim škodíte víc.

A děkuji těm, kteří jasně a pravdivě pojmenováváte situaci a mluvíte o odpovědnosti a o odvaze děkuju. Vaše slova chrání. Myslím, že vaše postoje mají účinek větší, než tušíte.

Pavel Korec