Článek
Hamás podlehne – a co dál?
Válka Hamásu s Izraelem může trvat ještě několik měsíců, odhaduje bývalý náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil Benny Gantz. O jejím konečném výsledku však nemůže být pochyb – likvidace Hamásu, osvobození rukojmích a nastolení takového pořádku, aby Gaza už nikdy nemohla ohrozit Izrael. Tak alespoň formuloval své cíle Benjamin Netanjahu.
Mezinárodní společenství se snaží dotlačit Izrael k nějakému kompromisu, výměně v Izraeli vězněných palestinských teroristů za odvlečená rukojmí, dočasnému příměří mezi oběma stranami a usednutí jejich zástupců k jednání o konečném urovnání konfliktu. Zní to velice pěkně a bohulibě, až na to, že Hamás na mír s Izraelem nikdy nepřistoupí, chce pouze likvidaci Izraele a doufá, že protahováním války a utrpení obyvatelstva v pásmu Gazy nakonec přiměje ostatní islámské země, aby se do konfliktu aktivně zapojily a společně Izrael zničily. Ty ovšem mají v dobré paměti, jak takové pokusy dopadly v letech 1948, 1967 a 1973, takže nemají nejmenší chuti riskovat další fiasko.
Ani Izrael na žádný kompromis nemůže přistoupit. Pokud by v jednání o rukojmích udělal stejnou chybu, jako když výměnou za Gilada Šalita propustil tisíc uvězněných Palestinců, utvrdil by Hamás jen znovu v přesvědčení, že terorismus se vyplácí, a vlastně by ho tím povzbudil k dalším teroristickým akcím. To si už prostě nemůže dovolit. Hamás a jeho případní následovníci musí dostat docela jinou lekci: odveta za jakékoli další napadení Izraele bude krutá a zničující. Izrael se napříště žádnými rukojmími nenechá obměkčit a vydírat. Útočníci a únosci musí do budoucna počítat s jediným: neodvratnou vlastní zkázou.
Znovu a znovu opakovaná mantra „dvoustátového řešení“, které má konečně nastolit mír na Blízkém východě, se již dostatečně prokázala jako zcela iluzorní a nesmyslná. Arabové existenci židovského státu odmítli hned při jeho založení v r. 1948 a okamžitě ho napadli z cílem „zahnat Židy do moře“ a nastolit na jejich místě jediný stát islámský. Ten cíl se dodnes nezměnil: heslo „Palestina od řeky k moři“ provolávané na protiizraelských demonstracích i v médiích neznamená nic jiného než vymazání Izraele z mapy světa. Palestinští radikálové nechtějí svůj stát vedle Izraele, ale místo Izraele, proto „dvoustátové řešení“ nikdy nepřijmou. Trvalý válečný stav jim v podstatě vyhovuje, mučednictví je pro ně nejvyšší ctí a padnout v boji s nepřítelem je zárukou věčné blaženosti. Smíření se židovským státem považují za zradu islámu, a pro zrádce islámu existuje jediný trest – smrt. Ochota k vyjednávání je vždy jen taktickým ústupkem, předstíraným a dočasným, vynuceným momentální převahou protivníka. Jakmile to situace dovolí, musí být boj obnoven až do konečného vítězství islámu.
Těžko se dá očekávat, že by Izrael takto bojovně naladěné obyvatelstvo Gazy po porážce Hamásu mohl trvale ovládat zřízením okupační správy nebo anexí celého pásma Gazy. Vázalo by to příliš mnoho jeho sil, které možná brzy bude potřebovat na severu. Bude zřejmě muset zdevastovanou Gazu přenechat jejímu osudu, ovšem s jasným varováním, že na každý další pozemní či raketový útok odpoví zastavením dodávek vody, elektrické energie a potravin a dokonalou blokádou na zemi i na moři, dokud nepoučitelní strůjci útoku nebudou zatčeni a vydáni k potrestání. A to bez ohledu na povyk o humanitární krizi, který by se nepochybně zvedl, ačkoli si ji sami přivolali.
Kdo tedy bude v Gaze vládnout, bude-li Hamás odstaven od moci? V úvahu přichází nejspíše Palestinská samospráva (Abbásův Fatáh), případně dočasné svěření Gazy do správy Egyptu, který zde již jednou vládl v letech 1947 až 1949, ačkoli je dost nejisté, zda by o to měl zájem. Dokud však budou palestinské učebnice už od první třídy infikovat děti nenávistí ke všemu židovskému, mír zde nikdy nebude.
