Platíme za věci, které neexistují. A vůbec nám to nevadí

Před pár lety mi kamarád řekl, že si koupil virtuální nůž v Counter-Strike 2 za čtyři tisíce korun. V tu chvíli jsem měl pocit, že se zbláznil. „Takže ty sis koupil obrázek nože, který nemůžeš držet v ruce?“ zeptal jsem se. Jen se usmál a odpověděl, že ten nůž má „skvělý pattern“ a na serveru mu ho všichni závidí. Tenkrát jsem to nechápal. Dnes už trochu ano.

Virtuální předměty, digitální oblečení nebo prémiové avatary se staly běžnou součástí našich životů. Nejsou to jen hry , ale platíme za filtry na Instagramu, za emoji v v komentářích nebo za speciální pozadí při hovorech. Každý z nás už někdy utratil peníze za něco, co fyzicky neexistuje. Jen jsme si toho nevšimli. A přesto nám to dává smysl.

Když si někdo koupí značkové boty, často to není kvůli pohodlí, ale kvůli pocitu. V digitálním světě to funguje vlastně stejně. Jen ty boty už nejsou z kůže, ale jen a pouze z pixelů.

Virtuální ekonomiky se za poslední roky proměnily v obrovský trh. Například v populrání hře Fortnite se každý den protočí miliony dolarů za obleky postav a taneční emote. V Counter Strike 2 má některý skin hodnotu jako ojeté auto. A i mobilní hry nebo metaverza jako Roblox či Decentraland prodávají věci, které nikdo nikdy neuvidí mimo obrazovku.

Jenže hodnota není o materiálu. Je o vnímání. Pokud má pro nás něco význam, existuje. Ne na dotek, ale v hlavě.

Digitální svět nám umožňuje být kýmkoliv. V reálném životě těžko změníme svůj vzhled, status nebo prostředí. Ve virtuálním to uděláme za pár kliknutí. A právě proto lidé utrácí. Ne za věci, ale za pocit či za výraz individuality, za způsob, jak se ukázat ostatním.

Když má někdo vzácný skin nebo animaci, v komunitě to okamžitě znamená uznání. Je to jako drahé hodinky, které nikdo nepotřebuje k měření času, ale všichni poznají, že stojí majlant.

Psychologie je jednoduchá, čím vzácnější, tím cennější. A čím více lidí to vidí, tím víc to chceme. Herní studia to vědí a postavila kolem toho celý systém, omezené edice, sezónní nabídky, časové akce. Není to náhoda, je to ekonomie emocí.

Na první pohled jsou to jen digitální předměty. Ale v pozadí funguje reálná ekonomika.

Skiny se obchodují na platformách jako Steam Market, někde vznikají celé komunity traderů. Některé předměty se chovají jako investice, protože jejich hodnota roste s časem, podle poptávky nebo omezeného množství. Lidé sledují grafy, odhady, trendy. To už není hraní. To je trh, který se tváří jako zábava.

A když se nad tím zamyslíme, liší se to vůbec od světa sběratelů? Lidé platí miliony za poštovní známky, které leží ve vitríně. Nebo za NFT obrázky, které si může kdokoliv zkopírovat. Rozdíl je jen v tom, že ve hrách se s tím dá „žít“ a rovnou to ukazovat, používat, soutěžit.

Virtuální ekonomika ale má i své stinné stránky. Když je pocit odměny silný, vzniká závislost. Mikrotransakce a lootboxy často připomínají hazard. Klikneš, nevíte, co dostanete, ale mozek to miluje. Některé země už kvůli tomu zavedly regulace, jiné to teprve řeší. Ale stejně jako se svět naučil žít s reklamami nebo sociálními sítěmi, naučí se i s digitálním vlastnictvím. Jen to chvíli potrvá.

Když se dnes podívám na ten nůž, který si tehdy koupil můj kamarád, už mi to nepřijde absurdní.

Nůž s ice patternem, který má na obrazovce, mu dává pocit výjimečnosti. A to je hodnota, kterou nelze vyčíslit v korunách.

Virtuální svět nám nabízí něco, co ten reálný neumí. Možnost vytvořit si vlastní identitu, bez omezení a pravidel. A i když ty předměty neexistují, pocity, které vyvolávají, jsou skutečné.

Možná jsme prostě jen změnili to, čemu říkáme „vlastnit“. Dřív jsme kupovali hmotné věci, dnes kupujeme emoce. A možná je to úplně v pořádku.

Jak na to nahlížíte právě Vy?