Článek
Už se není na co vymlouvat
Dnes je investování dostupnější než kdykoliv dřív. I člověk s mediánovou mzdou nebo pod ní může začít – není potřeba milion na účtu, stačí 500 nebo 1000 korun měsíčně.
Nemáte na vlastní nemovitost, sbírku nebo start-up? Proto existují podílové fondy.
Nemáte na unci zlata? Proto existují zlaté účty, kde postupně kupujete i nižší gramáže.
Nemáte kapitál na celé akcie nebo dluhopisy? Broker v mobilu vám dnes umožní držet i jejich zlomky.
Nemusíte kupovat celek a nepotřebujete velký kapitál. Výnos je výnos. Kde jsou tedy problémy?
Nedostatek finančních rezerv
Investovat by měl člověk jen peníze, které dlouhodobě nepotřebuje – a až tehdy, když má vybudovanou rezervu.
Obecně se doporučuje minimálně 3 měsíce výdajů (lépe 6–12 měsíců). Pokud vezmeme mediánovou mzdu a čistý příjem se základní slevou na poplatníka, vychází:
- tři měsíce rezervy ≈ 100 000 Kč,
- rok rezervy ≈ 400 000 Kč.
A tohle na účtu nemá víc než polovina lidí v ČR.
Otázka je pak jednoduchá: když někdo investuje stovky nebo tisíce měsíčně bez rezervy, nebude stejně dřív nebo později nucen sáhnout do portfolia?
Nedostatečná možnost diverzifikace a strategií
S nízkou částkou vyvstává jednoduchá otázka: kam s ní?Do akcií, dluhopisů, nebo zlata?
Jenže i tam by měla existovat diverzifikace v rámci aktiv:
- Akcie → v praxi většina končí ve fondu typu S&P 500, který je ale dnes hlavně o „big six“ technologických firmách.
- Dluhopisy → běžný investor sáhne po amerických státních, protože jiné nejsou tak snadno dostupné.
- Zlato → když částka nestačí ani na gram, těžko se průměruje cena při výkyvech.
Výsledek? Investor s malou částkou má pocit diverzifikace, ale reálně je stále koncentrovaný na minimum aktiv – a nemá možnost využívat strategie typu přikupování při propadech.
Moje inflace není oficiální inflace
Malý investor většinou spadá do skupiny, kde růst fixních výdajů je nejvyšší (pronájem, energie apod.)
Na papíře to může vypadat optimisticky – ETF udělá 7 %, oficiální inflace je 5 % – takže to vypadá, že jsem 2 % v plusu. Jenže tahle matematika nevidí celek.
Pokud vydělám cca 400 000 Kč za rok a moje skutečná inflace je 15 %, ztrácím 60 000 Kč ročně.
A i když pravidelně investuju 1 000 Kč měsíčně (12 000 Kč za rok), pořád jsem hluboko v mínusu.
Abych takovou ztrátu dohnal, musel bych čekat z úroků desítky let. I s jistinou a úroky by to trvalo roky – jenže inflace mezitím běží dál.
To je hlavní rozdíl: velcí investoři mají často inflaci pod oficiální metrikou. Malí investoři ji mají naopak nad ní.
Poplatky a práva
Malý investor má vyšší relativní náklady a zároveň menší práva než velcí hráči.
- Poplatky: když kupujete zlato po gramech, zaplatíte vysoké premium oproti spotové ceně. U ETF nebo fondů i zdánlivě nízký poplatek 1 % může při malých částkách převážit výnos.
- Likvidita a přirážky: u zlomkových akcií se marže schovává ve spreadu (rozdíl mezi nákupem a prodejem). Často tak platíte víc, než si myslíte.
- Práva: velký investor má možnost hlasovat, tlačit na management nebo vyjednat si lepší podmínky. Malý investor jen „kliká v aplikaci“ a přijímá, co je na stole. Nemá žádný reálný vliv.
Výsledek? Malý investor sice formálně hraje stejnou hru jako velcí, ale prakticky je jen pasažér, který platí víc a rozhoduje míň.
Shrnutí
Když dva dělají totéž, není to totéž.
Vesnický fotbal taky není první liga – natož Liga mistrů. Je to hobby, ne profesionální sport.
A podobně je to s investováním:
- Bez rezervy riskujete, že budete muset peníze stejně vybrat.
- Bez diverzifikace hrajete jen na omezeném hřišti.
- Vaše inflace je často vyšší než ta oficiální, takže i „kladný výnos“ je reálně ztráta.
- Poplatky a menší práva vás staví do role diváka, ne hráče.
Investovat může každý. Ale cesta k bohatství od pětistovky měsíčně je spíš iluze než strategie.
