Markéta Vondroušová si ukončila kariéru

Kauza Markéty Vondroušové vyvolala logickou otázku: jak je možné, že sportovec může dostat čtyři roky za neodevzdaný vzorek, zatímco jiný za pozitivní test někdy dostane méně? Na první pohled to vypadá nelogicky. Jenže antidopingový systém na tom stojí záměrně.

Když se řekne dopingová kauza, většina lidí si automaticky představí pozitivní test. Zakázaná látka v krvi nebo moči, potvrzený nález, trest. U Markéty Vondroušové ale podle dostupných informací nejde o případ, kdy by jí byla nalezena zakázaná látka. Jádrem kauzy je něco jiného: odmítnutí / neodevzdání vzorku při antidopingové kontrole.

Podle ITIA, tedy International Tennis Integrity Agency, Vondroušová neposkytla vzorek při mimosoutěžní kontrole u sebe doma dne 3. prosince 2025 kolem 20:00. Nezávislý tribunál následně rozhodl, že pro odmítnutí nebylo „přesvědčivé ospravedlnění“, a udělil jí čtyřletý zákaz činnosti, který má skončit 21. června 2030.

A tady přichází otázka, která mnoha lidem vrtá hlavou: proč je odmítnutí testu bráno tak tvrdě, někdy dokonce tvrději než samotný pozitivní nález?

Antidoping není jen o tom, že sportovec někdy odevzdá vzorek. Celý systém stojí na tom, že kontroly mohou přijít nečekaně — v soutěži i mimo soutěž. Právě nečekanost je hlavní zbraň proti dopingu.

Kdyby platilo, že odmítnutí testu je mírnější prohřešek než pozitivní nález, vznikla by obrovská díra v systému. Sportovec, který by věděl nebo tušil, že má v těle problémovou látku, by mohl prostě říct: „Dnes ne.“ A místo rizika pozitivního testu by si odnesl menší trest.

Proto ITIA u případu Vondroušové výslovně uvedla, že výchozí bod trestu za odmítnutí testu musí být stejný jako u pozitivního testu. Důvod je jednoduchý: aby se nikomu nevyplatilo odmítnout kontrolu a tím se vyhnout horším následkům.

Lidsky řečeno: pozitivní test je důkaz. Odmítnutý test je zničená možnost důkaz získat.

Tady je největší zdroj zmatení. Lidé si často myslí, že pozitivní dopingový test = automaticky čtyři roky. Jenže tak jednoduché to není.

Podle tenisových antidopingových pravidel může být za pozitivní nález čtyřletý trest hlavně tehdy, pokud jde o úmyslné porušení pravidel nebo o závažnější typ látky či metody. Pokud se ale neprokáže úmysl, základní trest může být dva roky.

A pak jsou případy, kdy může být trest ještě nižší: například u některých specifických látek, kontaminovaných doplňků nebo situací, kdy sportovec prokáže, že nenese významnou vinu či nedbalost. Pravidla umožňují u takových případů trest snížit až na rozmezí od napomenutí po dva roky.

Dokonce existuje zvláštní kategorie tzv. „substances of abuse“, tedy látek spojených spíš se zneužíváním mimo sportovní výkon. Pokud sportovec prokáže, že užití proběhlo mimo soutěž a nesouviselo se zlepšením výkonu, trest může být podle pravidel tři měsíce, případně po léčebném programu jen jeden měsíc.

To je důvod, proč veřejnost někdy vidí zdánlivý paradox:

Jeden sportovec má pozitivní test a dostane pár měsíců.
Jiný neodevzdá vzorek a dostane čtyři roky.

Jenže pravidla se nedívají jen na výsledek testu. Dívají se i na úmysl, typ látky, okolnosti, míru viny, kontaminaci, spolupráci a možnost vysvětlení.

U odmítnutí vzorku je problém v tom, že se už nedá zjistit, co by test v tu chvíli ukázal.

Odmítnutí testu je v antidopingových pravidlech samostatné porušení. Tenisový antidopingový program říká, že hráč poruší pravidla, pokud se vyhýbá odběru, odmítne ho nebo neposkytne vzorek bez přesvědčivého důvodu po výzvě oprávněné osoby.

Za takové porušení je u prvního provinění základní trest čtyři roky. Existují výjimky: pokud hráč prokáže, že nešlo o úmyslné jednání, může trest klesnout na dva roky; u mimořádných okolností může být trest mezi dvěma a čtyřmi roky.

Jenže to důležité slovo je prokáže. Nestačí říct, že situace byla nepříjemná, stresující nebo matoucí. Sportovec musí přesvědčit tribunál, že měl skutečně silný důvod test neposkytnout.

Vondroušová podle ITIA argumentovala stresem, špatným psychickým stavem a obavami o bezpečnost. Tribunál to posuzoval, ale dospěl k závěru, že tyto okolnosti nepředstavovaly dostatečné ospravedlnění odmítnutí kontroly.

Tohle je potřeba říct jasně: čtyřletý trest za odmítnutí testu automaticky neznamená, že sportovec dopoval.

Vondroušová podle Reuters tvrdí, že nikdy neměla pozitivní test, a uváděla také, že test provedený tři dny po incidentu byl negativní.

Jenže z pohledu pravidel to nemusí stačit. Negativní test o několik dní později neodpovídá na otázku, co by ukázal test v konkrétní moment, kdy byla kontrola požadována. Některé látky mohou z těla mizet rychle. Některé metody se dokazují obtížně. A hlavně: systém nechce otevřít cestu k taktice „odmítnu dnes, otestujte mě jindy“.

Proto je antidoping v tomto krutý až matematicky: když kontrola přijde, sportovec musí spolupracovat.

Protože antidopingový systém by se bez této přísnosti rozpadl.

Kdyby odmítnutí testu znamenalo jen symbolický trest, vznikla by jednoduchá úniková cesta. Sportovec, který je čistý, by test podstoupil. Sportovec, který má problém, by mohl odmítnout a doufat v menší trest. To by z odmítnutí udělalo výhodnější variantu než pozitivní nález.

Pravidla proto fungují opačně: odmítnutí musí být minimálně stejně nebezpečné jako pozitivní test. Jinak by systém motivoval sportovce k maření kontroly.

Je to podobné jako u policejní dechové zkoušky. Když řidič odmítne fouknout, neznamená to automaticky, že byl opilý. Ale právo to trestá tvrdě, protože jinak by odmítnutí bylo nejlepší strategií pro ty, kteří mají co skrývat.

Případ Vondroušové je lidsky těžký. Zvlášť pokud do něj vstupuje psychický stav, strach, večerní kontrola doma a otázka bezpečnosti. To všechno jsou okolnosti, které veřejnost přirozeně řeší.

Ale antidopingová pravidla jsou nastavena tak, aby chránila celý systém, ne aby zpětně hádala, co by test ukázal. A právě proto může odmítnutí vzorku skončit tvrdším trestem než některé pozitivní nálezy.

Ne proto, že by neodevzdání vzorku bylo „horší doping“ než doping samotný.

Ale proto, že bez povinnosti vzorek odevzdat by nebylo možné doping spolehlivě odhalovat vůbec.

A to je jádro celé kauzy: nejde o pozitivní test. Jde o důvěru v kontrolní systém. A ten říká: když přijde kontrola, odmítnutí je samo o sobě jeden z nejzávažnějších prohřešků.