Ázerbájdžán aneb „Sovětské Turecko“

Ázerbájdžán je jednou ze zakavkazských republik vzniklých po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Počet obyvatel této muslimské země se pohybuje okolo deseti milionů. Téměř dokonalá podobnost ázerbájdžánského jazyka s turečtinou a stejný náboženský pohled na svět dal základ těsné vzájemné spolupráci s Tureckem, která je vidět na každém kroku. Tam, kde visí vlajka Ázerbájdžánu, visí zároveň vlajka turecká. Navíc jsou si podobné.

Současný Ázerbájdžán připomene věci a situace, na které jsme již dávno zapomněli jako třeba prodej cigaret po jednotlivých kusech, kouření téměř všude, ne/používání bezpečnostních pásů v autech, uvolňování míst v MHD ženám a starším, svícení auta podle uvážení řidiče a podobně. Autobusy zastaví kdykoliv a kdekoli, byť by to bylo dvacet metrů před zastávkou.

I když už není moc poznat, že Ázerbájdžán vzešel ze Sovětského svazu, jisté zvyklosti se udržely. Portréty Lenina, Stalina, Marxe a dalších už dnes nalezneme zřídkakdy, jejich místa však obsadily všudypřítomné plakáty a sochy prezidenta Hejdara Alijeva, otce současného prezidenta Ilhama Alijeva. Místo vlajky SSSR a komunistické strany vlají vlajky Ázerbájdžánu a Turecka. Slogany o věčné slávě Komunistické strany Sovětského svazu byly vyměněny za burcující hesla o ázerbájdžánském Karabachu.

Éru Sovětského svazu také připomínají auta z té doby: různé žigulíky, volhy a nivy. I když jsou postupně vytlačovány ojetými auty německých, japonských a korejských značek. Viditelně se na místním trhu také prosazují nová čínská auta v Evropě neznámých značek. Mimochodem, litr obyčejného benzínu vyjde v zemi oplývající ropou na dvanáct korun!

Bulváry v Baku

Baku je hlavní město jako jiné metropole. Má své historické centrum İçəri Şəhər s hradbami a klikatými úzkými uličkami. Kolem něj stojí nové moderní budovy ze skla a železobetonu. Mezi tím vším jsou pěší zóny, parky, restaurace a spousta lidí. Město nejvíce ožívá pozdě odpoledne, kdy se vedro mění na teplý večer. V Baku jsou i široké bulváry plné aut, příjezdová cesta od severu má až sedm pruhů oběma směry.

Po Baku se dá chodit celé dny a stále objevovat historická místa, opravené domy, galerie, ale i periferie uvízlé v sovětské minulosti. Lze si projít i trať Formule1, v kterou se jednou ročně promění běžné ulice a třídy v Baku. Minimálně na týden se změní chod města, protože závodní monoposty obsadí hlavní bulváry.

Na každém kroku na bezpečnost dohlíží všudypřítomná policie. Kontroluje vstup do metra, kde si každý cestující musí nechat zkontrolovat tašku, batoh, kufr či jiná zavazadla rentgenem. Jestli však má někdo něco nebezpečného v kapse, policie neřeší. Strážníci hlídkují na každém nástupišti metra a v každém vlaku.

Jako když se vaří puding

Jiný je život za městem. Baku sice leží na břehu Kaspického moře, ale ve městě není žádná možnost koupání, jezdí se do blízkých vesnic. Pláže nejsou dokonale čisté, ale nabízí žádané ochlazení. Jejich návštěvníci tak jako všude ve světě nosí velké tašky se slunečníkem, nafukovacím kruhem a hromadou pití.

Pár kilometrů za Baku začíná poušť a v ní jsou bahenní sopky. I když se o nich zmiňuje každý knižní nebo internetový průvodce, k sopkám jezdí jen soukromá taxi. Z nejbližší vesnice Gobustan k nim vede asi pětikilometrová cesta pískem, horkem a větrem, prostě pouští. V Gobustanu stačí vystoupit z autobusu a nabídky na výlet autem se jen hrnou. Vlastně není třeba jezdit až do Gobustanu. Řidič autobusu zajistí přes mobil nějakému svému známému kšeft: zastaví autobus u jeho domu a přesvědčí cestující, že takto je to nejlepší. To se stalo i nám. Taxikář byl milý, znalý a trpělivý. Sopky jsou úchvatné, z bahenní kaluže každou chvíli vytryskne bublina. Někdy větší, někdy menší. Je to jako když se vaří puding.

Probublávání způsobuje plyn a ropa tepající všude pod zemí. Při pohledu na četná těžební pole pak každého napadne, že musí stačit zapíchnout do země trubku s kohoutkem, a bohatství je zajištěno. S tím se pojí i množství památníků ohně, z nichž některé byly vybudovány už před stovkami let, jiné jsou nové.

Nejvýš a nejníž

Nedílnou součást Ázerbájdžánu tvoří také Kavkaz – nejvyšší a největší evropské hory. Stát se ohledně nadmořské výšky pyšní dvěma extrémy. Baku je se svou nadmořskou výškou -28 m nejníže položené hlavní město na světě, zatímco v horách se ukrývá nejvýše položená vesnice v Evropě s kótou 2 308 m n. m. Jmenuje Xinaliq a její obyvatelé si po staletí udržují vlastní unikátní jazyk, jímž nikdo jiný na světě nemluví. Cesta z nejbližšího města Quba vede skrz hluboké kaňony s ostrými zatáčkami i přes hřebeny hor s nádhernými výhledy. Kaňoňy jsou tak hluboké a hory tak vysoké, že se nevejdou do objektivu foťáku. Silnice je chatrná, dosti rozbitá a jakákoliv svodidla nebo něco podobného na ní prakticky neexistují. I tak tudy místní řidiči jezdí bez zábran, asi cestu dokonale znají. Nutno však podotknout, že trocha adrenalinu za to stojí.

Vesnice si stále žije svým zemědělským životem. Je otázkou, nakolik ji změní nedávný zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO. Zatím je tady pár usedlostí, které nabízejí ubytovaní, vesměs v soukromí.

Xinaliq muže být v budoucnu i dobrým výchozím bodem pro túry v okolí. Začínají se zde budovat značené turistické cesty, zřejmě první v celém Ázerbájdžánu. Kopce jsou tu vysoké, ale nikoliv nebezpečně prudké. Cesty vedou často po vrstevnicích do vedlejších vesnic.

Válečné ozvěny

Ázerbájdžánem v minulosti vedla jedna z cest Hedvábné stezky. Nejvíce je to vidět ve městě Šeki. Jeho stará část si zachovala stavby i ducha z dob tehdejší slávy. Typický hostinec pro obchodníky, zvaný karavanseráj, i nejrůznější domy v okolí vypadají, jako by se na místě zastavil čas. Výhledy na hory, mešity, chánův palác i pevnosti vytváří jedinečnou atmosféru celého městečka.

Islámská víra není v Ázerbájdžánu tak dogmatická, alespoň na první pohled. Minimum žen chodí úplně zahaleno, většinou jsou oblečeny evropsky. V zemi prosperují vinařství, vyrábí se koňaky, vaří se pivo. Alkohol se dá koupit v každé prodejně. A svolávání k modlitbám muezzinem není téměř slyšet. Na druhou stranu je cítit respekt k ženám. V maršrtutkách (místních minibusech) je zasedací pořádek organizován tak, aby žena neseděla vedla cizího muže. I kdyby se měla přerovnat polovina autobusu.

Dlouhodobý konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach není na životě v Ázerbájdžánu viditelný. Četnost vojáků a vojenské techniky na ulicích je stejná jako v jiných zemích bez války. Snad jen všudypřítomné billboardy s nápisy „Karabach je Ázerbájdžán!“ připomínají letitý problém. I v oficiálních textech jsou Arméni popisování jako velcí nepřátelé. Typickým příkladem je Památník genocidy ve městě Quba. Ten připomíná tragédii v roce 1918. Tehdy Arméni vyvraždili v okolí města 16 tisíc Azerů.

Do památníku je vstup zdarma, ale až po předložení pasů a zaevidování. Pak následuje prohlídka s průvodcem, který náležitě vylíčí, kdo je oběť a kdo je zlý – ve výkladu však chybí zasazení do historického kontextu. Tehdy probíhalo období četných mezietnických sporů a střetů v celém kavkazském regionu, národy proti sobě často bojovaly a půl roku po zmiňovaném masakru Azerové vyvraždili 10 tisíc Arménů. To je však tabu a nesmí být zmiňováno.

Země k přemýšlení o sobě

Kdo by si chtěl připomenout dobu minulou a zároveň si uvědomit, kam se posunula naše země, měl by Ázerbájdžán navštívit. Poznat tvrdý život na Kavkaze a současně se velikostí a krásou tohoto horského masívu nechat ohromit. Objevit zdejší zajímavé moderní stavby, nové vlaky, levné ceny, fungující infrastrukturu i kavkazské svérázné vesnice.

Ázerbájdžán není mezi cestovateli a turisty cílem číslo jedna. Přesto, anebo právě proto stojí za návštěvu. Nabízí spoustu zážitků a podnětů k zamyšlení o životních prioritách.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%81zerb%C3%A1jd%C5%BE%C3%A1n

Všechny fotky jsou od autora