Gruzie - země mezi horami a mořem

Při zadaní hesla Gruzie do internetového vyhledávače vyskočí tisíce reakcí. Všechny se dají rozdělit do dvou základních skupin: o válkách o separatistické území (Abcházie a Jižní Osetie) s Ruskem. Druhá skupina reakcí vyhledávače jsou cestovatelské postřehy o vlídnosti místních lidí, přírodních krásách, památkách a horách této kavkazské republiky.

Před naší cestou v roce 2019 dotazy našeho okolí na bezpečnost byly časté a oprávněné. V roce 2008 zažila Gruzie letní válku s Ruskem o Jižní Osetii. Válečný konflikt je nyní tzv. zamrzlý. Nikdo nevyhrál. Jižní Osetie se postupně dostává víc a víc do područí Ruska. V Jižní Osetii se platí ruskými rubly, fungují tam ruské mobilní sítě, k cestování místní mohou používat ruské pasy. Čas od času si Rusko s Gruzií vzájemně vyhlásí různá embarga na dovoz nějakého zboží. Čas od času si zavřou přímá spojení: silniční přechod na Kavkaze nebo letecké spojení, jako letos v létě.

Pro běžné turisty, pokud nejedou do problémových oblastí, je Gruzie bezpečná země. Dá se říci, že i více než ČR. Za celou dobu jsme nezažili situaci, kdy bychom se cítili nebezpečně, či jinak nepohodlně.

GORI

Jako vstupní a seznamovací destinaci jsme si zvolili město Gori, šesté největší město Gruzie, mající nyní 50 tisíc obyvatel. Gori je známe jako rodiště J.V. Stalina a místní jsou na něj zřejmě patřičně hrdí. Ve městě je stále Stalinova třída, Stalinův park, Stalinův rodný dům. Muzeum Josifa Džugašviliho – Stalina je stále v oslavném duchu z dob vrcholného komunismu. Podle internetu by měla být v muzeu i expozice ukazující stinné stránky vlád Stalina – gulagy, hladomor, KGB apod. Ale žádné připomínky těchto zvěrstev jsme nenašli.

Město Gori se v roce 2008 ocitlo v centru pozornosti celého světa, když v létě ruská a jihoosetinská armáda obsadila město. Po pár týdnech se stáhly zpět na historické území Jižní Osetie. Dnes ve městě nenajdete žádné připomínky tohoto válečného dramatu a ruštinu ke komunikaci s místními lze běžně používat. Často se nám stávalo, že bylo na místních vidět, jak by nám rádi pomohli, ale že ruštinu dlouho nepoužívali. Ti mladší rusky už skoro nemluví, ale ani angličtina není jejich silná stránka.

Asi 10 km od Gori se nachází skalní pevnost a současně jeskynní město Uplisciche. Skalní plošina byla lidmi osídlena již v době bronzové. Skalní město bylo založeno v 6.století př. n. l. a rozrostlo se na obchodní centrum na hedvábné stezce s asi pěti tisíci obyvateli. Jako kulturní památka bylo roku 1993 navrženo na seznam světového dědictví UNESCO.

TBILISI

Hlavní gruzínské město Tbilisi je na rozdíl od ospalého provinčního Gori úplně jiný svět. Svět živý, veselý, bohatší, multikulturní, velkoměstský. Žije zde asi 1,4 mil obyvatel, což je asi 40 % obyvatel celé Gruzie.

V Tbilisi jsou místa a čtvrtě moderní, židovské, pravoslavné, běžné i chátrající. Bohaté i chudé. Vše vytváří zajímavou směs. Městem protéká řeka Mtkvari. Na pravém břehu řeky, nad starým městem, leží ruiny pevnosti Narikala ze 3. století. Nad tímto opevněním stojí monumentální socha Kartlis Deda (česky Matka Gruzie). Pod ní se rozprostírá 128 ha velká botanická zahrada, která byla zřízena roku 1845 na prostranství parku pevnosti. Na druhém břehu dominuje budova filharmonie, která vypadá jako dva průduchy ventilace. Oba břehy jsou spojeny Mírovou lávkou, kterou místní pro svůj tvar přezdívají „Menstruační vložka“.

Od řeky na kopce nad městem jezdí tři lanovky. Některé jsou visuté, některé kabinkové, moderní nebo historické. Každopádně všechny nabízejí krásné výhledy na město.

Centrum města je svým způsobem stejné jako každé jiné město. V Tbilisi jsou na každém rohu restaurace se zahrádkami, kavárny, obchody s neony světových značek od McDonald ´s, přes H+M po „našeho“ Baťu. A skoro všechna světová loga jsou téměř vždy převedena do gruzínštiny. To musí být pro grafiky výzva, protože gruzínské písmo je originální a těžko naučitelné. Po třech týdnech intenzivního potkávání a pokusu o používání gruzínštiny, jsme si byli jisti třetinou abecedy. U druhé třetiny jsme museli hodně přemýšlet, co je to za písmeno. Na zbývající písmenka jsme si již brali pomoc z internetu.

KAZBEG

Stará vojenská cesta je název pro silnici, která vede přes Kavkaz z Gruzie do Ruska. Levou zatáčku střídá pravá zatáčka, většinou otočky o 180°, prudké stráně, minimum svodidel, spousta kamionů (občas odstavených a porouchaných) a přejezd sedla ve výšce 2.395 metrů nad mořem. Mezi sedlem a hranici s Ruskem je městečko Stepancminda, které leží v nadmořské výšce 1750 m, v údolí řeky Těrek na úpatí ledovce nedaleko hory Kazbek ve Velkém Kavkazu. Stepancminda (dříve Kazbegi) je centrem okresu Kazbegi a nachází se zde administrativní, kulturní, vzdělávací a zdravotnická zařízení.

Stepancminda je výchozím bodem pro horské výšlapy. Nad městem se tyčí chrám Gergeti Sameba (česky Kostel Nejsvětější trojice v Gergeti). Je to komplex gruzínsko-pravoslavných kostelů ze 14. století na malé náhorní plošině poblíž městečka Stepancminda. S horozeleckou výbavou se lze dostat až na třetí nejvyšší gruzínskou horu Kazbegi - 5.047 m.n.m.

Zdejší hory dovedou být zákeřné a zrádné, ale my měli štěstí na ukázkové počasí. Postupně jsme stoupali po cestě ke Kazbegi. Po zdolání mety 2.700 m.n.m jsme usoudili, že nemáme dostatek jídla, pití a sil a raději jsme se vrátili do městečka. Cestou tam i zpět jsme potkali spoustu turistů. Zhruba třetina z nich byli Češi, a hodně bylo Poláků.

BORDŽOMI

Malé lázeňské městečko ležící uprostřed Gruzie, zná celá země, a i velká část okolních zemí. Místní voda Bordžomi se prodává všude. Před sankcemi byla oblíbená i v Rusku. První lázně zde fungovaly již v 1. století n.l.. Znovu je obnovila ruská armáda v roce 1810 při návratu z války s Tureckem. V roce 1896 byla zprovozněna stáčírna a od roku 1900 začala exportovat.

Lázně s 16 tisíci obyvateli leží v nadmořské výšce 800 m a nabízejí léčivé minerální vody i osvěžující horské ovzduší Malého Kavkazu.

BATUMI

Gruzie nabízí turistům nejen hory, ale i moře, Černé moře. Na jihu pobřeží u hranic s Tureckem je třetí největší město Batumi. Batumi je zároveň hlavním městem gruzínské autonomní republiky Adžarije, které si svou autonomii získala diplomatickými a politickými jednáními v 90. letech minulého století.

Pokud Tbilisi je jiný svět než zbytek Gruzie, tak Batumi je další extrém. Ve městě se staví spousta domů, hotelů, bytových komplexů a architekti a investoři se nebojí experimentů. Staví se zde domy, které by se uplatnily například v bohaté Dubaji či jinde. Na druhou stranu čím dále od moře, tím méně luxusu. Autobusové nádraží má již běžnou gruzínskou úroveň.

Batumi leží podél pláže, nebo pláže leží podél města? Není to důležité, protože míst ke koupaní je dostatek. Pokud je příznivé počasí. V Batumi často prší nebo je alespoň pod mrakem. Kamínky na pláži jsou ostré, se zákeřnými vlnami, které nejsou skoro vidět, zato dobře podráží nohy.

Maršrutky jsou fenoménem nejen Gruzie a zemí bývalého SSSR. Je to systém dopravy po městě a i mezi městy. Dodávky typu transit jsou přestavěny na malé autobusy a ty zajišťují přepravu lidí. Platí se hotově u řidiče, v rámci MHD jednotnou taxou, mezi městy proměnlivě na ujeté vzdálenosti.

V Batumi je městská doprava kombinovaná. Někde jezdí maršrutky, někde autobusy městského podniku, do kterých je potřeba mít předplacenou speciální kartu. A tady se nám stal zážitek s milým koncem.

Nastoupili jsme do autobusu, aby nás dovezl do centra Batumi. Chtěl jsem zaplatit u řidiče. Ten nás odkázal na karty, nechtěl peníze. Nakonec nám pokynul, ať si jdeme sednout. Za chvíli do autobusu, mimochodem poměrně moderního a pohodlného, nastoupily revizorky. Má žena začala panikařit, že nemáme jízdenky. Situaci zachránil bodrý muž, který seděl vedle řidiče a byl svědkem mé snahy zaplatit za jízdu. Vytáhl svou kartu, na značkovači ohlásil naše tři jízdenky a vše vysvětlil revizorkám. Naši snahu dát mu peníze odmítl s úsměvem a vystoupil.

Podobných situací, kdy místní byli k nám milí, jsme zažili po celé Gruzii hodně. Když jsme se ptali na cestu, zpravidla zapojili do diskuze i ostatní kolemjdoucí. Někteří se sice prali s ruštinou, protože ji už neuměli. Ale vždy se nám snažili pomoci.

V Gori se nám stalo, že samo od sebe zastavilo auto. Hodně letité, s volantem napravo. Těch jezdí v Gruzii asi 1/3 všech aut. Jsou to dovozy z Japonska, které jsou dnes už nemožné. V autě tři mladí lidé, které bych u nás nazvali výrostky. Zeptali se nás, kam jdeme. Když jsme jim řekli, že na kostel na kopci, nabídli nám, ať jedeme s ním. Když jsem se jim snažil zaplatit, odmítli. U kostela nám do ruštiny přetlumočil kostelník jejich odpověď: „Mezi přáteli se neplatí!“ Přáteli jsme byli asi 5 minut. Svezli nás i dolů. Pochopitelně zdarma, byli jsme přeci přátelé.

KUTAISI

Dovolenou jsme začali na letišti v Kutaisi a zde jsme ji i zakončili. Před cestou domů jsme si druhé největší gruzínské město prohlédli. Sice druhé, ale do počtu obyvatel pouze sedminové oproti počtu obyvatel v Tbilisi.

Nad městem ční katedrála Bagrati z 11. století Na konci 17. století byla poničena osmanským vojskem a od té doby začala chátrat. V roce 1994 byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 2017 byla vzhledem k probíhajícím ne zrovna šetrným rekonstrukčním pracím katedrála ze seznamu UNESCO vyňata.

Kousek za městem je další katerdála Gelati, která je stále zapsána na seznamu UNSECO. Ono v Gruzií je spousta kostelů a katedrál s hlubokou historií, někdy i tisíc let dlouhou. Ta síla historie je úchvatná, magická.

Samotné město je běžné město, kterým protéká velmi špinavá řeka Rioni. Na kraji města je zajímavá moderní budova, která byla postavena jako parlament. Taky se sem v roce 2012 přestěhoval. Od lednu 2019 se opět zasedání gruzínského parlamentu konají v Tbilisi. Okolí i samotný kutaisský parlament, který vypadá jako oko, najednou chátrá, zarůstá travou.

GRUZIE

Cestovaní po Gruzii je milé a příjemné. Tato země mezi horami a mořem má velkou šanci a potenciál stát se populární a atraktivní turistickou zemí. Zde si každý turista najde své. Vysoké hory, milé lidi, řeky, historii, teplé moře, křesťanství, nízké ceny, mezinárodní letecké spojení, cestování bez víz, poměrně dobrou infrastrukturu, dobré víno …..