Neexistující republika Podněstří

Nečekaná hraniční kontrola jako z dob SSSR: spousta závor, vojáci se samopaly, velitelé s velkými placatými čepicemi a všude znaky a vlajky připomínající sovětskou symboliku. O filmové kulisy se v žádném případě nejedná. Je to realita! Výše zmíněný turista právě narazil na hranici separatistické Podněsterské moldavské republiky.

Podněsterskou moldavskou republiku (PMR) vyhlásili 2.8.1990 poslanci z Podněstří včele s Igorem Smirnovem na moldavském území mezi řekou Dněstr a ukrajinskou hranicí. Na jaře 1992 přešel slovně-politický boj v otevřenou válku mezi moldavskou armádou na jedné straně a podněsterskými ozbrojenci podporovanými 14. ruskou armádou na straně druhé. Hned v létě 1992 byla válka přerušena a od té doby se (ne)vedou mírová jednání.

Podněsterská republika s více než půl milionem obyvatel se nyní tváří jako suverénní demokratická země, mající vlastní parlament, prezidenta, vládu s 13 ministry, peníze, armádu, několik politických stran, policii apod.

Podle podněsterských úřadů velký podíl na HDP země má průmysl, především zpracování oceli. Podle neoficiálních zdrojů je země živa z daňových a celních úniků, z korupce a prodeje zbraní, které na území Podněstří zůstaly po sovětské armádě.

Paradoxem celé situace je, že tuto samozvanou republiku nikdo neuznává (ani Rusko, přestože je tu asi 52 % Rusů a Ukrajinců) a ona neuznává moldavskou vládu v Kišiněvě. Ale při vstupu do Podněstří z ukrajinské strany se kontrolují moldavská víza, podněsterští občané k cestování si vyzvedávají moldavské pasy, fotbalová liga je společná, na exportním zboží z Podněstří je nápis Made in Moldova atd. Největší absurditou je už název republiky: Podněsterská moldavská.

Řadu turistů tato schizofrenie odrazuje, jiné přitahuje. Nás v roce 2005 přitahovala. Původně jsme měli se ženou v plánu jednodenní výlet do Podněstří a pak asi za dva dny jet přes Podněstří dál na Ukrajinu. V Kišiněvě jsme si našli autobus, který jel do podněsterského Tiraspolu. Řidič nám tvrdil, že by na hranicích neměly být problémy, že stačí jen registrace za pár drobných peněz. Dobře, jedeme. Na hranicích si nás hned vzali stranou a jeden z pohraničníků nás vyslýchal. Mimochodem na této hranici nikde nejsou moldavští vojáci či policisté, jen podněsterští.

Voják či policista nebo co to bylo, se nás ptal, kam jedeme, co tam chceme dělat a podobně. My jsme mu vše vysvětlili a on začal s tím, že budou problémy: „Pokud chcete jet do Podněstří, já vám musím ukončit moldavská víza a nevím, jak se dostanete zpět“. Když jsme se ho zeptali, jestli se to dá nějak jinak vyřešit, řekl si sprostě o úplatek 60 USD a že vše bude v pohodě. To se nám zdálo moc a on nechtěl slevit. Tak jsme se vrátili zpět do Moldávie.

Za dva dny jsme přijeli na hranice znova a již lépe připraveni a naladěni na problémy. Opět výslech, kam a proč jedeme. Opět nás překvapili: „No jo, ale my tady nemůžeme ukončit moldavská víza. Jestli chcete jen na Ukrajinu musíte na oficiální moldavsko-ukrajinský přechod (je asi 150 km daleko).“ Zeptali jsme se ho, jestli se to dá udělat nějak jinak. „Ano dá, ale na to vy nemáte peníze“, odpověděl pohraničník. Byli jsme tam známí z předchozí cesty. Chtěl 40 USD, ukecali jsme ho na 30 USD a zaplatili. Stvrzenku jsme nedostali, logicky. Ještě jsme se ho zeptali, jestli už teď nebudou problémy. „Vso v parjadke“, odpověděl. Když vso v parjadke, tak vše v pořádku.

Ještě než jsme opustili hraniční prostor, zažili jsme celní prohlídku jako z dob socialismu. Jeden z pohraničníků procházel autobus, ptal se lidí, co vezou a občas si prohlédl jejich zavazadla. I můj ruksak jej zajímal. Navrchu bylo špinavé prádlo, co jiného. Rusky se mě ptal, jestli mám „oružije“. Nevěděl jsme, co to znamená. Když pochopil, že nevím, o čem mluví, začal srozumitelněji „pistoljet“. Mé zděšení nad jeho dotazem pobavilo do té doby v klidu sedící spolucestující. Po mém hlasitém „ne“ vybouchl celý autobus smíchy, ale pohraničník s kamenným výrazem pokračoval v prohlídce.

Hranice jsme pak přejeli již v pohodě a v klidu dorazili do Tiraspolu. Pořád nám vrtalo hlavou, proč jsme nedostali potvrzení o registraci. Před nádražím jsme potkali řidiče autobusu z naší první neúspěšné mise. Řekli jsme mu o našem problému a on, že to není problém, že se stačí zaregistrovat na policii. Tam si s námi nevěděli rady a celý závěr našeho jednání byl: „Když jen projíždíte, nemusíte se registrovat.“ Nezdálo se nám to, ale nezbývalo nám nic jiného, než jet na podněstersko-ukrajinskou hranici.

Tam se pochopitelně začali shánět po registraci. Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale nešlo to. „Buď se vrátíte a tam se zaregistrujete a nebo zaplatíte pokutu 40 USD“. Pohraničník byl neoblomný a nedal se přesvědčit. Zaplatili jsme 40 USD a byli jsme rádi, že jsme z té bláznivé země pryč. Nedovedli jsme si představit, jak bychom řešili nějaké naše problémy, když podněsterská vláda není pro naši diplomacii partnerem.

V Podněstří nejsou na západní turisty s batohy na zádech zvyklí. Ač byl všední den, ulice byly nezvykle prázdné a my měli pořád pocit, že nás někdo pozoruje. Prodavačka v podnikové prodejně místní likérky Kvint měla zvláštní úsměv – lehce ironický až překvapený, nechápající.

Nevím, jestli bych tam chtěl žít. Na jedné straně všude uklizeno, obchody plné zboží s cenami o něco nižšími než u nás, benzín za necelých 10 Kč, krabička cigaret již od 2 Kč, moderní fotbalový stadion FC Šerif Tiraspol, za který by se nemusel stydět nejeden západní tým.

Na druhé straně totalitní systém tvářící se jako demokracie, komplikace při cestování do zahraničí včetně do Moldavie. Všude samé sochy a památníky - jednou Leninovi, podruhé padlým z války v roce 1992, jindy generálu Suvorovovi z 18. století a všude oslavné slogany doprovázené srpy a kladivy s rudými hvězdami.

My jsme přispěli během návštěvy Podněstří do státního – rodinného rozpočtu prezidenta Smirnova částkou 70 USD za tranzit dvou turistů. Později na internetu jsme se dočetli, že běžná taxa je 100 USD za osobu.

Psáno na základě vlastních zážitků z roku 2005, faktografická data čerpána z Wikipedie