Článek
Argumenty pro asistované umírání jsou ve své podstatě argumenty svobody jednotlivce. Lidé by měli mít právo zvolit si svůj způsob smrti, nezávisle na jejich biologické smrti. Přestože to má mnoho pro i proti.
Důvodem přijetí zákonu o eutanazii, asistované smrti, může být výrazem touhy lidí využít své svobody jednání. Jenomže zákon nesmí umožnit asistovanou smrt všem, kteří si myslí, že po určitém traumatu jejich život skončil. Zákon by měl umožnit asistovanou smrt pouze nevyléčitelným případům, kdy lidé trpí a nelze jim pomoci.
Složitou otázkou je, jakou podobu by měl mít režim asistovaného umírání. Nejde jen o to, aby se zajistily záruky proti zneužívání, i když je to přednostní věc. Nikdo nesmí být k asistované smrti donucen.
Kritici tvrdí, že žádný režim nikdy nedokáže plně ochránit lidi, kteří se chtějí zbavit života před těmi, kteří budou dědit, nebo dokonce před státem, který se snaží snížit náklady na zdravotní péči.
Někteří kritici tvrdí, že asistované umírání je něco, co nepatří do života; lidé nemohou rozhodovat o svém konci. Ale je-li toto základem odporu, pak je v zásadě připouštěn princip, že pokud existují případy, kdy by to mělo být někomu povoleno, problém nebude v principu, ale rozsahu.
Má to ale stát pod kontrolou? Věříme státu, že vše ohlídá tak, aby to byla skutečně volba člověka, a ne aby k tomu byl někdo dohnán? Stát musí dělat především vše pro to, aby pomohl lidem žít dobře, ať už prostřednictvím sociální podpory nebo paliativní péče.
V Belgii, Nizozemsku, ve Švýcarsku i jinde existují zákony o asistovaném umírání již dlouhá desetiletí.
Oregonský zákon vyžaduje, aby byl člověk nevyléčitelně nemocný a zbývalo mu méně než šest měsíců života. Přísná časová omezení znamenají, že lidé často umírají dříve, než mohou dostat smrtící lék.
To je přístup, který uplatňuje Irsko. Francouzský zákon o asistovaném umírání je také omezen na nevyléčitelně nemocné, přestože občanské shromáždění svolané prezidentem Emmanuelem Macronem podpořilo širší zákon pro ty, kteří nesnesitelně trpí nevyléčitelnou nemocí.
V USA ve státě Oregonu je asistovaná sebevražda legální. Oregon umožňuje pacientům, kteří trpí nevyléčitelnými nemocemi, požádat o lékařskou pomoc při ukončení svého života. Je to jediný stát v USA, kde je to povoleno.
Oregonský zákon dovoluje pouze nemocným v posledním stádiu choroby, zároveň duševně zdravým a dospělým, kteří jsou schopni si podat léky sami, aby požádali lékaře o život ukončující přípravek. Žádost musí jednou podat na papíře a dvakrát ji zopakovat ústně.
Asistovaná smrt má ještě jeden háček: mnoho lidí trpí nemocí, která není nevyléčitelná. Kde je ta mez, za kterou by se jít nemělo, a kdo určí, že člověk má nárok na asistovanou smrt jenom proto, že trpí nesnesitelnou bolestí a ztratil zájem o život? A to přestože je nemoc léčitelná?
Není to jen nedostatek odborné péče ve státech, kde odborníků je málo, jsou přetíženi a pacient o nich neví, nemá na ně peníze, nebo už nevěří žádné pomoci? Tady selhává systém státu, v těchto případech člověk musí mít nárok na léčení, i když na něj nemá peníze. Eutanazie by v těchto případech neměla být dovolena.
Pravda je taková, že v našem státě je problém sehnat zubaře, který odvede dobrý výkon za rozumnou cenu a je v dosahu oblasti, kde člověk bydlí. Natož specialistu na závažné smrtelné choroby. Stejně jako kvalifikovaného psychiatra, který řekne, a bude si jist, že určitá duševní porucha je nevyléčitelná a trpící člověk má právo ukončit svůj život. Kromě toho, konzilium, lékařská komise odborníků, nemusí být zcela nezávislá. Obvykle ji řídí profesor, k jehož názoru se může přiklonit většina, a to jenom kvůli jeho věhlasnosti.
Kanadský model, který umožňuje každému, aby sám určil, zda je jeho utrpení nesnesitelné, je do jisté míry spravedlivější. Dotyčný musí trpět závažným a nevyléčitelným zdravotním stavem a musí počkat 90 dní, než se rozhodne.
Pak je tu demence, která postihuje v průměru každého jedenáctého člověka staršího 65 let. Je možné, aby někdo v raném stádiu demence předem požádal o budoucí asistovanou smrt. Jeho přání, až přijde čas, by mělo převážit, protože se rozhodl vědomě, než se choroba rozvinula. Ale v případě pochybností je nejlepším pravidlem nepokračovat.
Tenhle problém „vyřešila“ Kanada tak, že odložila zákon o asistovaném umírání duševně nemocných do roku 2027. Tím přesunula problém na jiné, mladší, s jiným politickým názorem.
Nejužší definicí je základní lidské právo rozhodovat o svém životě. Všichni dospělí se zdravou myslí, kteří snášejí nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na uzdravení, by měli mít možnost zvolit si způsob smrti.
