Článek
Polygraf, detektor lži, sám o sobě nedokáže sdělit, zda sledovaná osoba lhala. Závěr musí učinit člověk na základě zjištěných údajů. Proto se testují jiné metody.
Zapomeňte na to, jak lidé reagují při lži. Můžou se tvářit nervózně, mohou být v naprostém klidu. Tělo lhářů, respektive pohyby jejich těl, údajně mohou prozradit lháře. Není tomu tak. Ani podrobné sdělení situace, kterou vypráví lhář, nemusí být pravda. Vždy záleží na tom, jestli si lhář přesně pamatuje, co říkal. Ten, kdo nelže, si obvykle většinu pamatuje, ale paměť je ošidná, může zapomenout detaily. Dobrý lhář nikdy.
Základem nového přístupu k detekci lži je to, co říkají vědci z Leugenlab (Lie Lab) na univerzitě v Amsterdamu ve spolupráci s výzkumníky z Maastrichtské univerzity a Tilburgské univerzity. Podle článku se „ďábel skrývá v detailech“.
Od 11. září 2001 byl bezpečnostní personál vyškolen, aby rozpoznal signály, že by někdo mohl lhát. Bruno Verschuere, docent forenzní psychologie, říká: „To je nesmysl, protože je to nemožný úkol. Lidé nejsou schopni vyhodnotit všechny tyto signály v krátkém čase, natož integrovat více signálů do přesného a pravdivého úsudku.“
Dále říká: „Jsme zvyklí věřit lidem, kteří vypadají nevinně. Koneckonců, vyplatí se automaticky věřit, že lidé jsou dobří. A lháři tohoto faktu využívají. Stávající verbální testy lži se snaží kombinovat mnoho různých signálů, včetně konzistence, přímosti a věrohodnosti. Tyto signály však ne vždy ukazují stejným směrem.“
Laboratoř Lie Lab nyní přišla s novým přístupem k detekci lži, při kterém lidé zakládají své úsudky pouze na jednom signálu. Jednoduché pravidlo, které se zaměřuje výhradně na úroveň detailů v příběhu vyprávěném lhářem.
„Je velmi neintuitivní jen poslouchat, co lidé říkají, a nevěnovat pozornost všem druhům dalších signálů, jako je to, jak přesvědčivě nebo emocionálně někdo sděluje svůj příběh,“ vysvětluje Verschuere. „Ale lidé, kteří říkají pravdu, mohou poskytnout bohatý popis, protože událost skutečně zažili, zatímco lháři sice mohou přijít s podrobnostmi, ale zvyšuje to riziko, že budou přistiženi.“
Odhalování lhářů
Aby vědci s jistotou věděli, zda někdo lhal nebo ne, provedli řadu laboratorních experimentů. Skupina studentů byla rozdělena na vinné a nevinné. Ti, kteří byli zařazeni do skupiny provinilců, byli instruováni, aby ukradli zkoušku ze skříňky. Ti z nevinné skupiny měli za úkol strávit půl hodiny v kampusu: Jít do knihovny, vypít kávu a zavolat kamarádovi.
Poté měli nevinní i viníci vypovědět, že v kampusu strávili půl hodiny. V devíti studiích bylo 1 445 lidí požádáno, aby ohodnotili přesnost upřímných a klamavých ručně psaných prohlášení, přepisů videí, videorozhovorů, nebo živých rozhovorů. Za standardních podmínek mohli účastníci použít všechny možné signály. Od pohledu do očí až po hledání nervózního chování nebo obzvláště emotivního příběhu. Aby posoudili, zda někdo lže.
V této situaci bylo obtížné rozlišit lži od pravdy a těžko se jim dařilo vystupovat nad úrovní pravděpodobnosti. Když byli instruováni, aby se spoléhali pouze na množství detailů (místo, osoba, čas, místo) v příběhu, byli důsledně schopni rozlišit lež od pravdy.
Studenti bakalářského studia z UVA a studenti magisterského studia z UVA a UM prováděli sběr dat, kontrolní experimenty a replikační studie pro výzkum v rámci svých disertačních prací. Studium ale není reprezentativní.
Výzkum byl publikován v časopise Nature Human Behaviour.
Zdroje informací: LieLab: the devil is in the details - Universiteit van Amsterdam (uva.nl), Can we trust students to collect data ready to use in scientific research? (phys.org), Polygraf – Wikipedie (wikipedia.org), The use-the-best heuristic facilitates deception detection | Nature Human Behaviour
