Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jaké to bylo být katem ve středověku?

Foto: pixabay

Zakuklený, krví potřísněný brutální kat zdaleka neodpovídá pravdě.

Článek

Zapomeňte na obraz kata v kápi, který se ohání sekerou, jak nám filmy prezentují katy. Ono to všechno bylo jinak.

Jednoho květnového odpoledne roku 1573 stál devatenáctiletý Frantz Schmidt na dvorku domu svého otce v německém Bavorsku a chystal se setnout mečem hlavu toulavému psovi. Nedávno absolvoval „stínání hlav“ neživých dýní, až se dostal k nácviku na živých zvířatech. Pokud by prošel touto závěrečnou fází, byl by Schmidt považován za připraveného nastoupit do své práce jako kat lidí.

Známe podrobnosti této morbidní scény, protože Schmidt pečlivě zaznamenával svůj život kata a psal řadu deníků, které vykreslovaly bohatý obraz této profese v šestnáctém století. Jeho slova poskytla vzácný pohled na lidskost, která se skrývala za násilím, a odhalila muže, který bral svou práci vážně a často cítil empatii ke svým obětem.

„To, co je společné všem zemím v Evropě, je to, že se všechny snaží mít lepší vymahatelnost trestního práva,“ řekl Joel Harrington, historik z Vanderbiltovy univerzity v Tennessee a autor knihy „The Faithful Executioner: Life and Death, Honor and Shame in the Turbulent Sixteenth Century“ (Picador, 2013), která pojednává o Schmidtově životě.

Jaké tedy bylo dělat tuto práci před stovkami let v Evropě? A jak se kat vůbec stal legitimním zaměstnáním?

Ve středověku byl problém v tom, že většina zločinců unikla. Když konečně vraha chytili, dali si práci s tím, aby to byla dobrá veřejná podívaná. Proto bylo potřeba, aby tuto práci vykonávali profesionální veřejní popravčí.

Ale lidé se zrovna nestavěli do fronty na práci věšení, stínání hlav nebo upalování zločinců na hranici, na práci kata. Ve skutečnosti jim byla udělena.

Kati byli často bývalí řezníci, nebo byla trestancům nabídnuta práce jako alternativa k jejich vlastní smrti. Nebo se toto „povolání“ dědilo.

Většina z nich byli muži, jejichž otcové byli před nimi katy. Dokonce i pisatel deníku Schmidt měl otce, který byl katem. Ten se ale katem stal nedobrovolně, když byl náhodně zvolen princem na královského kata. Postupem času předávání tohoto řemesla z otce na syna vytvořilo popravčí dynastie.

Kati neměli moc dobrou pověst. Lidé se nechtěli stýkat s těmi, jejichž profese se točila kolem smrti. Kati byli odsouváni na okraj společnosti.

Přesto měla tato morbidní práce několik profesionálních výhod. Kati těžili z toho, že podle tehdejšího práva měli právo vzít si část jídla a pití od trhovců zdarma. Úřady obvykle poskytovaly katovi bezplatné ubytování a osvobodily ho od mýtného a daní. Tyto malé příspěvky měly kompenzovat sociální izolaci katů a přinutit je, aby zůstali v práci.

V rozporu s jejich nízkým společenským postavením však byla profesionalita jejich práce. Od kata se vyžadovalo víc než hrubá síla a násilí. Očekávalo se, že bude úspěšný při každé popravě. Pokud se mu to nepodařilo, byl obviněn nejen z nekompetentnosti, ale také z krutosti.

Popravčí měli nejvýš tři rány za stětí. Pokud byla strašlivá scéna důsledkem příliš mnoha máchnutí sekerou nebo mečem, mohlo to mít vážné následky. Dokonce býval neúspěšný kat napaden rozzuřeným davem, a pokud přežil, úřady ho potrestaly zadržením honoráře nebo uvězněním.

U katů tudíž byla silná motivace k co nejčistší práci, a to znamenalo dobře rozumět lidské anatomii.

To vedlo k překvapivé ironii a paradoxu: někteří popravčí byli zároveň lékaři. A lidé, kteří se kata štítili, přicházeli k němu domů a nechávali se od nich léčit.

Víme například, že Schmidt měl mnohem více pacientů, které vyléčil, než těch, které popravil. Ve skutečnosti Schmidt napsal, že doktorství bylo jeho zvolenou kariérou, kdyby nebyl donucen k popravám.

Schmidt si během své kariéry získal neobvyklou míru respektu díky své pozoruhodné profesionalitě, která vedla k jeho jmenování oficiálním katem města Bamberku v Bavorsku. To Schmidtovi vyneslo štědrý plat a umožnilo mu žít velmi pohodlný život se svou rodinou ve velkém domě. Kvůli své práci byl však stále stigmatizován. Navíc nechtěl předat profesi svým dětem.

Jako sedmdesátiletý muž apeloval na bavorské úřady, aby osvobodily jeho syny z trýznivého dědictví jejich otce, a jeho smělý návrh byl úspěšný.

Jeho děti byly nakonec osvobozeny od života na popravčím špalku a dostaly právo věnovat se své vlastní kariéře, jak si Schmidt vždy přál.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz