Článek
Zakladatel genetiky, Gregor Mendel, neproslul jenom křížením hrachu. Byl to objevitel zákonů dědičnosti, biolog, matematik, botanik, zajímala ho meteorologie. Jeho základy genetiky jsou známé jako Mendelovy zákony dědičnosti. Jeho myšlenky později daly smysl i našemu složitému lidskému fungování a odstartovaly vědeckou disciplínu genetiky.
Gregor Mendel se narodil 20. července 1822 v Hynčicích, zemřel 6. ledna 1884. Byl učitelem, ale také mnichem, knězem a později opatem augustiniánského kláštera na Starém Brně. Dokonce vystudoval včelařství.
Gregor Mendel nebyl zrovna konvenční vědec, jako například jeho současník Charles Darvin. Vyrůstal na rodinném statku a pracoval jako zahradník. Jeho práce o dědičnosti zpočátku nezpůsobila ve vědeckém světě velký rozruch.
Když v roce 1856 začal se svými pokusy na rostlinách hrachu v klášterní zahradě, nejprve jen proto, aby vyvinul nové barevné varianty a poté, aby prozkoumal účinky hybridizace, bylo to nezávislé na jakékoli univerzitě a mimo zraky veřejnosti. Měl na to čas. Od roku 1843 až do své smrti v roce 1884, více než polovinu těchto let, působil jako ctěný opat.
V 19. století se běžně věřilo, že vlastnosti, ať už rostlinné, zvířecí nebo lidské, se přenášejí na potomky ve směsi vlastností „darovaných“ každým z rodičů. Dědičnost byla obecně špatně pochopena a koncept genu neexistoval.
Právě v této době se Mendel rozhodl studovat 34 poddruhů hrachu zahradního, zeleniny známé mnoha variacemi barvy, výšky, květů, listů a způsobem, jakým se každá variace jeví jako jasně definovaná. Během osmi let izoloval každý znak hrachu jeden po druhém a křížil druhy, aby zjistil, které vlastnosti byly předávány z jedné generace na druhou a které ne.
Mendelovo pečlivé studium přineslo ohromující výsledky. Nejen, že mnich objevil myšlenku dominantních a recesivních znaků, ale byl schopen použít konzistentní matematický vzorec, který vysvětloval frekvenci, s jakou se každý znak objevoval. Jeho objevy by se daly shrnout do několika základních principů:
- každý zděděný genetický kód je určen geny (podle Mendela jednotkami), předávanými nezávisle na jiných vlastnostech
- každá vlastnost se skládá ze dvou jednotek, získaných od každého z rodičů
- i když jedna jednotka znaku může být zděděna, nemusí se projevit v jedinci, ale tento „skrytý“ znak může být stále předáván dalším generacím
Význam Mendelova díla byl doceněn až po jeho smrti. Relativní neznámost ve vědeckých kruzích znamenala, že jen málo institucí si všimlo jeho původních publikovaných výsledků. Jeho zapomenuté práce se znovu vynořily až poté, co další práce v genetice začaly dávat smysl jeho tehdy nekonvenčním teoriím.
Chromozómová teorie dědičnosti, myšlenka, že od každého rodiče dostáváme kombinaci znaků nesených na sadě odlišných párů, byla navržena v roce 1902 a byla první studií, která se silně opírala o Mendelovy myšlenky dominantních a recesivních znaků.
Když byly Mendelovy principy na počátku 20. století plně začleněny do genetiky, tato věda se začala rychle rozvíjet. V roce 1909 přibyla jména jako alela, zygota (buňky s kompletní sadou chromozómů) a další, které Mendel poprvé popsal ve svých skromných experimentech.
Současná genetika poskytuje účinné nástroje pro zkoumání funkcí jednotlivých genů a pro pochopení molekulární podstaty dědičnosti. Tato prudce se rozvíjející část genetiky se nazývá molekulární genetika. Na jejím základě vznikl další obor genetické inženýrství, ve kterém jsou poznatky molekulární genetiky aplikovány v praxi (geneticky modifikované organismy).
