Článek
Od dětství mám lupénku (psoriáza), tedy již 70 let. Nejde o nic bolestivého, nicméně jde o nepříjemnou věc, hlavně vzhledově (jde o kožní onemocnění). Zvláště v období puberty, kdy člověk není pro opačné pohlaví právě ideální volbou. Trochu, ale velmi trochu, pomáhala sovětská mast zvaná Proriasin. Tato nemoc byla i příčinou, že jsem pro nástup na vojenskou službu (1980) dostal zdravotní klasifikaci C2. Horší už by by byla klasifikace D, tj. tzv. modrá knížka. Na vojně, zřejmě díky „kvalitní“ hygieně uniforem (ale i díky stresu), se mi rozmohla po celém těle. V ÚVN mi řekli (svérázná doktorka, která každého vojáka nejprve nechala svéknoout do naha, i když měl jen bradavici na ruce), že jsem na to měl dostat modrou knížku, ale je přirozené, že naše slavná armáda potřebovala vycvičit/přetavit každého mrzáka. Když mě převeleli do Bratislavy, docházel jsem do VN (Vojenská nemocnice v Bratislavě). Tam mi namíchali do kelímku od hořčice yperit, ředěný 1:20000. Fungovalo to řádově stejně jako onen Psoriasin. Když jsem ve VN sdělil, že je to nic moc, namíchali mi ten yperit 1:10000. To už byl „utrejch“. Na slabší kůži (s výjimkou očních víček) jsem si tu mast mohl nechat max. 1 den, jinak vznikaly bolestivé puchýře. Na silnější kůži typu lokty či kolena šlo o 2 dny. Během řádově měsíce jsem byl bez lupénky. Ještě do civilu jsem si nechal namíchat 1 kelímek. Vydržel mi asi 10 let. Od té doby na kožním sháním yperit, ale dostanu vždy jen mastičky (spíše šidítka), které jsou účinností hluboko pod Psoriasinem, neřkuli yperitem. Díky panu Turkovi se asi vydám na Šumavu. Spíš ale ne, protože nejsem chemik. Tím vším chci jen říci, že i sajrajt, jako je yperit, může lidem pomáhat. Přirozeně, pokud by byl někde na veřejnosti, mohl by se stát velkým strašákem. Nicméně i výroba yperitu ve velmi omezeném a hlavně kontrolovaném provozu, bych považoval za přínosnou. Ať je v těch kontaminovaných oblastech cokoli, měl by stát konat, a to s rozmyslem (pokud je ve vládě tento styl přítomen).
