Článek
Vážený pane , předesílám hned, že jakmile se něčeho pokouší zneužít lidé, jako je pan Rajchl, nebo paní Konečná, je to pro mě finální doporučení té dotyčné věci a její nejvyšší ocenění.
Nicméně k vaší námitce, že Evropa je něco jiného, než USA. Samozřejmě. Je daleko dospělejší a většinu věcí, které jsou pro USA novinkami, my máme už dávno za sebou. Všiml jste si - píšu my máme - my, Evropané. Zcela jste pominul fakt, že vznik USA nebyl zdaleka taková idyla, jako se to prezentuje. Náboženské rozdíly - jeden stát byl Maryland, kde byli katolíci, a ve Virginii byli v téže době bezmála a nebo i reálně věšeni.
Jazykové problémy. Víte , proč měla Minnesota jako jeden z mála ( tehdy ještě teritorií, státem se stala až později) u svých regimentů v občanské válce i své důstojníky? No protože přes 90% novousedlíků Minnesoty byli seveřané - Švédové a Norové a trochu Němci. Ti anglicky nemluvili vůbec a nebo nepatrně.
Celní problémy - víte, že dnes vstoupí zboží do země EU a v ní se pohybuje už volně? V USA to není - tam jsou celní bariéry i mezi jednotlivými státy. Rozdíly v dopravních předpisech atd. Co chci říci - že v integraci jsme dnes v Evropě v některých bodech podstatně dál, než USA uvnitř svých vlastních hranic.
Pan Pavel používá slovo ,,jakýchsi". Jak byste nazval stupeň integrace EU dnes vy? Jsme jen maličko od hrany, kde by se dalo už hovořit o konfederaci. Konfederace je třeba Švýcarsko. Oni se dohodli, které zákony budou platit v celé zemi a ty jsou podstatné. To ostatní řeší kantony s pravomocí bezmála vlád států a vláda v Bernu jim do toho nikterak nekafrá, pokud jejich zákony nejsou v rozporu s konfederačními. A rozdíl mezi daní placenou státu kantonu byte poznal bez mrknutí oka - ta celostátní je jen menší část celkového daňového zatížení poplatníka.
Takže postulát první - ze spousty různých důvodů, počínaje ekonomickými, přes obranu a respekt, který EU požívá jako druhý největší trh světa je pro nás pobývání v ní podstatně užitečnější, než stát mimo ( to si dneska uvědomují v Britanii velice dobře a rádi by se vrátili). Otázka je jen míra integrace až na úplně posledním místě je status a název subjektu. Nepřestanu být Čechem, i když moje země bude součástí čehokoliv, stejně jako občan kantonu Vallis nepřestal být Vallisanem a až potom je Švýcar. A je mu jedno, jestli mluví francouzsky, německy nebo retorománsky nebo italsky. Stejně já, pokud budu chtít opustit za jakýmkoli účelem republiku, buď budu rozumět anglicky, nebo německy, nebo budu mít peška. Já, nikoli Unie. Pokud nemluvím, jsem odsouzen k tomu sedět ve svém ,,kantonu" a nic víc se nestane.
Společná měna je jen rozhodnutím politickým a jen vypovídá o tom, jak moc to s tou integrací myslíme vážně. Co je ale podstatné a to zejména v poslední době, je obrana. Zajisté byť i jako člen NATO , ale desetimilionová zemička, budeme požívat trochu jiné vážnosti, než jako příslušníci a součást více než dvoumilionové armády EU, nebo jak se to bude jmenovat. Zjednodušené velení komunikace, vyzbrojování a desítky dalších detailů, které odlišují jednu armádu od spojených či spolupracujících pěti nebo patnácti . To ovšem stojí a padá na hlubší integraci.
Nikdy nepřestaneme být Čechy, ať už se uskupení jehož budeme členy, bude nazývat federace, konfederace nebo Spojené státy evropské. A čím dříve to bude, tím lépe. Ona se totiž diktatura či její horší odvozené verze daleko hůře zavádějí ve velkém celku proti zákonům tohoto celku, než v mrňavé zemičce, do které je více méně každému kulové. A to je přesně to, co vědí Rajchle, Okamůry a Konečné i s Vidláky a jejich Svatopluky. Protože pokud budeme občany té větší entity, musela by nejdřív spadnout a pak by to teprve šlo začít dělat. Takhle je vše už připravené a rovnou můžou ke stolu.
Z tohoto hlediska bych tedy já naši hlubší integraci viděl jako nesmírně žádoucí a čím dřív, tím líp. Ať už se to bude jmenovat jakkoliv a budou to „jakési“ Spojené státy Evropské…
