Článek
Rozřešit uvedenou otázku se pokouší starozákonní biblická kniha Jób. Jejím obsahem je všeobecně známý příběh spravedlivého člověka Jóba, na něhož Bůh sesílá mnohá neštěstí. Jde o příběh fiktivní. Je to podobenství, jinými slovy mýtus. Jób Bohu své utrpení vyčítá, ale navzdory tomu nepropadne nenávisti. Bůh na konci knihy všechny strázně Jóbovi několikanásobně vynahradí. Jóba samozřejmě nejvíce zajímá odpověď na otázku: Proč to utrpení postihlo právě mě? Bůh mu naznačuje, že odpověď je mimo rozsah jeho chápání. Asi tak, jako když se malé dítě zeptá rodiče: „A ploč je obloha modlá?“ Mnohý rodič odpověď zná, ale přesto ji svému děťátku, pochopitelně, neřekne.
Nabízí se otázka, zda Bůh popisovaný v Bibli jako láskyplný otec, takovým tátou opravdu je. Filosof David Hume ji shrnul takto:„Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“ Možná, že právě tyto otázky přivedly Huma k pochybnostem o existenci Boha - Hume byl tvrdošíjný ateista. Určitě nebyl jediným. Sám jsem se setkal s člověkem, který kvůli úmrtí svého blízkého Boha zavrhl. U jiných však taková ztráta jejich víru ještě posílila. Proč? Odpověď dává evangelium, což je v překladu dobrá zpráva o tom, že existuje život po životě.
Mnozí křesťanští filosofové se snažili příčinu existence zla objasnit. Pro tyto myšlenky se vžil název „teodicea“, v překladu „ospravedlnění Boha“. Více o jejich snahách si lze přečíst zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Teodicea
Vraťme se k základní otázce: Proč nevinní lidé nezaslouženě trpí? Přírodní katastrofou, nemocí, útiskem? Proč tomu Bůh nezabrání? Tuto otázku bychom mohli transformovat: Proč Bůh stvořil svět tak „špatně“, že je v něm tolik neštěstí? To ovšem ihned vyvolává otázku: Jak by tedy měl vypadat ideální svět? Když se nad touto otázkou zamyslíme, zjistíme, že je neřešitelná. Tak například: Měl by Bůh okamžitě ztrestat člověka, který způsobil křivdu jinému člověku? Chtěl bych žít ve světě, ve kterém by mě Bůh okamžitě ztrestal za každé zlo, nebo je mi milejší, když mi dá šanci, abych se napravil?
Bůh dal člověku svobodu rozhodování. Měl by mu ji raději vzít, aby zabránil zrůdnému chování masových vrahů, jakými byli například Stalin či Hitler? To by však už nebyl člověk, ale loutka. Jestli se vám zdají tyto představy směšné, pak vizte, že se mnozí filozofové (utopisté) zabývali otázkou, jak ideální svět, „nebe na zemi“, opravdu vytvořit. Společným znakem těchto ideologií je zákaz nezávisle myslet a systematický dohled (policejní stát). Jde o snahu vytvořit ze společnosti sektu - masu bezmozků odezírajících ze rtů svého guru.
Nejvíce neštěstí způsobuje člověk člověku, ale jsou tu i přírodní katastrofy a nemoci. Ani zde si ideální svět nelze snadno představit. Když se někdo vlastní neopatrností zřítí ze srázu, měl by ho Bůh zachránit, aby jeho smrtí netrpěli jeho blízcí? Měla by být země rovinou bez srázů, nože bez špic a bez ostří…? Ideální svět, v němž neexistuje žádné nebezpečí, je cosi jako kulatý čtvereček. I kdyby byl svět zcela prostý všech rizik, stále by tu byl velký prostor pro pocit křivdy. Například nějaká slečna by mohla trpět, že není hezká jako Marilyn Monroe. Jediným řešením by pak bylo, že by všechny slečny byly úplně stejné.
Když dítě dospěje, stává se nezávislým na rodičích. Odejde „do světa“, kde se může spálit. Někteří rodiče nesnesou představu, že by se jejich potomku mohlo stát něco nepříjemného, a dokud mohou, drží nad ním ochrannou ruku. Takový člověk se nikdy neosamostatní, zůstane celý život mentálně dítětem - loutkou. Aby byl člověk hoden toho jména (podle Bible je člověk obrazem Boha), musí dostat samostatnost, s níž jsou však nutně spojena rizika.
V evangeliu podle Lukáše v 6. kapitole říká Ježíš:„Radujte se, vy chudí, protože vám bude patřit Boží království…Ale běda vám, bohatí, protože vy už máte svoje potěšení.“ To znamená, že být na této zemi chudým, nemocným či utlačovaným není neštěstím, ale je to z hlediska věčnosti výhodou. Pochopitelně, pouze tehdy, pokud jde o neštěstí mnou nezaviněné. Zde je odpověď na otázku, proč Ježíšovi učedníci i po prožitém neštěstí Boha nezavrhnou.
Připuťme nyní, že Bůh neexistuje. To by znamenalo, že žádný život po životě není a že žádné křivdy nebudou napraveny, ani dobré skutky odměněny. Pak by neexistoval důvod být dobrý a neubližovat. Délka života je omezená, proč tedy brát ohled na druhé? Proč nežít na úkor někoho jiného, proč ho neznásilnit, pokud mám postavení či vychytralost, že na mě zákon nemůže? Moje zločiny se rozplynou v oceánu času. Proč by lidé nemohli, stejně jako zvířata, jednat podle Darwinova evolučního zákona o přežití silnějších? Je snad něco nemorálního na tom, že silnější vlk přemůže svého soka a stane se vůdcem smečky? Je to snad nespravedlivé? Existuje vůbec nějaká univerzální spravedlnost, stejná pro všechny lidi na světě?
Existuje-li Bůh, pak melou Boží mlýny. Sice pomalu, ale jistě. Není-li Bůh, není ani spravedlnost.
