Článek
Jsem penzista. Jsou dny, kdy nemám žádný program a nemám do čeho píchnout. Nudím se. Dnes to vypadá na takový den. Vstávám poměrně brzy. V závislosti na tom, jak rušný byl den předchozí. A včerejší rušný nebyl. Takže dnes velmi brzy. Den zahajuji emocionální a intelektuální rozcvičkou. Někdo cvičí tělo, já duši. Je to něco jako rozezpívávání operního pěvce. Smutek, pláč, obavy, radost, štěstí, smích. Lépe jsem pak připraven vzdorovat nástrahám všedního dne, které mě čekají. A i kdyby se nic zvláštního nestalo, mám vystaráno. Někdo se dívá na Růžovou zahradu, já cvičím. Tak to jde den za dnem.
Dnešní den je ale jiný. Druhý den v řadě se mi nechce trávit v mé malé, ale komfortně norským plynem vytopené garsoniéře. Poněvadž smysl lidské existence spatřuji v interakci s bližními, rozhoduji se rychle. Protože za mnou dnes, stejně jako i jiné dny, nikdo nepřijde, vyrážím do ulic. Je devátá hodina dopolední, mladí by měli být ve škole. Začínám v nejmenovaném fastfoodu. Usedám k volnému stolu a zatímco se mi připravuje krmě, rozhlížím se po okolí a pátrám očima po někom, kdo je naladěn na stejnou notu jako já a chtěl by se seznámit. Všichni jsou poměrně daleko a tak mi do oka padne slečna sedící čelem ke mně u vedlejšího stolu. Ta však něco důležitého řeší na mobilu a okolí se nevěnuje. Po paměti si vkládá do úst hranolek po hranolku a zapíjí kávou. Není jiná volba. Musím se spokojit s ní. Po několika pokusech upoutat její pozornost svoji misi vzdávám. Leda že by nezájem jen předstírala, ale to by vyžadovalo delší investgaci. Zkouším se zaobírat svými věcmi a nemyslet pouze na ní. Možná by to šlo, ale ta práce! Tady mi pšenka nepokvete. Rychle se nasnídám a přesouvám se na další štaci. Jsem sice už najeden, ale objednávám si v blízkém lahůdkářství bramborovou polévku s rohlíkem. Jsem překvapen, jak můj hlas nezvykle a cize zní. Není divu, dva dny jsem nepromluvil. Ani tady jsem bůhvíjak nepochodil, ale alespoň jsem promluvil s živým člověkem. Odcházím za další příležitostí.
Uzeniny. Nikdy jsem neslyšel o nikom, že by se seznámil v uzenářství. Co já? Kupuji si dva špekáčky do buřtguláše, aniž bych je nějak zvlášť potřeboval. Opět jen pro ten pocit, že hovořím s živým člověkem a ne s nějakým chatbotem. Prodavačka je postarší a nevypadá to, že bych v ní svým požadavkem vzbudil bůhvíjaký zájem. Neúspěšně odcházím. Neporušil jsem dlouholetou tradici tohoto uzenářství a ani já jsem se tu neseznámil. Ostatně není ani divu. Zajdu ještě do kavárny. Pak už to vzdám.
Kavárna světoznámého řetězce poskytovatele kavárenských služeb je poloprázdná, sem tam se baví manželský pár, nebo pár penzistů. Několik manažerů s počítači, kteří si zde zřídili dočasnou pracovnu, nikdo opuštěný jako já, žádný vhodný objekt. Chvíli se rozhlížím, pak dopíjím svou kávu a odcházím. Nemám svůj den, dnes to nepůjde, nezvolil jsem vhodnou dobu.
Dnes se nezadařilo, budu sám. Odcházím na zastávku autobusu, abych se vydal k domovu. Usedám na okraj květináče a vyčkávám na příjezd své linky. Po chvíli autobus přijíždí. Z útrob autobusu se vyvalí asi 15 předškolních dětí s dvěma učitelkami.
„Spočítáme se! Do dvojstupu! Aničko! Denisko! Dva.., čtyři.., šest..“ organizuje neposlušné děti učitelka.
„Kdyby vám jedno přebývalo, já bych si ho vzal!“ vmísím se do akce.
Odpovědí mi je rozpačitý pohled učitelky, který ve mně spouští řetězec myšlenek. Co kdyby skutečně jedno děcko přebývalo? To by ho dala k adopci? Hledala příslušného rodiče? Nebo nechala na místě svému osudu? Jdi pryč, ty nejsi náš! Nebo ho zamíchala mezi ostatní, znásilnila číselnou řadu? Nevím. Pro ten případ jsem se nabídl já, vystoupil ze své komfortní zóny a nabídl řešení. Co už. Děcko nemám. Jedno bych zvládl. Moje láskyplná náruč je vždy otevřená. Možná bych byl dobrý otčím. Co jsem nestihl během života, už asi nedoženu. Propásl jsem šanci, která se nebude opakovat, smůla. Ještě jsem stačil v nedalekém obchodě urvat máslo za 48, ale to je slabá útěcha. Odcházím domů zlomený a neúspěšný. Den se nevydařil. Cesta domů proběhla v poklidu. Neseznámil jsem se ani děcko nezískal. A to se blíží Vánoce. Zase bude pod stromečkem smutno.
Napište mi do komentářů, co byste s dítětem navíc udělali vy :-)
