Článek
My, generace rozumu a facky, slavnostně prohlašujeme:
Už bylo dost těch vašich emocí, ohledů, a nedejbože empatie! Kam jsme se to dostali, když už ani nemůžeme někoho zfleku urazit, ponížit nebo srovnat s dlažbou, aniž by se u toho netvářil dotčeně?
Ano, říkáme to nahlas: svět byl lepší, když se nesměl nikdo ozvat. Když děti mlčely, ženy vařily a všichni voněli maximálně po mýdle. Dnes? Dnes vás napadne čtyřleté dítě pohledem, že „tohle nebylo hezké“. A vy se máte cítit provinile? Ne, vážení! My jsme tu doma. My jsme ti, kdo přežil „cukr třikrát denně“, „sníh po kolena“ a „řidiče, co kouřil při řízení a měl na hlavě čepici ČSAD“.
Co požadujeme:
- Právo říkat komukoli cokoli bez následků. Aby to zase mělo grády.
- Návrat k tělesným trestům – nejen u dětí, ale i u diskuze v tramvaji.
- Zákaz všeho, co voní jako „něco z Francie“ – čili konec parfémů, sýra a pravopisu.
- Aby autobusáci zase zdravili, skláněli se a především jezdili tak, jak nám to vyhovuje – zpomaleně a svižně zároveň.
- A hlavně: zákaz citlivosti. Pocity jsou luxus, který si my, pravověrní, nemůžeme dovolit.
Odmítáme:
- Lidi, co se na nás mračí, když jim říkáme „pravdu“ (= náš osobní názor bez filtru).
- Děti, které se nebijí.
- Rodiče, kteří s dětmi mluví víc než se psem.
- Řidiče, co mají drzost odpovídat.
- Mladé lidi, co se neurazí, ale vás elegantně uzemní logikou.
A co si opravdu myslíme:
Ano, svět se změnil. A ano – nás to štve, protože už nejsme středem vesmíru. Najednou nestačí mít „zdravý selský rozum“ a pár facek v zásobě. Teď se po nás chce, abychom uvažovali. Abychom byli ohleduplní. Abychom mluvili jako lidé, ne jako traktor z roku 1978.
No tak pardon. Nám to stačilo dřív, a stačí to i teď. A jestli ne, tak jste urážliví. A to je vaše chyba.
Podepsáno:
Svaz rozhořčených, kteří to myslí dobře, ale jen když se mlčí.
