Článek
Já teda nechápu, proč jsou dneska všichni tak přecitlivělí. Cokoliv člověk řekne, už se někdo urazí. Včera v práci například ta kolegyně vedle mě – voní se jak francouzská parfumerie. No řekla jsem jí, ať se laskavě voní až když odchází domů, protože mě z toho jejího parfému bolí hlava celý den. Tvářila se jako bych jí snad řekla něco urážlivého.
Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co mě potkalo odpoledne v obchodě. Přede mnou stála taková mladá matka s dítětem v nákupním košíku. Kluk sáhnul u pokladny po čokoládě a ona mu ji začala vymlouvat a vysvětlovat jak nějakému psychologovi v ordinaci. Říkala mu: „Ne, broučku, dneska ne, měli jsme přece sladkosti už ráno. Víš, že tolik cukru není dobré.“
No chápete to? Já to poslouchala a nemohla jsem se udržet. Povídám jí: „Proboha ženská, tak mu tu čokoládu kupte, vždyť děláte, jako by chtěl atomovou bombu! Já jedla cukr pořád a podívejte, taky jsem vyrostla.“ A protože mi bylo jasné, že jí to moc nedochází, dodala jsem, že by tomu klukovi místo těch řečí mohla radši jednu pořádnou fláknout, ať je klid, protože ostatní lidi si tu chtějí normálně nakoupit a ne poslouchat její výchovné přednášky.
No a co myslíte, jak reagovala? Tvářila se, že jsem jí snad ublížila. Prý ať se starám o sebe, že si své dítě vychová sama. Tak jsem jí jen slušně řekla, že s touhle výchovou jí teda přeju hodně štěstí, že takhle to určitě dotáhne daleko.
Ještě jsem ani nestačila rozdýchat tu její drzost a už mě dorazil řidič autobusu, když jsem si dovolila komentovat jeho styl jízdy. Normálně se mě zeptal, jestli bych nechtěla jezdit taxíkem, že bych to měla pohodlnější. No chápete tu drzost? Já nepotřebuju taxík. Já chci, aby veřejné služby fungovaly. Ale dneska už tenhle svět není pro mě, ani pro mou generaci.
