Bylo nám ctí, pane Schwarzenbergu!

Krátce před svými 86. narozeninami zemřel Karel Schwarzenberg. Noblesní postava české politiky, která s elegancí sobě vlastní dokázala tnout do živého, a přitom druhému neublížit. Přesto se ve své době stala terčem nenávisti a projekčním plátnem komplexů a předsudků, který si malý stát uprostřed Evropy nese po dlouhá desetiletí.

Výčet jeho funkcí a oblastí, ve kterých se angažoval je dlouhý. Podporoval český disent, stál včele Mezinárodního helsinského výboru a po revoluci se stal kancléřem prezidenta Václava Havla, jímž zůstal až do jeho abdikace v roce 1992. Z politiky nezmizel ani poté. Stal se senátorem, ve 73 letech se stal vicepremiérem a ministrem zahraničí a o tři roky později dokonce kandidoval na funkci českého prezidenta. Mimo to financoval mnoho občanských aktivit a s jistou samozřejmostí pomáhal tam, kde se peněz nedostávalo. Třeba v roce 1990 zachránil před jistou ostudou českou delegaci, která se chystala na setkání s britskou královnou. „Karel se na nás před přijetím v Buckinghamu podíval a povídá: Takhle na oběd ke královně rozhodně nemůžete, je potřeba vás obléci lépe. Všechny nás vzal do luxusního obchodu Harrods, nechal nás obléknout a všechno zaplatil ze svého,“ vzpomínal kdysi Alexandr Vondra, který hovořil i o tom, že Schwarzenberg spolek „mániček“ ve službách novopečeného prezidenta učil, jak se mají „chovat u dvora“.

Přinášel do české politiky humor, který ani ve spojení s expresivnějšími výrazy nikdy nepůsobil vulgárně, nízce ani útočně. Muže, jehož šlechtické tituly bylo v Česku zakázáno používat, málokterý politik a známý oslovoval jinak než „pane kníže“. Karel Schwarzenberg byl živoucímu důkazem toho, že existuje cosi, co bychom mohli nazvat třeba nehmotnou ušlechtilostí či morální aristokracií.

Karel Schwarzenberg nikdy neznevažoval konkrétního člověka, a tak se dokázal spojit i s někým, u koho bychom to nepředpokládali. Možná proto, že nedal na drby a fámy a názor si nejprve učinil sám. Když v roce 2009 zakládal s Miroslavem Kalouskem TOP09, mnoho lidí to překvapilo. Kalouskova silně pravicová politika tehdy nebyla po chuti ani lidovcům, ani značné části obyvatelstva, která se potkala s důsledky probíhající finanční krize. Šlo o člověka s pověstí politického cynika, kterého navíc poškodily spekulace o jeho dřívějším angažmá na ministerstvu obrany, které o něm mluvily jako o „šíbrovi“. Kalousek si navíc naběhl ve chvíli, kdy jako zapřisáhlý antikomunista připustil vliv menšinové vlády podporované komunisty. Záhy nato skončil coby předseda strany. Se Schwarzenbergem se potkali v Topolánkově vládě, kde si prý začali rozumět díky podobnému zkratkovitému a ironickému humoru. Zatímco Schwarzenberg na vládních zasedáních sarkasticky glosoval dění na žlutých papírcích, kterými obesílal kolegy, Kalousek je zase obveseloval svými pověstnými verši. Oba muži si velmi rychle začali rozumět. Schwarzenberg v Kalouskovi navíc nepochybně rozpoznal politický talent s mimořádnou znalostí prostředí, a tak ve chvíli, kdy se jim ve stranách, které tehdy ve vládě zastupovali, nedostávalo porozumění, „upekli“ spolu vlastní projekt. TOP09 se záhy stala nečekaným skokanem parlamentních voleb. Schwarzenbergův tah, kdy se nezalekl negativní Kalouskovy pověsti a navzdory vší logice mu spojenectví „s čertem“ vyšlo.

Schwarzenberg ostatně neopovrhoval ani příslušníky stran a politických směrů, které pro něj byly „za hranou“. Byl zastáncem toho, že i s představiteli extrémistických stran je nutné nepřestat komunikovat. Mělo to zmírnit škodlivý dopad, který mají na politiku a stav demokracie. „Samozřejmě nemůžu podporovat extremistické strany. To ne. Ale s jednotlivými lidmi, byť s pitomci, se máme bavit. Snad to může přinést úspěch,“ říkal.

Politicky málo promyšlené se zpětně jeví jeho rozhodnutí utkat se o prezidentskou funkci v roce 2013. Svého soupeře možná na začátku podcenil a nepočítal se zákeřností, která ho nejen převálcuje ve volbě, ale může zásadně ohrozit i jeho budoucí pověst. Silný hráč, se kterým se dostal dostal do druhého, rozhodujícího kola voleb, cit a pochopení pro šlechtickou zásadu fair play neměl. Když Miloš Zeman a jeho tým zvolili strategii defenzivní kampaně, stal se Schwarzenberg pochopitelně tím, kdo své názory, postoje i minulost musel obhajovat a tím, kdo nastoloval agendu byl výhradně Zeman a jeho tým. Přetřásalo se, že dlouho žil v zahraničí a není proto patriotem, je bohatý, a navíc je členem velmi nepopulární, šetřivé vlády - to byly témata, která se však stala jen jakýmsi „předkrmem“ hlavního chodu, který si tehdy Zeman připravoval. Ten pak přišel ve chvíli, kdy se kampaň nepochopitelně stočila na téma Benešových dekretů a odškodnění třech milionů sudetských Němců. V tu chvíli už Schwarzenberg neměl šanci vysvětlit své skutečné postoje tváří tvář vzedmutému veřejnému mínění, které na negativní emoci, kterou Zemanův tým kolem Schwarzenberga vytvořil, okamžitě „naskočilo“ . Vlna lidového hněvu se stočila vůči Schwarzenbergovi. Ten dle toho, jak to popisují členové jeho tehdejšího volebního týmu, odmítl jít do boje prostředky, které pro něj byly morálně „za hranou“. Ve chvíli, kdy přijal prohru, prohlásil o sobě: „Bojoval statečně, ale nikdy se nedopustil lží a nikdy podpásovek!“ Volbu nakonec prohrál o půl milionu hlasů.

Schwarzenberga si tehdy „vychutnal“ nejen Zeman, ale i předchozí prezident Václav Klaus, jehož rodina se přidala s několika absurdními obviněními nechtěného kandidáta. Kromě někdejší práce pro prezidenta Václava Havla zřejmě vadilo i jeho angažmá například v iniciativách Impuls 1999 či Děkujeme, odejděte, které odsuzovaly opoziční smlouvu, kterou mezi sebou kdysi uzavřeli strany vedené Milošem Zemanem a Václavem Klausem. Václav Klaus si ve srovnání s tím tehdy neodpustil rýpavou poznámku, že „teď konečně zvítězila Pravda a Láska.“

Karel Schwarzenberg do české politiky vnesl smysl pro fair play a jistou morální eleganci, které se jí z vlastních zdrojů nedostávalo a do značné míry to platí i v přítomném čase. Šlechtic a člověk, který v politice nikdy neslevil ze svého křesťanského přesvědčení, byl skutečně mimořádnou osobností. Přesto, že na kultivaci politického prostředí v naší zemi zbývá ještě mnoho tvrdá práce, Karel Schwarzenberg nám ukázal, že toto úsilí stojí za to. Vždyť i v oné tragikomické bitvě o prezidentský post, která pro něj skončila fatálním neúspěchem, dokázal dát lidem alespoň naději, že to s námi jako společností není tak zlé, když „vyprodukovat“ politickou osobnost, jež tváří v tvář své definitivní politické prohře dokáže jednoznačně odmítnout lež a zákeřnou vypočítavost.

Bylo nám ctí, pane Schwarzenbergu!