Článek
V Česku významně klesá počet narozených dětí. Během roku 2024 se narodilo 84,3 tisíce dětí, což je nejméně v historii statistického zjišťování. Už potřetí v řadě tak došlo k výraznému meziročnímu poklesu porodnosti. To se v budoucnu projeví na počtu dětí zapsaných do prvních tříd základních škol. Některé školky a dětské skupiny už tento trend pociťují.
Zase budeme rušit školy?
A tak lze předpokládat, že zřizovatelé brzy začnou tlačit na rušení tříd, případně i celých škol, které se mohou vnímat jako „nadkapacitní“. V 90. letech minulého století a na počátku nultých letech se takto uzavřela celá řada škol, aby se s pozdějším nárůstem porodnosti zase znovu otevíraly. Co kdybychom se ale tentokrát přehodnotili to, co považujeme za standardní? Je to nutně 19 až 34 dětí ve třídě? Jak se v takto velkých skupinách dětem učí, jak se daří naplňovat jejich individuální potřeby a jak se v takovém počtu pracuje pedagogům?
Místo rušení tříd a škol proto stojí za úvahu jiná možnost: ponechat kapacitu, ale snížit počet dětí ve třídách, aby se mohly naplno uplatnit individuální potřeby každého dítěte. Co znamená „menší“ třída a pro koho by to bylo přínosné?
Méně hluku, více výuky
Kupříkladu některé soukromé školy dnes běžně pracují s dvanácti až patnácti dětmi ve třídách. Díky tomu se učitelé mohou věnovat každému dítěti individuálně. To je zřejmě nejčastější důvod, proč je rodiče vyhledávají. Vede to ale zároveň k nárůstu nerovnosti.
Víme přitom, že děti se v menších kolektivech cítí nejen komfortněji, ale i bezpečněji. Nejvíce z takového prostředí profitují samozřejmě děti tiché, citlivé a introvertní, děti s podpůrnými opatřeními nebo děti nadané. Prospělo by ale každému dítěti bez výjimky. Důvod? Méně hluku, více bližších vztahů a také více už zmíněného bezpečí a individuálního přístupu.
Ve třídě, kde je najednou kupříkladu 28 dětí, se učitel dětem individuálně věnovat nemůže, a to často i přesto, že má k dispozici svého asistenta. Takový učitel stráví mnoho času řešením hluku, konfliktů a organizace. Individuální přístup a inkluze se pak stávají spíše pojmem na papíře než skutečnou podporou dětí, kteří ji potřebují z rozmanitých důvodů (nejen kvůli neurovývojovým poruchám, ale třeba i z důvodů nadání). Jsem přesvědčena, že menší třída je dokonce nejúčinnější podporou, kterou máme.
A menší třídy by mohly i dnes mimořádně přetíženým učitelům. Pedagog by se takto mohl více věnovat výuce a méně kázni, což by znamenalo, že může více pracovat jako skutečný pedagogický odborník a méně jako „krizový manažer“. To, jak školy fungují dnes, vede k nedostatku kvalitních učitelů. Ten nesouvisí jen se stále nízkými platy, ale i s podmínkami, ve kterých pracují. Potvrzuje to fakt, že právě učitelé jsou u nás významně ohroženi syndromem vyhoření.
Náklady nebo investice?
Umím si představit, že odpůrci takové změny budou argumentovat především vysokými náklady. Je to ale skutečně tak? Budovy škol a školek už stojí, není potřeba stavět nové. Propouštění „nadbytečných“ učitelů se také nemusí vyplatit. Do jejich vzdělání stát již investoval. Náhlý odchod učitelů by znamenal buď přechod do jiných oborů, ze kterých se pravděpodobně nevrátí, nebo finanční zátěž v podobě výplaty dávek podpory. Navíc by se tento krok vyplatil i ve chvíli, kdy do škol začnou nastupovat silné ročníky dětí, jejichž rodiče se narodili ve druhé polovině nultých a v desátých letech.
Nejsilnějším ekonomickým argumentem je ale fakt, že peníze vložené do školství jsou investicí do naší budoucnosti. Lepší školství znamená méně selhání, opakování ročníků a vyšší kvalifikace, které děti mohou v budoucnu dosáhnout.
Menší třídy v tomto pojetí nejsou žádným luxusem, jsou normální potřebou dětí a prostředkem, kterým můžeme postupně zvyšovat úroveň českého školství. Otázkou není, zda si to můžeme dovolit, ale zda si můžeme dovolit to neudělat. A k tomu se právě nyní nabízí historická šance. Může to být poprvé, kdy školy budou odpovídat dětem, nikoliv pouhým statistickým číslům.
