Článek
V Česku roste obliba tzv. domškoláctví. Svůj podíl na tom má zejména covidová pandemie a s ní spojená nutnost distanční výuky. Mnozí rodiče tehdy zjistili, že výuku vlastních dětí zvládnou s přehledem sami, a to bez nutnosti nechat děti sedět celé dny před monitorem počítače. Dalších důvodů, proč tuto variantu zvolit, je celá řada. Rozhodně se pro něj nerozhodují jen tzv. biomatky, které by hledaly alternativu za každou cenu. Patří mezi ně například časté cestování, nedůvěra ve školní systém, chybějící škola v okolí, přeplněné třídy nebo zapálení pro věc. Někdy je ale důvodem i neochota pedagogů porozumět specifickým potřebám dětí a respektovat je, nebo třeba šikana ve třídě. V posledně zmíněných případech je pak rozhodnutí pro domácí vzdělávání nedobrovolnou a často i značně zatěžující volbou.
Jak se stát domškolákem?
Zatímco ve školním roce 2017/18 se doma vzdělávalo asi 2500 dětí, v loňském roce už ministerstvo školství hovořilo o 6500 tisících „domškoláků“. Aby se děti mohly vzdělávat tímto způsobem, musí požádat o povolení ředitele školy a k žádosti přikládají vyjádření pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Rodič vzdělávající dítě na prvním stupni musí mít alespoň vzdělání s maturitou, pro vzdělávání na stupni druhém je třeba vysokoškolský diplom. Je ale možné sehnat si garanta s požadovaným stupněm vzdělání, který se za dítě zaručí. Na kmenovou školu, kde je dítě zapsáno k povinné školní docházce, pak musí dvakrát ročně přijít na přezkoušení.
Ne všichni rodiče však vzdělávají dítě sami doma. S rostoucím zájmem o tuto alternativu přibývá i různých komunitních škol a spolků, kam děti docházejí. Může jít o skupinu, kterou vedou sami rodiče a při práci s dětmi se střídají nebo školu, kde jsou učitelé a ti s nimi pracují, a to obvykle podle individuálních potřeb, zaměření a zájmů konkrétního dítěte. Do takových typů škol či skupin mohou „domškoláci“ docházet denně nebo třeba jen jednou či dvakrát do týdne.
Několik přístupů
Kromě toho existují různé přístupy k tomuto typu vzdělávání. Zatímco pod pojmem homeschooling je možné představit si klasické domácí vzdělávání jedním z rodičů, unschooling je přístup, kdy rodiče vzdělávají děti jakoby mimochodem. Rodiče dětem nechávají svobodu, kdy věří, že si děti svou cestu k poznávání najdou zcela sami. Posledním typem je worldschooling, kdy rodiny hodně cestují. Typické je pro tzv. digitální nomády, tedy lidi kteří pracují či podnikají online odkudkoliv na světě. Ti pak nejčastěji věří, že děti se nejvíce naučí pobytem v různorodém prostředí.
Někdy se lidé domnívají, že doma vzdělávaným dětem chybějí vrstevníci a zaostávají v socializaci. Stát se to může, ale rodiče, kteří mají domškoláky většinou na tento aspekt myslí. S jinými dětmi se mohou scházet buď v rámci různých domškoláckých skupin nebo formou odpoledních kroužků, do kterých většinou docházejí. Nedostatkem sociálních kontaktů a dovedností tak většinou netrpí.
Pro domácí vzdělávání svého syna se rozhodla i rodina ze středních Čech. Jejich nyní osmiletý syn od tří let četl, počítal a zajímal se o Vesmír. Těsně před nástupem do školy už bez problémů násobil a dělil a zvládal látku, ke které se děti obvykle dostanou až ve čtvrté třídě. Disponoval navíc obrovskou zvídavostí, a tak každý víkend trávil s rodiči v muzeích a divadlech. Nástup do školy byl ale pro všechny šok. Syn se pravidelně vracel s poznámkami, ve kterých mu třídní učitelka vyčítala neklid a neplnění zadaných úkolů. Látka, kterou třída probírala, ho zkrátka nudila. Zařadit ho do vyšší třídy ale škola odmítla. Podle učitelky rodiče udělali chybu, když dítě naučili číst a počítat, zatímco „slušné chování pokulhává“. Vzhledem k tomu, že šlo o vesnickou školu a rodiče neměli jinou možnost, rozhodli se přejít na individuální vzdělávání. Dnes je jejich chlapec ve druhé třídě a vzdělává se především v oblastech, které ho zajímají, a to do mnohem větší hloubky, než je obvyklé v běžné škole.
Práce se nám musí přizpůsobit
Rozhodnutí rodičů, zejména matek, zůstat doma, není jednoduché. Domácí výuka je totiž zpravidla tou finančně nejnáročnější volbou. Jakákoliv, byť soukromá škola, bude stát pravděpodobně méně peněz, než o kolik přijde rodič, který se musí vzdát své práce a někdy i budoucího důchodu. Často tak tito lidé stojí před otázkou, zda lze skutečně vyžít z jednoho jediného platu nebo si najít práci, kterou budou zvládat i při domácí výuce. Matka zmíněného chlapce chodí odpoledne uklízet do ambulance praktického lékaře, který v obci působí a pozdě večer se pak živí copywritingem. Jak sama říká, bývá často velmi unavená, protože prakticky pořád před sebou valí nějakou práci a stejně nakonec do rodinného rozpočtu přispěje jen velmi málo.
Jak to řeší další rodiče sepsala před časem Zdeňka Šíp Staňková, zakladatelka projektu Děti jsou taky lidi a propagátorka domácího vzdělávání. Na dotaz, jak svou situaci řeší jí odpovědělo několik set lidí. Z většiny vyplývá, že svou práci museli tomuto stylu vzdělávání významně přizpůsobit, obvykle si hledali práci novou nebo si vymysleli vlastní podnikání. Sama Šíp Staňková přitom zastává názor, že domácí vzdělávání je nejlepší volbou a práci s ním lze skloubit vždy. Důležité je ale mít jej jako prioritu a přizpůsobit mu svou kariéru.
„S manželem se střídáme, půl týdne je s dětmi on, půl já. Já se živím překlady, redakční prací, korekturami, dva dny v týdnu plus noci. On napůl rukama, a po nocích dělá weby a copywritera,“ uvedla respondentka A.S.
„Já pečuju o jednoho seniora a ve dnech, kdy jsem v práci, je synek u babi nebo jeho otce,“ uvedla I.W.
„Jsme sice v začátcích a ještě ladím pracovní dobu, ale muž chodí normálně do práce, já pracuji z domu – výživové poradenství, copywriting aj.,“ říká L. Š.
„Mám přes 50 slépek na vajca, 10 koz na mléko, sýry, králíky aj. Plánuji pěstování zeleniny a koně. No, možná mi to sežere dost času a zas tolik nevydělá, ale dělám to ráda (být eko zemědělcem byl od dětství můj sen) a hlady určitě neumřeme,“ uvedla B. J.
„Vedu kroužek Lego pro děti,“ říká M. H.
„My žijeme z rezerv. Covid nás dost sejmul, ale předtím jsme celkem v pohodě pracovali z domova oba zhruba na půl úvazek a šlo to. Žena je právnička a já kreativec, herec a takovej povšechnej freelancer,“ uvedl L. J.
„Využívám možností, které se v našem městě naskytnou, na práce, kterým rozumím nebo zvládnu. Důležité pro mě je spíš, aby se práce přizpůsobila nám než my jí. Na prvním místě je pro mne čas se synem a rodinou,“ uvedla I. V.
Takových odpovědí je tam velké množství. Kdo má práci, kterou lze dělat na home office a lze ji dobře skloubit s péčí a výukou dítěte, ten často mohl zůstat u své profese. Ostatní práci často velmi výrazně přizpůsobili své situaci. V některých případech je ale zjevné, že styl života, který rodina vede, musí být velmi vyčerpávající. Pokud jde o svobodnou volbu rodičů a jejich preference, je to v naprostém pořádku. Pokud ale domácí vzdělávání volí někdo, koho k tomu donutí nekompetence pedagogů, kteří nejsou schopni nebo ochotni pracovat s dětmi se specifickými potřebami, může to být problém. Vzhledem k tomu, že všichni platíme daně a všichni bychom měli mít rovný přístup ke vzdělání, mělo by to platit pro všechny. V opačném případě to může znamenat, že někteří rodiče, samozřejmě převážně matky obětují svou kariéru a s ní i budoucí důchod. Pro celou rodinu to pak může znamenat, že například přijde o své finanční rezervy. Do neřešitelné situace by se pak mohly dostat zejména samoživitelky. Možná by se proto ministerstvo školství mohlo více zamyslet nad tím, proč dětí na domácím vzdělávání rok od roku přibývá a zda by některé věci nebylo možné dělat jinak.
