Článek
V polovině minulého měsíce byl bez varování a bez osobního rozhovoru odvolán vikář Marek „Orko“ Vácha z Akademické farnosti Praha. Důvodem mělo být to, že sloužil mši v rámci akce „Hospodin v hospodě“, což podle Arcibiskupství pražského bylo považováno za pochybení. Tento způsob slavení mše byl podle jejich názoru nedovolený z několika důvodů.
Tento krok vyvolal hněv části věřících i veřejnosti, který ještě více zesílil, když se ukázalo, že někteří věřící byli prostřednictvím arcibiskupa nabádáni k tomu, aby si na počínání kněze a přímý přenos bohoslužby, který vysílala televize Noe, stěžovali.
Týden jsem nespal, říká Halík
Marek „Orko“ Vácha již v Akademické farnosti Praha neslouží, nezpovídá, nevede duchovní rozhovory ani nepřednáší zájemcům o křest. Kostel, který každý týden navštěvuje mnoho farníků a také lidí, kteří k církvi formálně nepatří, se tak ocitl v náročné situaci. Vikář, který byl dlouhých osmnáct let důležitou osobností farnosti, tu zásadně chybí. Farnost za něj dosud nedostala žádnou náhradu a nezdá se, že by se v tomto mělo cokoliv změnit. Proběhlo sice veřejné „smíření“ dvou hlavních aktérů, ale tím to rozhodně neskončilo. Zdá se, že napětí, které pramení ze střetu různých přístupů, trvá.
O tom, jak tuto situaci vnímá a co prožívá, nedávno promluvil také rektor kostela Tomáš Halík. „Týden jsem v podstatě nespal. Mám spoustu práce, pracuji na důležitých věcech, a do toho přišlo toto – z hodiny na hodinu mi odvolali spolupracovníka. Ve svých téměř 77 letech pracuji za tři až čtyři lidi. Dělám teď všechno za něj, pracuji se studenty a hovořím s těmi, kteří jsou tímto krokem pobouřeni. Arcibiskupství by se za tento krok mělo omluvit i mně. Chodím spát až k ránu a opravdu hodně se modlím, protože potřebuji zpracovat hněv, který ve mně je,“ přiznal Halík v pořadu K jádru věci, který nedávno odvysílala televize Noe. Známý kněz zdůraznil, že mu nejde o osobní útoky, ale spíše se snaží – i teologicky – pochopit, o čem tato situace vypovídá.
Dvě tváře církve
Rozhodně nesouhlasí s tím, aby byl arcibiskup Graubner nazýván „gaunerem“, jak se stalo minulý měsíc na demonstraci před Arcibiskupským palácem. „Tím rozhodně není. Nejde o konkrétní osoby, arcibiskup si vytrpěl své a vyslechl si nyní dost, a já jsem mu k tomu také řekl své,“ dodal.
Halík má za to, že způsob Váchova odvolání vypovídá o střetu mezi mocensko-klerikálním přístupem na jedné straně a otevřeným synodálním přístupem na straně druhé. Podle něj některé církevní představitele k tomuto přístupu svádí i prostředí, ve kterém se nacházejí – palác, který jim připomíná, jak mocná církev kdysi byla. Papež František podle něj věděl, co dělá, když se v podobné budově odmítl ubytovat a přestěhoval se do malého bytu.
„To není to samé jako střet mezi konzervativním a progresivním přístupem. Marek Vácha rozhodně není žádný progresivista, to ví každý, kdo ho trochu zná,“ dodal. Způsob jeho odvolání Halíkovi připomíná tehdejší způsob odnímání státního souhlasu kněžím v 50. letech a následně v 70. letech, kdy lidé začali podepisovat Chartu 77.
Chybí jim na to brýle
Že česká církev ustrnula v mocensko-klerikálním přístupu a není schopna nahlédnout novou situaci, Halík prý pochopil poté, co viděl reportáž o sexuálním zneužívání v církvi v pořadu Reportéři. „Tam byla jedna věc, u které mi svitlo. Novináři ukazují arcibiskupovi fotografii kněze, který zneužíval mladé chlapce, ale přesto slouží mši. Přitom mu k tomu měl být odebrán souhlas. Arcibiskup Graubner přitom říká, že ho nepoznává, protože nemá brýle. Bylo přitom vidět, že je má v kapsičce svého saka. To je trapas, který se může stát každému. Mně ale svitlo – oni zkrátka nevidí tu ohromnou změnu, o které mluví i papež, protože na novou situaci jednoduše nemají brýle,“ uvedl.
Zdá se, že případ Marka Váchy upozorňuje na konflikt, který se týká budoucnosti církve a její schopnosti se přizpůsobit proměnám doby. Církev, stejně jako mnoho jiných institucí, stojí před rozhodnutím, jak se přizpůsobit současnému světu, aniž by ztratila svou podstatu. Pokud se bude držet příliš pevně minulosti, může ztratit kontakt s lidmi, kteří dnes hledají jiné formy duchovního naplnění. Na druhou stranu, pokud se otevře novým přístupům, může se obávat, že ztratí svou identitu.
Nicméně, pokud se bude zaměřovat hlavně na institucionální moc a hierarchii, může ztratit kontakt nejen se současnými lidmi, ale i s hodnotami, na kterých staví. Poselství evangelia se nezdá být statické, ale přizpůsobivé různým kulturám a obdobím, pokud je vykládáno autenticky. Domnívám se, že jedině církev, která se vrátí ke svým kořenům, může oslovit nejen věřící, ale i širší veřejnost. Otázkou je, zda to podobně nahlédnou i ti, kteří ji v současnosti vedou.
