Článek
Podobné příspěvky najdete pod každým článkem varujícím před extrémním počasím. Ať už hrozí silné bouřky, prudké lijáky, kroupy nebo úmorná vedra, mnoho lidí tomu nevěří. „Minule varovali, že hrozí záplavy a nespadla ani kapka!“ nebo „Konečně normální léto. Vždycky takové bylo a teď nás chtějí jen strašit“, případně „Když se žádná klimatická krize nepotvrdila, musí nás strašit před běžnými letními teplotami“. A tak bychom mohli pokračovat.
V podobných diskusích nepomohou ani autentické zkušenosti jiných čtenářů doložené fotografiemi. Většina skeptiků „si jede svou“ a jejich autenticitu zpochybňuje nebo je úplně ignoruje. Trvá na své tezi, že média nás ve spolupráci s meteorology jen zastrašují. Chování nikoliv nepodobné situaci, kdy ve světě řádil covid-19 a novináři informovali o počtu nakažených a zemřelých.
Selektivní paměť
Českému hydrometeorologickému ústavu (ČHMÚ) ale s „popírači“ došla trpělivost. „‚Konečně normální léto!‘ ‚Takové teploty byly za mého mládí normální, hlavně strašit!‘ ‚Výstrahy když je 32 °C? Vždyť jsou to normální a příjemné teploty!‘ Výše jen pár hodnocení, která se mohou v prostředí sociálních sítí vyskytovat,“ začíná post ústavu na jeho facebookové stránce. Jeho autoři upozorňují na to, že lidská paměť je nespolehlivá, což vede k tomu, že si někdy vybíráme jen ty informace, které se nám hodí. Proto, jak píše ČHMÚ: „Kde končí lidská selektivní a velmi nedokonalá paměť, měla by nastoupit tvrdá data z dlouhodobého měření desítek stanic.“
V další části pak meteorologové vysvětlují, jak to v minulosti ve skutečnosti bylo. A dokládají to přiloženými grafy. Tropické dny se před desítkami let skutečně vyskytovaly, ale nikoliv v takové míře. Například mezi lety 1961 a 1970 bylo dní s teplotou nad 30 °C zhruba 2500 (je započítáno všech 52 stanic, tedy reálně tzv. stanicodní - pozn. aut.). V posledních desetiletích je to za stejně dlouhou dobu zhruba dvojnásobek.
Teploty nad 35 °C rozhodně nikdy „normální“ nebyly. Mezi lety 1961 a 1960 se vyskytovaly jen vzácně. Například ve zmíněných letech 1961 až 1970 takových stanicodní meteorologové napočítali pouhých sedmnáct. A v současnosti? Jen mezi lety 2011 a 2020 jich bylo 610.
A co teploty nad 36 °C, které přicházejí tento týden? Před rokem 1980/1985 se u nás podle dat meteorologů vůbec nevyskytovaly. Objevovat, a to často velmi výrazně, se začaly až po roce 2000.
Proč si trváme na svém?
„Jedná se samozřejmě o důsledek klimatické změny a vyhlídky do budoucna nejsou o nic lepší, ba naopak,“ varují meteorologové. Zároveň upozorňují, že zatímco klima se mění, naše citlivost na extrémní teploty zůstává stále stejná. „I proto je úlohou národních meteorologických služeb všude na světě na tyto extrémy počasí upozorňovat prostřednictvím výstražné služby a výstrah různé intenzity,“ uzavírá svůj post ČHMÚ.
Nedivím se, že meteorologům, kteří se v takových situacích spolu s médii často stávají „otloukánky“ části veřejnosti, došla trpělivost. Je na místě uvést skutečnost na pravou míru. Obávám se, že to ale v některých případech bude marné. Proč? Protože mnozí z nás žádná varování jednoduše nechtějí slyšet nebo proto, že obecně postrádají důvěru v autority.
Nedůvěra ve vědecké instituce a média v posledních letech roste. Mnozí z nás jsou vystaveni konspiracím, dezinformacím a oficiálním informacím proto často a priori nevěří. A někdy svůj postoj nezmění ani v případě, že jejich důsledky pocítí doslova na vlastní kůži.
Roli ale mohou hrát i jiné psychologické faktory. Třeba fakt, že náš mozek má tendenci bránit se nepříjemným věcem jejich popřením. Pokud bychom přijali, že se děje něco opravdu vážného, co by nás mohlo v budoucnu ohrožovat, možná bychom propadli stresu a úzkosti. Tím, že danou hrozbu banalizuje, eliminujeme i nechtěné emoce.
A možná na tom mají svůj díl viny i média. Ta často používají dramatické a šokující titulky, aby čtenáře přilákali ke čtení. Když k tomu přidáme fakt, že v posledních letech přichází ze světa špatných zpráv stále více, protože negativní věci se zkrátka ve zvýšené míře dějí, lidé propadají únavě. A proto je odmítají brát vážně.
V neposlední řadě upřednostňujeme vlastní zkušenost. Když se velkým územím přeženou silné bouřky, které vyplavují sklepy a vylamují stromy, není jejich intenzita všude stejná. Pokud se našemu městu či vesnici vyhnou nebo spadne jen pár kapek, máme tendenci myslet si, že předpověď selhala. Zajímáme se zkrátka primárně o naši lokalitu a vše ostatní je příliš vzdálené.
Ať už je důvod naší skepse jakýkoliv, má závažné důsledky. Nevidět nebo popírat hrozbu znamená nic proti ní nedělat. A to se nám může hrubě nevyplatit.
