Křečkování. Diogenův syndrom může vést až k smrti

Vzpomínám si na jednoho souseda v domě, kde jsem kdysi bydlela. Ač šlo až do důchodového věku o úspěšného muže, těsně před penzí se u něj cosi změnilo. Předcházely tomu dvě události. Nejprve přišel o manželku, která od něj odešla kvůli jinému muži, a následně přestal chodit i do práce. Bylo zřejmé, že se s novou životní realitou vyrovnává velmi těžce. Působil zmateně a v krátké době velmi fyzicky sešel. Zanedlouho se z jeho bytu v přízemí začal linout velmi nelibý zápach.

Celý dům řešil, co s tím udělat a jak ho donutit byt, který byl zjevně zanesený odpadky, vyklidit. Sousedy obtěžoval nejen nesnesitelný zápach, ale měli také strach, že by mohlo dojít k požáru. Dlouho se to nedařilo, muž měl byt v osobním vlastnictví. Do situace se později vložily jeho děti, ale vyklizení bytu bylo vždy jen dočasné. Celá zoufalá situace nakonec skončila sousedovou předčasnou smrtí.

Patologické hromadění věcí, kterému náš soused propadl, se objevuje většinou v souvislosti s jinou diagnózou. Někdy je součástí dalších duševních onemocnění jako je demence, deprese, schizofrenie, autismus či obsedantně kompulsivní porucha. Poslední zmíněné onemocnění se projevuje nutkáním vykonávat určité činnosti jako je kontrolování, aranžování, přepočítávání či právě hromadění. Může se projevovat chorobným uklízením nebo naopak neschopností uklidit a zanesením bytu nepotřebnostmi a odpadky. Velmi často se objeví po nějakých traumatizujících událostech, jako je ztráta blízkého člověka či zaměstnání, pro někoho může mít takto tragický dopad dokonce i obyčejný odchod do penze. Onemocnění se ale může začít nenápadně projevovat i u lidí, kteří žijí plnohodnotně, chodí do práce a výrazným způsobem se od svého okolí neizolují. V souvislosti s autismem a kompulzivní poruchou se ale „křečkování“ může objevit mnohem dříve, dokonce v dětství či v adolescenci. Pojmenování Diogenův syndrom se ujalo pro chorobné sběrače ve věku nad 60 let věku, ale vyvíjet se může začít už kolem čtyřicítky.

Křečkování a Diogenův syndrom se objevuje u dvou až pěti procent lidí a v mírné podobě dokonce až u třetiny dospělých. V extrémních případech často končí smrtí - konkrétně 47 procent lidí zemře do pěti let od prvních potíží.

Projevy syndromu se objevují postupně. Lidé často mají problém s rozhodováním, nevědí, co vyhodit a co ne. Pak začnou přikládat význam věcem, které jsou pro ostatní bezcenné. Myslí si, že když se něčeho zbaví, mohou toho později litovat, protože danou věc by mohli potřebovat nebo bude později příliš drahá a oni si ji nebudou moci koupit. Postupně nad svým chováním ztratí kontrolu.

Syndrom může být zaměnitelný s nadšením pro sběratelství. Neznamená to však, že pokud někdo sbírá kupříkladu staré hračky, pivní tácky či hodinky, nemůže tímto syndromem začít trpět. „Pokud mají lidé, kteří syndromem trpí, zaplněný dům tak, že se v něm nemohou ani pohnout, nedokážou ho uklidit, nemohou domů nikoho pozvat a mezi věcmi zůstává například jídlo nebo výkaly, protože je není vidět, už je to problém,“ popsala slovenská psychiatrička Andrea Seidlová Deníku N. Typické je i to, že lidé nemají na svou situaci náhled. Nepovažují stav svého bytu či domu za problém a za nepořádek se nestydí. Když jim chce někdo s pořádkem pomoci a vyházet jim zbytečné věci či zjevný odpad, považují to za útok na sebe a vystupují velmi nepřátelsky, paranoidně a někdy i agresivně.

Velmi často se objevuje u žen, zejména vdov, které žijí izolovaně. Jeden takový příběh se dostal i do klasické literatury. Britský autor Charles Dickens popsal v románu Nadějné vyhlídky osud ženy, kterou v den svatby opustil její snoubenec. Tehdy ve svém obrovském domě nechala zastavit všechny hodiny a žila v něm ve svatebních šatech. V zanedbaném a pustnoucím domě prožila celý svůj život. Jiný případ popsal ruský spisovatel Gogol v románu Mrtvé duše. Postava jménem Pljuškin (v některých českých překladech Plesnivec) chodí roztrhaný, špinavý a neoholený a zdá se, že přestal být člověkem. Sbírá kdejaký hadr a hladoví mezi zbytečně nahromaděnými věcmi, zatímco mu hnije a rozpadá se celé jeho nesmírné bohatství.

Pokud tato porucha překročí jistou mez a postižený člověk začne ohrožovat nejen sebe, ale i své okolí, třeba tím, že se v jeho obydlí začne množit hmyz a krysy, musí to úřady řešit. Psychiatr pak takového člověka může přijmout do péče i proti jeho vůli.

Kromě schraňování bezcenných věcí, kterými si postižení lidé zarovnají byt či pozemek, někdy hromadí i zvířata. Existují případy, kdy lidé v malých bytech chovají mnoho desítek psů či koček. Zvířata bývají často v zuboženém stavu. Kuriózních rozměrů nabral případ muže jménem Glen z Kalifornie. Ten svou sbírku svých krys rozšířil na 2500 živých kusů. Na nátlak sousedů se jich později musel vzdát. Jeho mazlíčci ho údajně v noci dokonce okusovali, aby si z jeho vlasů a chlupů mohly postavit hnízdo.

Typické je, že tito lidé začnou postupně zanedbávat sami sebe a své fyziologické potřeby. Jak takový člověk může vypadat, popsala před časem psychiatrička Petra Dočkalová. Do péče přijímala starší paní, kterou z jejího bytu odvezla záchranná služba za asistence policie. „Paní byla extrémně zanedbaná a místo vlasů měla něco, čemu jsme říkali ‚přírodní dredy‘ – hlavu si určitě několik let nemyla. Nehty měla prorostlé bačkorami a byla neskutečně vyhublá,“ popisovala Dočkalová. Zatímco v nemocnici probíhala snaha seniorku zachránit, technické služby z jejího bytu odvezly několik kontejnerů odpadu. Do péče veterináře se dostali tři psi, kteří byli natolik zubožení, že je lékař musel utratit. Nakonec však zemřela i pacientka. „Organismus sice stupeň její podvýživy přechodně ustál, ale z dlouhodobého hlediska byl stav ženy neudržitelný,“ popsala psychiatrička.

Do stavu, kdy o sebe přestane pečovat, se nemocný dostává postupně. „Člověk se tímto způsobem odpojuje nejen od vnějšího světa, ale i od sebe, od svého těla. Přestane vnímat nejen fyzické potřeby, jako je nutnost umýt se, ale i emoční potřeby, například setkávání se s ostatními lidmi. Takoví lidé často trpí i podvýživou. Protože nejsou schopni připravovat si plnohodnotné jídlo, žijí roky například o sušenkách či konzervách. Motivace starat se o sebe se pomalu ztrácí – až k jejímu úplnému zániku,“ popsala Deníku N slovenská psychiatrička Andrea Seidlová, která se této poruše věnuje.

A co má ono onemocnění společného se starořeckým filozofem Diogenem? Ten se rozhodl pro radikální minimalismus. Žil v sudu na břehu moře a měl velký odporu k jakémukoliv hromadění věcí. Zároveň nežil v izolaci, ale vyhledával společnost, ve které diskutoval filozofické problémy. Jde tedy o protimluv. Skromný filozof pravým opakem lidí, kteří jsou chorobnými sběrači zbytečností. Název syndromu vznikl tak, že Diogenes hlásal marnost a pomíjivost věcí. „Sběrači totiž uvažují o pomíjivosti toho, co je hmotné, proto to paradoxně hromadí a nejsou ochotni se těchto věcí zbavovat,“ vysvětlila Petra Dočkalová, jak toto zvláštní pojmenování vzniklo.

Zdroje:

https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2009/06/05.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Diogen%C5%AFv_syndrom

Lidovky.cz: Diogenův syndrom. Když se z hromadění věcí a zvířat stane nemoc

DeníkN.cz: Mají záchvaty vzteku, když musejí něco vyhodit. Lidé s Diogenovým syndromem žijí obklopeni odpadky