Článek
Michal David patří v Česku mezi nejúspěšnější hudební podnikatele. Jeho byznys model si nepochybně zaslouží uznání. Dlouhodobě velmi pragmaticky prodává masám lidí to, po čem touží. Infantilní normalizační skladbičky, nad kterými by se za normálních okolností dávno zavřela voda, dokáže David do nekonečna recyklovat, a to k velké radosti jeho hudebně nepříliš náročného publika. Zpěvákův podnikatelský um se tu zjevně spojil s vlnou nostalgie početné skupiny „Husákových dětí“, která dospívala za normalizace a všudypřítomná domácí pop-music tak patří k jejich vzpomínkám na rané mládí.
Zbraně ne
Nedávno Michal David poskytl rozhovor bulvárnímu deníku Blesk, kde mimo hodnotí předchozí léta, své podnikání, střety s politiky či uvažuje nad tím, zda mu Česká správa sociálního zabezpečení započítá léta, kdy působil v Pragokoncertu, nebo bude řešit stejný problém jako jeho kolegyně Helena Vondráčková, jež se z důvodu neuznání této doby soudila. Poněkud nečekaně ale od moderátorky dostává otázku týkající se války na Ukrajině. Zpěvák se sice kriticky vyjádřil k Rusku a tamnímu prezidentu Putinovi, jež za agresí stojí, nicméně nelíbí se mu, že Česko napadené zemi posílá zbraně. „Já bych pomáhal humanitárně, posílal léky, anebo lidsky. U nás jedna paní z Ukrajiny uklízí 30 let a taky jsme jí teď s něčím pomohli. Ale posílat zbraně a pomáhat, aby se zabíjeli další lidé, s tím já nesouhlasím,“ dodal David a nepochybně tím řadu svých fanoušků potěšil. Představu, že je možné občas poslat na Ukrajinu peníze nebo třeba obvazový materiál a léky, ale nepodporovat tuto zemi zbraněmi, v Česku živí celá řada opozičních politiků. Z jejich strany jde o falešný pacifismus, kterým jednak hrají na city svých voličům, jednak sehrávají roli „užitečných idiotů“ Putinovy propagandy. Oč jde v případě Michala Davida? Je to také naivní politický pacifismus nebo snaha nenaštvat své fanoušky a hladit je svou konformitou po srsti podobně jako to dělá jeho hudba? To není podstatné. Důležité je to, že podobná vyjádření populárních osobností nebo lidí, které považují za své vzory, mají na utváření veřejného myšlení zásadní dopad. Když před 35 lety mimořádně populární zpěvačka Hana Zagorová a někteří její kolegové podepsali petici Několik vět, přestávali se lidé bát přidat také svůj podpis také a z této akce se stala vůbec nejdůležitější petiční iniciativa za celých 40 let komunistické vlády. Měla mnohem větší dopad než petice za náboženskou svobodu, kterou v roce 1987 formuloval Augustin Navrátil a podepsalo ji přes půl milionu lidí. Ta byla jednak úzce zaměřena a za druhé ji nepodepsal žádný populární umělec. Umělci, kteří podepsali Několik vět, šli s kůží na trh a riskovali. Michal David je konformní a žádnému nebezpečí se nevystavuje. Je konformní s dobou a svými posluchači a jde mu vlastně jen o to, hledět si jen svého, a to podobně jako v jednoduchých textech svých písní.
Pěkně po srsti
Také Michal David nyní svým výrokem nepochybně přesvědčil řadu svých fanoušků, nebo alespoň přispěl k tomu, že se ve svých názorech utvrdili. Jiní si ho možná oblíbili až právě v souvislosti s tímto vyjádřením. A tak se možná normalizační songy Davida začnou hrát na mítincích nejrůznějších „chcimírů“ a extremistů všichni se budou hromadně dojímat nad tím, že „pár přátel stačí mít“ nebo společně zapějí „chtěl bych žít, tak jak žít se má“. Ostatně nostalgie po dobách, kdy „svět byl ještě v pořádku“, to znamená, že byl i pro mnohé lidi srozumitelnější a zdál se neměnný a bezpečný, je obrovská. David tuto atmosféru dokáže svými písničkami dokonale zpřítomnit a díky společným vzpomínkám i vyvolat pocity sounáležitosti.
Nasednout na vlnu toho, co lidé chtějí slyšet, je přitom tak jednoduché, bezpracné a nenese to pro dotyčného vlastně žádné negativní důsledky. Zároveň je toto vyjádření ale i nebezpečné a může mít opravdu vážné důsledky. Pacifista, který si nepřeje válku a nechce posílat zbraně na frontu, je přeci jednoznačně kladný hrdina a velký sympaťák. Nebo ne? Pokud domyslíme přání, které David vyslovil, a všechny země, které Ukrajině dosud vojensky pomáhaly, jej vezmou za své, neuděláme nic menšího, než to, že hodíme tuto zemi „přes palubu“. Putinovy velmocenské ambice a imperiální choutky jsou pro člověka, který vývoj v Rusku alespoň trochu sleduje, nepřehlédnutelné. Humanitární pomoc, jakkoliv je nezbytná, nemůže zastavit agresi, ani přispět k obnovení míru. Napadená země nepochybně přijde o svou suverenitu a navíc lze předpokládat, že agresor se na hranicích podmaněné země nezastaví. Napáchá mnohem větší škody, a to jak v zemi, kterou bude považovat za dobytou, ale také v dalších státech. Patrně prohlásí, že nárok má také na Pobaltí, které kdysi bylo jeho součástí, a zasahovat začne do všech oblastí, které kdysi byly ve sféře vlivu Ruska nebo Sovětského svazu. Ostatně jeden případ, kdy k podobné události došlo, máme popsaný v dějinách 20. století. Nároky na část českého území si tehdy dělala Adolf Hitler. Po odstoupení Sudet, což stvrdili představitelé zemí, kteří si také nepřáli válku a nechtěli přispívat k agresi, se jak známo nezastavil. Po 85 letech od těchto událostí bychom mohli být z podobných úvah vyléčeni. To bychom ale zřejmě museli přehodnotit počet hodin, ve kterých se věnujeme dějepisu, přestat v něm jen omílat data a snažit se, aby děti více rozuměly kontextu a dokázaly přemýšlet v souvislostech. V opačném případě nám nezbývá, než se řídit tím, co nám servíruje nepřátelská propaganda a její „užiteční idioti“.
